Komenský a vizionáři sedmnáctého století
Vydání: 2012/13 Papež cestuje z Mexika na Kubu , 28.3.2012
Některé Komenského nábožensko-politické postoje vyvolávaly rozpaky a kritiku již v jeho době a ani moderní bádání je dosud přesvědčivě nevyložilo. Třicetiletou válku chápal Jan Amos, stejně jako řada jeho současníků, v kontextu apokalypticko-eschatologického pojetí dějin.
Představa, že dějiny světa se chýlí ke konci, umožňovala řadě teologů, ale i historiků, chronologů, astronomů a autorů populární letákové literatury vykládat dobové politické a vojenské zvraty, nebeské úkazy a jiné nezvyklé jevy jazykem Zjevení Janova, knihy Danielovy či apokryfní čtvrté knihy Ezdrášovy. V letech po porážce stavovského povstání, kdy byly evangelické církve v českých zemích násilně potlačeny, staly se podobné výklady jedním z výrazných rysů pobělohorské nekatolické literatury. Komenský píše v první polovině dvacátých let 17. století sérii tzv. útěšných spisů, z nichž zejména první dva díly Truchlivého se zabývají tíživou otázkou, proč utrpěla evangelická strana tak drtivou porážku, jaký význam mají tyto události v plánu Boží prozřetelnosti a jaká mohou být východiska z této situace.
KOTTER, PONIATOWSKÁ A DRABÍK
Jednou z odpovědí na tyto otázky se Komenskému stala víra v některá dobová nábožensko-politická zjevení a proroctví, s nimiž se v polovině dvacátých let seznámil. Komenský zprvu patřil k odpůrcům „nových proroků“, kterých se zejména v luteránských zemích objevila celá řada, a i v pozdějších letech byl kritický k některým těmto prorockým spekulacím. Průlom znamenalo až jeho setkání se slezsko-lužickým vizionářem, jirchářem Kryštofem Kotterem (1585–1647), roku 1625. Kotterova barvitá vidění, jež prý míval už od roku 1616, se týkala především Fridricha Falckého, českého Zimního krále, který v nich vystupuje jako Bohem vyvolený panovník, jenž porazí Antikrista, umožní hlásání evangelia a konverzi muslimů ke křesťanství.
Tato vidění působila v dobách skrývání ve vlasti před rokem 1628 i v prvních letech exilu jako útěcha a povzbuzení a přitahovala v exilových obcích značnou pozornost. Komenský byl jejich obsahem přímo fascinován a za pouhých šestnáct dnů pořídil z německého originálu jejich český překlad. Vidění se dále šířila opisy zejména v kruzích Jednoty bratrské a byla vytištěna v Komenského překladu roku 1628 patrně v Lešně, centru bratrského exilu ve Velkopolsku.
Podobně se Komenský několik měsíců před odchodem do exilu nadchl i pro extatická zjevení mladičké dívky Kristiny Poniatowské (1610–1644), která měla od podzimu 1627 do ledna 1629 řadu vidění, jež opět slibovala evangelické straně konečné vítězství nad císařskými a katolickou stranou. Poniatowská se dokonce neváhala vydat na dvůr frýdlantského vévody Albrechta z Valdštejna do Jičína, aby mu zvěstovala „pravou Boží vůli“.
Třetím vizionářem, jehož „proroctví“ Komenský zaštítil svou autoritou, byl jeho spolužák z dětství Mikuláš Drabík (1588–1671), který jako bratrský kněz odešel do exilu do Horních Uher. Zde míval od roku 1638 četná vidění, která byla zejména svérázným komentářem k válečným událostem závěru třicetileté války, ale i k dalším vojenským konfliktům, jako byla švédsko-polská válka či boje s Turky. V tíživé situaci po uzavření vestfálského míru Komenský roku 1650 Drabíkovým vizím uvěřil a snažil se jimi legitimizovat své snahy přimět sedmihradskou knížecí rodinu Rákócziů k boji proti Habsburkům, což, jak doufal, zvrátí s pomocí širší evangelické koalice mocenskou situaci ve střední Evropě a umožní exulantům vytoužený návrat.
PROROCTVÍ SE NENAPLNILA
Přestože se proroctví tří vizionářů nenaplňovala, přestože ho zejména před Drabíkem varovala řada spolubratří, Komenský se rozhodl přeložit vize do latiny a roku 1657 je vydal tiskem v Amsterdamu pod názvem Lux in tenebris. Tím učinil vidění, jež do té doby byla známa spíše lokálně, součástí dobové evropské nábožensko-politické literatury. Další rozšířená vydání následovala a přibyly k nim i překlady do národních jazyků, např. angličtiny. Ve většině dobových diskusí o fenoménu proroctví pak Kotter, Poniatowská i Drabík figurují na prominentních místech.
Otázka, proč Komenský vizionářům uvěřil a proč jejich vidění šířil, nemůže být zodpovězena jednoznačně a jednoduše. Rozhodně neobstojí jen vysvětlení psychologizující či argumentující úbytkem duševních sil starého bratrského biskupa. Důvěra v proroctví měla svůj rozměr útěšný i mobilizační, mísilo se v ní mystické vytržení i politická propaganda, ale měla i obecnější filozoficko-teologický význam. V Komenského pojetí totiž vizionáři předznamenávali nejen obrat v politické a náboženské situaci, ale i obrat, který měl nastat před koncem dějin, kdy tři sféry lidské činnosti – vědění a s ním spojené vzdělávání, náboženství a politika, které byly v průběhu lidských dějin pokaženy, budou konečně napraveny. Zjevení „nových proroků“ jsou v této perspektivě přímým znamením od Boha, že k takové nápravě dojde. Bůh jako by tu vstupoval do dějin a ukazoval svým věrným, že přes všechny porážky se v nich uplatňuje Boží prozřetelnost.
Je příznačné, že toto pojetí dějin a role „nových proroků“ v nich nevzbudilo v Komenského době vážnější teologickou kritiku v katolických kruzích, nýbrž v kruzích ortodoxně kalvínských a mezi ranými osvícenci, jimž takovéto pojetí Boha bylo bytostně cizí.
Vladimír Urbánek Sdílet článek na:
