Jak žít ve společenství s našimi zesnulými
Vydání: 2004/45 Dušičky, 3.11.2004, Autor: Petr Lindr
Dokážeme se alespoň někdy zastavit a přemýšlet o smyslu našeho života, o tom, co s námi bude po smrti? Svátky na počátku listopadu nám k tomu dávají mnoho příležitostí. Při návštěvě hrobů svých blízkých můžeme přemýšlet o úctě k nim i o životě věčném.
Co vás napadá při pohledu na list kalendáře s daty 1. a 2. listopadu?
Jak porozumět bytí našich zesnulých?
První listopad je svátkem všech
známých i neznámých svatých, já vzpomínám vždycky především na ty neznámé.
Chovám nejhlubší úctu ke všem zejména chudým a všelijak tělesně i duševně
postiženým svatým lidem, k těm, kteří se nedali přemoci svým postižením nebo
chudobou a žili před Boží tváří i před tváří světa pokojně.
Když chci lépe porozumět památce zemřelých, vzpomenu si na přirovnání sv.
Tomáše Akvinského. Ten popsal způsob, jakým Pán Bůh vidí svět, takto: „Je to
něco podobného, jako když se díváte z věže hradu oknem na pochodující vojsko -
jde ve trojstupech nebo v pětistupech a vy vidíte jen ty řady, které jsou právě
před vámi. Vojsko, které už přešlo, symbolizuje jakoby minulost, vojsko, které
vidíte průzorem okna, přítomnost, a vojsko, které teprve přijde a o kterém vy v
této chvíli nemáte ani tušení, pak budoucnost. To je náš pohled na svět, na
život. Kdežto Pán Bůh je jako někdo, kdo stojí na věži tohoto hradu a vidí
vojsko úplně celé. Před ním není žádná minulost, protože ti, kteří se už z
našeho zorného pole ztratili, stále pochodují, a ti, kteří pod naše okno teprve
přijdou, tedy ti budoucí, jsou rovněž v této chvíli pochodující.“ To se mi zdá
jako velice výstižné podobenství, protože život je něco trvalého a my jej
nemůžeme rozdělit na život na této zemi a nějaký další život. Život je jen jeden
jediný. A pro nás, kteří spoléháme na Pána Ježíše, je věčný.
Tento
pohled není čistě jen pohledem sv. Tomáše, ale je také podpořen Písmem. Co o tom
říká Bible?
Je mnoho citátů, které bych docela rád uvedl, protože
jsou opravdu velmi krásné. Připomenu alespoň dva. U sv. Lukáše 20,38 Ježíš říká:
„On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“ A
v listě Římanům 14,7 pak zdůrazňuje: „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám
sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu, Ať žijeme, ať
umíráme, patříme Pánu,“ - neustále tedy jsme před Boží tváří.
Je
tedy potřeba brát život jako jeden, bez rozdělování na život zde a nějaké jiné
pokračování po smrti?
Je pro nás přínosnější vědět, že do věčného
života už jsme vstoupili. V listě Římanům svatý Pavel píše: „Jsem si jist, že
ani smrt ani život (...) ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od
lásky Boží, která je v Ježíši Kristu, našem Pánu.“ (Ř 8,38). Život vnímáme jako
něco souvislého a jestliže Pán Ježíš o věčném životě mluví, pak už musel začít,
přičemž my jsme už do něho vstoupili.
Co Písmo říká o životě
člověka a věčném životě?
Evangelium je plné slov Pána Ježíše o
životě: „Přišel jsem, aby život měli a měli ho v hojnosti...“ (J 10,10); „neboť
Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří,
nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16). Dále Pán Ježíš řekl: „Život věčný je v
tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal,
Ježíše Krista“ (J 17,3). To znamená, že věčný život je něco, co je vlastně
smyslem naší existence. Je třeba se setkat s Bohem. Kdy?
Teď!
Kdy tedy vznikla tradice úcty k
zemřelým?
O pozornosti, která byla věnována zemřelým od
křesťanského, víme odpradávna. Svatá Monika, maminka svatého Augustina, řekla:
„Pochovejte mé tělo kdekoliv, s tím si nedělejte starost, jen o to vás prosím,
pamatujte na mě u oltáře Páně.“ Sv. Cyril Jeruzalémský zase prohlásil: „Jsme
přesvědčeni, že modlitby při mši velmi prospívají duším zemřelých.“ Ale teprve z
lyonského koncilu (1274) máme zápisy o očišťování zemřelých a teprve na
basilejském koncilu (pokračujícím ve Ferraře a Florencii, 1431-49) se stanovilo,
že lidé, kteří zemřeli a nebyli dostatečně sjednoceni s Pánem Bohem, dojdou k
odstranění tohoto nesouladu v očistci.
Můžeme my nějak pomoci
zemřelým v jejich cestě přibližování se k Bohu?
Když vzpomínáme na
zemřelé, podle katechismu modlitbou i almužnou a odpustky, vyjadřujeme jim svou
vděčnost a ochotu pomáhat. Někdy mě napadne, že kdyby ještě někteří moji blízcí
dnes žili, jednal bych s nim přece jen trochu lépe, než když byli naživu. A tak
jsem rád, že Ježíš řekl, „...cokoli jste učinili jednomu z těchto mých
nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Tím tedy můžeme dokázat, zda
podobné výčitky bereme vážně. Jestliže žijeme v Božím světě a jestliže Pán Bůh
je někdo, komu všechno patří, kdo je nade vším, kdo má rád každého a kdo je
otcem skutečně všech lidí, znamená to, že cokoliv udělám pro druhého, má úžasnou
hodnotu. S těmi, kteří jsou kolem nás, tedy dnes jednejme tak, jako bychom
jednali s Pánem Ježíšem.
Pán Bůh miluje tedy všechny bez výjimky? I
ty, jimiž občas pohrdáme?
Pán Bůh měl přece zájem i o občany Ninive,
města proslulého svou zhýralostí, které bylo symbolem všeho ošklivého, a dokonce
mu záleželo i na dobytku, který tam byl (viz Jon 4,11). A jerišská nevěstka
Rachaba je dnes v rodokmenu Pána Ježíše (viz Mt 1,5). Pán Bůh je skutečně otcem
všech lidí a má zájem o každého člověka.
Máme od Ježíše příslib věčného života, a přesto i my, věříc, mnohdy
trpíme strachem ze smrti. Jak je to možné?
Strach patří k našemu
životu. V Písmu je často psáno „nebojte se“, protože strach v nás zůstává
neustále. Nezapomeňte, že strach ze smrti plyne také z ponížení člověka, který
umírá. Smrt se vás nezeptá, zda jste už dokončil, oč jste usiloval, zda jste už
připraven, zda se vám právě tato chvíle a tento způsob umírání zdá správný a
dostatečně důstojný. Nebudete moci nic změnit, vše se rozhoduje mimo vás. Vás se
v tomto tak důležitém okamžiku nikdo nebude dotazovat, jak se právě cítíte. A to
je velmi ponižující pro nesrovnaného člověka. Jedinou pomocí, kterou znám, je
přijmout Ježíšovu nabídku spásy.
Vraťme se k zesnulým. Mají pro ně
význam naše modlitby?
Mají význam jak pro zesnulé, tak současně pro
nás. Od prvních křesťanských století se na zemřelé myslelo, lidé chodili ke
hrobům. Mše svaté se konaly v katakombách, potom se začaly ostatky mučedníků a
svatých dávat do oltářů, aby tím živí byli v neustálém kontaktu se zemřelými.
Modlitba je vždycky pomocí, protože při ní si uvědomujeme svoje spojení se všemi
a s Bohem. Modlitba nás se zemřelými spojuje víc než květiny a pěkné náhrobky.
Když se „zařadíme“ mezi ty, kteří nás předešli, cítíme s nimi a uvědomujeme si,
že všichni společně tvoříme před Boží tváří jednotu církve. Ještě by se podle mě
hodilo připomenout Ježíšovo slovo: „Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano
už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. (...)
Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a
vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k
odsouzení“ (J 5,25.28).
Proč se vám tohle místo z evangelia
líbí?
Je mi na něm milé to, že se jedná zase znovu o životě - „kteří
uslyší, budou žít“. Dokonce to nemusím vztahovat výlučně na mrtvé v hrobech, ale
i na „mrtvé“ lidi, kteří podle starého vousatého vtipu „umřeli ve třiceti a byli
pohřbení v osmdesáti“. Možná jde Ježíšovi i o ty, kteří se od svých třiceti let
vůbec nezměnili. Už ve třiceti všechno znali, všemu rozuměli, všechno jim bylo
jasné, všechno nové a neznámé jim bylo lhostejné. Přitom nic kladného neudělali,
nerozvíjeli se, nepřemýšleli o svém životě. Možná Pán Ježíš myslel i na lidi
takto „mrtvé“, kteří si také mohou všimnout jeho hlasu, a být tak oživeni.
Mnozí z nás si neumějí život na věčnosti představit. A přitom věčnost
začíná už zde na zemi. Co je tedy pro nás v tomto čase
nejdůležitější?
Zásadní je myšlenka, že ať jsme živí, nebo mrtví,
patříme Pánu. Je zbytečné přemýšlet a spekulovat o tom, jaké to bude. Svatý
Pavel nám říká: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl
nepřišlo, připravil Bůh, těm, kdo ho milují.“ (1Kor 2,9) Jestliže Pán Bůh je
někdo, kdo je větší než my, kdo vymyslel tento krásný svět a celý vesmír,
nemůžeme si vymyslet něco lepšího, spravedlivějšího, než vymyslel on. Hleďme si
tedy života, chovejme se tak, abychom ho jako věčný žili už na zemi, abychom ho
žili podle Boží vůle. „Náš domov je v odvěkém Bohu, na jeho věčných pažích,“ je
napsáno v Páté knize Mojžíšově (33,27). Nebojujme o přízeň lidí, protože máme
zajištěnu přízeň Boží navěky.
