Vydání: 2009/5 Svobodné ženy po třicítce, 29.1.2009, Autor: Michaela Straková

Žijeme v různých životních situacích. Společnost tak nějak automaticky od žen očekává, že budou mít manžela a děti. A vlastně je to i přirozený vývoj, jinak bychom vymřeli. Zkusme se však na této dvoustraně zamyslet nad životem žen, které si nejsou jisty, zda mají být manželkami a matkami, které netuší, jaký pro ně má Bůh životní plán.

Jde obvykle o ženy, které neměly v mládí to štěstí „potkat toho pravého“, ale necítí jako svou životní cestu ani řeholní povolání. Pomalu se blíží střednímu věku a zůstávají samy. Možná každý se už s nějakým takovým případem setkal a říkal si, zda jsou v této situaci dobrovolně, či nikoliv. Zda jsou šťastné, nebo se naopak trápí. Samozřejmě každá žena je jiná. Některá touží po dítěti ve dvaceti, jiná třeba vůbec. Snad každé jde pak o to, vyplnit svůj život něčím smysluplným. A jelikož je člověk tvor společenský, je přirozené, že ženy, které nezažívají společenství doma, ho hledají jinde – ať už ve farnostech, v práci či při trávení volného času. Různé důvody samoty Jak se to stane, že většina dívek si partnera najde, ale někdo to štěstí nemá a musí hledat všude možně a často mnohem déle? Existuje několik typů těchto osamocených žen. Některé z nich si prožily dlouhodobý vztah s přítelem, ale neměly potřebu (možná ani nechtěly) uzavřít manželství. Po tomto několikaletém vztahu přišel náhle rozchod. Žena zůstává sama a v době, kdy ve svých třiceti letech začíná cítit biologickou potřebu mateřství, najednou nemá partnera, který by jí stál po boku. Byla zvyklá na určitý vztah, jenže po třicítce se výběr nezadaných partnerů velmi zužuje. Začíná se bát, zda vůbec někdy bude mít děti, a dostává se do nepříjemné situace, kterou nečekala. Pak existují ženy, jimž život o samotě vyhovuje – jsou ve své situaci naprosto spokojené a nemají potřebu mít děti ani partnera. Žijí si svůj život se vším, co přináší, a toto žití jim ztěžuje spíše jejich okolí, které jim neustále připomíná, že to není normální. Nicméně když se člověk ve své samotě cítí dobře, proč by to nemohla být jeho životní cesta? Dalším typem jsou ženy, které hledají ideálního partnera, což může být častým problémem právě u žen starších, které ve svém věku už vědí, co chtějí. Jsou zvyklé na určitý standard, způsob života – a pokud nesleví ze svých požadavků, jen těžko si nějakého muže najdou. V tomto ohledu to mají věřící ženy ještě o něco těžší, protože hledají partnera, který je také věřící. Kolik ovšem je v katolické církvi takových svobodných, nezadaných mužů po třicítce? Určitou skupinu tvoří pak ženy, které nejsou schopny navázat dlouhodobý vztah – jde o časté střídání partnerů, někdy i podvědomé hledání „prototypu vlastního otce“. Tyto problémy v navazování vztahů mohou být důsledkem i špatných zážitků z dětství nebo situace, kdy žena vyrůstala v neúplné rodině.

UJASNIT SI VĚCI

Boží plány zůstanou těmto ženám možná ještě dlouho skryté. Jsou však věci, které mohou udělat, aby se cítily ve své situaci lépe. Nejdůležitější je samozřejmě žít ve spojení s Bohem – nezapomínat se modlit za nasměrování, ukázání životní cesty. Důležité je také přijmout sebe sama, resp. mít zdravé sebevědomí. Uvědomit si, co vlastně chci, a v případě, že jsem se svým životem bez partnera spokojená, říci to rázně i svému okolí. Nenechat se do žádného vztahu natlačit (často totiž rodiče či přátelé nesou tuto situaci hůře než samotná žena) a odkrýt či stanovit si jiný smysl svého života. V případě, že chci naopak směřovat do manželství a najít si partnera, je dobré popřemýšlet, zda pro to něco dělám – nabízí se totiž různé křesťanské seznamky, společenství a další možnosti. Zkrátka přiznat si, zda navštěvuji místa, kde se s potencionálním partnerem mohu setkat. V případě, že špatně navazuji vztahy a cítím to jako svůj problém, nebát se o tom mluvit se svým zpovědníkem nebo rovnou navštívit psychologa.