Vydání: 2019/42 Svatovítské varhany poprvé zahrály, 15.10.2019, Autor: Jiří Macháně

 
Přicházejí lidé, kteří „pomněli, aby den sváteční slavili“. Jenže je tu i všednost a poslání žít podle posledních slov mše svaté z úst kněze: „Jděte ve jménu Páně.“
Jsme vysláni do světa za chrámovými zdmi, abychom pokračovali v díle Ježíše Krista. Nejsme jen konzumenti, kteří mají uctít Boha a užít si z toho dobrý pocit. A hlavně – nejsme na to sami. „Své povolání máme společně sdílet mezi sebou a pak nést dál. Při mši svaté se Bůh dal nám, byla to služba Boha člověku. Pak začíná naše služba Bohu a lidem. Koncil zdůrazňuje, že eucharistie je cíl, vrchol a zdroj veškerého křesťanského života. Pro nás to ale zároveň znamená, že eucharistií náš život křesťanů také stále znovu a znovu začíná,“ zdůrazňuje jáhen a pastorální teolog Michal Opatrný. To je podle něj také důvodem, proč bychom měli obohatit zažité chození na mši svatou o další život ve společenství. A z něj pak vyjít do světa hlásat radostnou zvěst jako maják nebo srdce obce, uprostřed níž žijeme.
„Pokud církev nevychází, není církví. Vycházející, misionářská církev je taková, která neztrácí čas oplakáváním toho, co se nedaří, pláčem nad věřícími, kteří ubývají, nad hodnotami, které už nejsou. Církev nehledá chráněné oázy, kde by byla v klidu, ale přeje si být solí země a kvasem světa. Taková církev ví, že v tom je její síla, Ježíšova síla: žádná sociální či institucionální váha, ale pokorná a nezištná láska,“ povzbudil papež František při zahájení letošního mimořádného misijního měsíce října.
Společenství se rodí mezi manžely, mladými lidmi, dětmi, ministranty, ale růst by měla i uprostřed farnosti a nikoho nevyzdvihovat ani nevylučovat. Vznikají často kolem docela obyčejných činností. Připomínají to níže jak pastorální teologové, tak zažitá praxe z farností, jak ukazuje anketa. Ze všedního a prostého může vyrůst zbožné, až posvátné.
Posvátné docela obyčejně
Nedávno jsem pracovně navštívil jednu farnost a trochu překážel nemalé skupině žen při úklidu, který provázelo veselí, špičkování, ba i laskavé dobírání mírně nepořádného kněze. O pár desítek minut později, když jsem odcházel, bylo uklizeno, káva vypitá a úklidová četa se proměnila ve společenství, které se modlilo za svého kněze, farnost a celou čtvrť.
Když v Brazílii zkoumali, proč katolická církev čelí úbytku věřících, kteří hledají své zázemí u letničních církví, zjistili, že za tím není civilní liturgie ani velká strhující kázání. „Důvodem bylo, že tyto církve učí lidi modlit se v malých skupinkách po deseti u někoho doma. Vedou je k zakládání drobných společenství, dávají jim formaci k prostému prožívání každodenního života, což není něco navíc, ale naopak naprostý základ,“ zdůrazňuje pastorální teolog P. Josef Prokeš.
Křesťanství je náboženstvím všedního dne. Posvátné zde prostupuje to obyčejné. Proto se nám dobře společně modlí, když jsme spolu předtím uklízeli, stavěli betlém, chystali květinovou výzdobu nebo liturgii, cvičili zpěv, opravili kus střechy či pekli buřty a pili pivo.
Ježíš Kristus slíbil křesťanům svou přítomnost uprostřed jejich společenství: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Nechť je tato tematická dvoustrana povzbuzením, aby se to dařilo nejen při nedělní bohoslužbě, ale kdykoliv a kdekoliv se následovníci Krista sejdou.