26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jan Pavel II. znal případ mého umučeného syna

1. 2. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/6 Kmotrovství, 1.2.2010, Autor: Václav Štaud

Kněz nebývá často křestním kmotrem. Už proto, že v rodinách svých sourozenců a přátel sám křtí a děti slavnostně vítá do společenství církve a Božího života. Případ, že se z kmotra stane dokonce kardinál, je pak asi zcela ojedinělý. A přece se to stalo v případě kardinála Tomáše Špidlíka. O svém vztahu ke „kmotříčkovi“ nám ochotně vyprávěla paní LUDMILA ŠVANDOVÁ.

Jak se stal proslulý jezuitský kněz vaším kmotrem?

Když se strýček Tomáš, bratr mojí maminky, stal mým kmotrem, dávno ještě nebyl knězem. Vždyť tehdy měl pouhých 16 let! Byla jsem jeho první neteří a vím, že tento úkol bral už jako mladík nesmírně vážně, věnoval mi každou volnou chvíli. Naše rodiny tehdy žily v Boskovicích pod jednou střechou. Měla jsem strýčka nesmírně ráda a užívala si jej stejně jako své nejkrásnější dětské roky. Také chvíle, kdy se u nás později skrýval před protektorátní policií a gestapem, jsem brala jako ohromné dobrodružství. Škoda, že je dětství tak krátké…

Jak dlouho trvalo odloučení od vašeho kmotra?

Rovných dvacet let. Strýc odešel studovat nejdříve do Brna, pak do Benešova a na Velehrad, pravidelně se však vracel domů. Když jsme jej v roce 1946 doprovázeli při odjezdu do Holandska, nemohli jsme tušit, že přijde totalita a setkáme se až po tak dlouhé době. Ovšem kontakt jsme neztratili nikdy, ani když jsem se vdala a tři desítky let žila v Opavě. Jsem už jediná, kdo si s ním za rodinu píše bez přerušení. Co mi jen přišlo pohlednic z celého světa! Ke korespondenci, jíž mám plnou krabici, se stále ráda vracím.

Kde jste se znovu potkali?

Bylo to v roce 1966, když mě a manžela za ním poprvé pustili do Itálie. Prožili jsme nádherné chvíle v Livornu, Pise a Florencii. Zejména v galeriích, kde nám podával výklad uměleckých děl, jsme si uvědomovali, jak je strýček nesmírně vzdělaný. O tři roky později se poprvé dostal domů. Celá rodina se opět sešla v Boskovicích a radovala se i z naděje, že konečně bude v naší zemi lépe. To se psal rok 1969.

Ale ty naděje byly bohužel ještě plané…

Ano, normalizace přinesla další zlo, nenávist a krutosti. Asi víte, že mě tehdy připravili o milovaného syna Pavla. V roce 1981 odjel za strýčkem do Itálie. Setkali se v Dolomitech a Pavel se vrátil plný nadšení. Velmi si rozuměli, měli společné povahy i filozofické zájmy. Proč krátce nato musel Pavel zemřít tak krutou smrtí, to se už zřejmě nikdy nedozvím. Snad odmítl s tajnými spolupracovat. I když publicisté a možná i vyšetřovací orgány případ znovu otevírají, zůstávají jen dohady. A moje výčitky. Před odjezdem jsem si totiž na Pavlovi vyprosila příslib, že se určitě vrátí. Mohl tam tehdy zůstat, mohl v Itálii studovat, mohl žít…

Jak na tuto tragédii reagoval pan kardinál?

To víte, že byl smutný. Moc jsme ale do dopisů napsat nemohli, bylo jasné, že je tajní čtou. Některé se ani nenamáhali znovu zalepit. Když nás můj kmotr mohl po roce 1989 opět navštívit, jeli jsme spolu na Macochu, kam Pavla o osm let dříve hodili. Byla jsem rozhodnuta, že do těch míst nikdy nevstoupím, sama představa mě děsila. Ale strýček mě přinutil. Stále jsem totiž trpěla těžkými depresemi a on se mi snažil pomoci. Tak jsme spolu dlouho stáli nad propastí a modlili se úpěnlivě, než jsem pocítila úlevu a pocit smíření. Po čase mi strýček při návštěvě Říma zajistil audienci u Svatého otce. Ráda jsem na vlastní oči viděla, jaký ti dva velcí mužové měli blízký vztah. A když mě papeži představoval, Jan Pavel II. mi dal krásným způsobem najevo, že ví o případu mého umučeného syna a že jej zahrnuje do svých modliteb. Nedokázala jsem se ubránit slzám.

I přes smutné okolnosti máte jistě ze svého kmotra radost.

Určitě, stejně jako on se dodnes hrdě hlásí ke svému kmotrovství. Za poslední dvě svobodná desetiletí jsem s ním prožila mnoho nádherných chvil, srovnatelných s dětstvím. Opět se mi hodně věnoval. Ať to bylo v jeho římském domově – Centru Aletti, kde člověk nestačí obdivovat moudrost a krásné vzájemné vztahy lidí, nebo třeba v Praze na Univerzitě Karlově, kam jsem jej doprovázela k převzetí čestného doktorátu. Nedávno jsem zjistila, že počet jazyků, do nichž byly přeloženy jeho knihy, dosáhl čísla 160. Úžasnějšího kmotra jsem si nemohla přát. Při posledním telefonátu se pochlubil, že po zranění kyčle už postupně odkládá berle a na jaro zase plánuje cestu do vlasti. Těším se a ráda mu na dálku pomáhám alespoň modlitbou.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou