26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Kořeny lidové zbožnosti

18. 7. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/29 Lidová zbožnost, 18.7.2006

Jak byste popsala lidovou zbožnost? Z čeho vyrůstá?
Lidová náboženská tradice se samozřejmě trochu liší od klasické liturgické podoby, od biblických příběhů apod. Je totiž ovlivněna předkřesťanskými lidovými tradicemi, čerpá nejen z podnětů církevních, ale také z víry v přírodní síly, která provázela místní obyvatelstvo, ať už to byli příkladně Keltové nebo později Slované. Navíc v českých zemích bylo křesťanství vlastně přijato dost pozdě, dejme tomu v 10. století, zhruba o tisíc let později než v některých jiných, zejména jižních evropských zemích, a to je velice dlouhá doba. Také byl velký rozdíl mezi venkovany, kteří byli na běh přírody přímo odkázáni, a věřili proto starým mýtům silněji, a lidmi z měst a obecně lidmi vzdělanými, kteří původní zvyky opouštěli snáz.

Jak spolu tyto dvě tradice, křesťanská a původní pohanská, existovaly?
To je právě velmi zajímavé. Některé lidové zvyky byly v určité modifikované podobě zahrnuty do církevních rituálů, jiné církev potírala, takže se postupně úplně vytratily, a některé tradice se prostě zachovávaly vedle těch oficiálních křesťanských, tak říkajíc pro jistotu.

Mohla byste uvést nějaký konkrétní příklad?
Vezměme si např. Velikonoce - v přípravném období tohoto významného křesťanského cyklu svátků se musely odehrát také lidové zvyky k začátku jara. Například čtrnáct dní před velikonoční nedělí, tedy v předobdobí před „vážným“ cyklem probíhalo tzv. vynášení smrti. Tento zvyk byl církví od začátku chápán jako s křesťanstvím neslučitelný a jako takový byl také potírán. Jeho vliv postupně slábl, až se z něj stala jistá dětská hra. Když tedy v 19. století děti vynesly figurínu za vesnici, hodily ji do vody a zpívaly, nikdo už za tím zakázanou pohanskou praxi nehledal.
Na druhé straně Květná neděle, kdy se slaví příjezd Krista do Jeruzaléma, se spojila s oslavami přírody prostřednictvím květin, kytic a ratolestí. Krásně a chytře se to napojilo na Bibli, na evangelium, ovšem i tady šlo lidové chápání vlastní cestou. Posvěcené kytice, někdy i tři metry vysoké z různých ratolestí a se stuhami stály ve světnici až do Velkého pátku. Potom se rozvázaly a začalo se s nimi „čarovat“. Malé větvičky se daly za trám, aby do domu neuhodilo, ty největší se zase zapíchly do pole, aby tak vysoké bylo obilí. Podobně provázaných motivů je v „lidovém náboženství“ hodně.

Spojovaly se lidové tradice i s úctou k světcům?
Samozřejmě, vezměme si takové adventní obcházení Lucie, obcházení Barborky. Mají jména světic, v den jejichž svátku se objevují, ale oni se vůbec nechovají jako sv. Barbora, ani jako sv. Lucie. Jsou to symbolické duše, mrtví, kteří nám radí, kontrolují, ptají se, jestli jsme byli hodní a pak nadělují. Tato tradice se zachovala i v souvislosti se sv. Mikulášem. To je zvláštní postava, protože on je světec, kterého známe z historie, ale provází ho anděl a čert, kteří dělají vlastně totéž co duchové nebo postavy, které mají člověku na přelomu roku připomínat jeho svědomí.

Zvláštní postavení mezi světci má samozřejmě Panna Maria...
Mariánská úcta u nás byla velice silná a dávala velký prostor lidové adoraci. Na vesnici tedy nestačila socha vyřezaná mistrem vysokého umění, musela být vystrojena tak, jak se strojily ženy, když šly do kostela. Musela mít nádherně vyšívaný oděv a krásnou roušku na hlavě. Někdy ta soška byla tak skrytá v oněch výšivkách, zanesená papírovými růžičkami, stuhami a růženci, že ji ani nebylo vidět, ale byla to ta „jejich“ Panenka Maria, nejkrásnější a nejzdobnější.

Ve které době byla lidová zbožnost u nás nejsilnější?
Určitě v době barokní, po vítězství katolické strany v Čechách po třicetileté válce v 17. a posléze i v 18. století. Pro tuto dobu jsou charakteristické poutě, které tu byly samozřejmě od středověku. Nicméně v okázalé podobě s korouhvemi, se zpěvem, slavnostním oblečením, s věnčením drůžiček, ověnčováním soch Panny Marie atd. se plně rozvinuly až v baroku. Lidový prvek, možná trochu naivní, ale půvabný, se zde velice uplatnil a tehdejší doba uměla s tímto pradávným vkladem velice chytře nakládat.

Asi nejhonosněji se slavila slavnost Božího těla...
Ano, a zase tam vidíme to pradávné uctívání prostřednictvím květů. Břízky obklopují čtyři oltáře rozmístěné kolem kostela, okolo obrazu Panny Marie je poskládán rámeček z živých pivoněk. V průvodu při Božím těle jde kněz s hostií pod nebesy a před ním panny sypou koberec květů. A to je největší symbol daru nebo téměř oběti, když prostě roztrhám nádhernou růži na kousky a hodím ji na cestu, kudy půjde Pán. To jsou dávné symboly uctívání a myslím, že se nedá říci, že je to záležitost pohanství nebo křesťanství. To je prostě abeceda uctívání nebo obřadnictví vůbec a z daných prvků se pak dá sestavit cokoli, tak jako z abecedy můžete sestavit slovo různého významu. Nicméně podstatou všech zmíněných úkonů bylo slavení, oslava, odlišení všedního a svátečního dne, což najdeme i v Bibli. A s tím souvisela skutečnost, že se na slavnost musí lidé jinak obléknout, musí se vykoupat čili zbavit se nečistoty, zbavit se doteků běžného klopotného života. Myslím, že toto je důležitý prvek k pochopení lidové tradice zakotvené v momentech, kterým dnes již dobře nerozumíme, a proto je často opouštíme. Byly to vlastně fyzické prostředky, kterými se lidé minulosti povznášeli nad všední život: vůně kadidla, zpěv, ozdoby, šaty...

Kdy u nás projevy lidové zbožnosti ztratily svůj masový charakter a byly vytlačeny na okraj?
Největší ranou byla zcela určitě komunistická éra. Ta násilná hrozba udělala své a 40 let je z tohoto pohledu dlouhá doba. Dnešním lidem třeba ona vnější nádhera a okázalost charakteristická pro projevy dřívějšího křesťanství nevyhovuje. Pro většinu lidí však zřejmě v minulosti byla nejen vnějším projevem ale i samotným způsobem prožíváním víry. Takže když se ono viditelné a tedy i postižitelné zakázalo, nic dalšího už v řadě případů nezbylo.
Připravila ADÉLA SUŠICKÁ


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou