I dnes platí: Ne samým chlebem živ jest člověk
Vydání: 2008/17 Kazatelství, 21.4.2008, Autor: Martin T. Zikmund
K čemu dnes potřebujeme kázání? Máme od něj ještě něco očekávat? Kázání může procházet úpadkem, může být zneváženo, nebo snad i umlčeno, ale nikdy nemůže být ničím nahrazeno...Na mnoha místech Písmo svaté ukazuje, jak kázání proměňovalo život posluchačů a jak je nově nasměrovalo k Božímu království. Například když se po Jonášově kázání v Ninive celé město obrátilo a ušlo tak Božímu trestu. Anebo vezměme kázání Jana Křtitele, po němž k němu proudily zástupy lidí a ptaly se ho: „Co máme dělat?“ A což teprve kázání Ježíšovo, který mluvil jako ten, jenž má moc! Vždyť vedle hlásání Božího království také odpouštěl hříchy, uzdravoval, sytil zástupy, vymítal zlé duchy. Přesto se „úspěch“ jeho kázání nedá měřit počtem získaných učedníků, neboť jeho cesta nevedla k pozemským triumfům, ale na kříž. Nepřišel lidi oslnit a pobavit, ale proměnit a zachránit. A protože toto bývá často kamenem úrazu, setkal se Ježíš i apoštolové také s tím, že u svých posluchačů narazili na tvrdá srdce. A přece – jak uvádí Ottova encyklopedie (1908) – jejich kázání vynikala „jasností, srdečností, pochopitelností a při tom vznešeností a neodolatelnou silou“.
POHANSTVÍ NEUDRŽELO KROK
Je ověřitelným faktem, že obnova církve a obnova kazatelství byly vždy propojeny jako dvě spojité nádoby. Tak například sv. Jan Zlatoústý, sv. Augustin a další církevní Otcové v polovině prvního tisíciletí byli známí svou vytrvalou a promyšlenou kazatelskou aktivitou. I proto křesťanská církev nabyla posléze ve společnosti tak velký vliv, že s ní pohanství už nedokázalo držet krok.
V našem prostředí význam jasného a srozumitelného zvěstování podtrhli jedinečným způsobem soluňští bratři sv. Cyril a Metoděj, kteří se tak zasloužili o to, že setba Božího slova padla u našich předků na úrodnou půdu.
OD MĚSTA K MĚSTU
Ve středověku byla kázání všeobecně vyhledávána. Mnozí kazatelé proto střídali místa svého působení, aby zasáhli co nejvíce posluchačů. Dokonce prý museli opouštět města tajně v noci, aby jim nikdo nemohl zabránit v odchodu. Jako příklad středověké obrody kázání můžeme zmínit založení dominikánského řádu (13. století), který si stanovil kázání za svou hlavní prioritu. Pozdější úpadek kazatelství byl jednou z příčin zrodu reformace v 15. a 16. století, která znovu položila důraz na zvěstované slovo. V Praze se středem reformačních snah stala příznačně Betlémská kaple, která byla určena výhradně ke kázání. Na reformaci pak zareagovala katolická církev novým důrazem na kazatelskou činnost. Zvlášť významnými kazateli se stali sv. Karel Boromejský v Itálii a sv. František Saleský ve Francii...
KAZATELÉ MAJÍ VÝHODU
Psát podrobněji o dějinách kazatelství by možná zabralo celé vydání KT. Výše uvedené řádky mají jen upozornit, že církev sama ani její poslání v tomto světě se bez kázání neobejde. Pravda, dnes to mají kazatelé těžší, protože jejich posluchači žijí v záplavě slov a pod svůdným tlakem médií – konkurence je tedy veliká. Ale na druhé straně mají vůči ostatním zřetelnou výhodu: nemusí sloužit vrtkavým a pochybným lidským zájmům, ale nepochybné Boží pravdě. Právě proto, že kázání a homilie mají zvěstovat, vysvětlovat a zpřítomňovat Boží slovo, udržuje si „kazatelské médium“ jedinečné postavení i dnes. I při všech společenských změnách totiž stále platí, že ne samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem (byť interpretovaným), které vychází z Božích úst. Sdílet článek na:
