26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Dokud budeme věřit na zázraky...

19. 12. 2005

|
Tisk
|

Několika známým osobnostem jsme položili následující otázku: Jak dlouho jste věřil(a), že dárky pod vánoční stromeček nosí Ježíšek? Jak jste se dozvěděl(a) pravdu a co to pro vás jakožto pro dítě znamenalo? Pokud se ve vašem okolí vyskytují nějaké děti dnes (v rodině, ve farnosti, v příbuzenstvu...), hrajete s  nimi „hru“ na Ježíška také?

Vydání: 2005/52 Vánoční dvojčíslo, 19.12.2005, Autor: Aleš Palán

 

Na Ježíška jsem věřil dost dlouho, rozhodně do svých školních let. Když jsem zjistil pravdu, přineslo mi to hluboké zklamání – o to větší, že jsem pak musel dárky kupovat sám. Svým způsobem na Ježíška věřím dodnes, vždyť ta doba symbolizovaná Ježíškem–nositelem dárků byla tak blažená, nádherná a bezstarostná, že bych se do ní rád vrátil! A až budu starý, možná se do ní opravdu vrátím: budu pak úplně senilní a bezstarostný jako to dítě. 

Sám děti bohužel nemám, ale bratr má už vnuka. Jako jeho prastrýc ho ovšem vídám asi jednou za rok, takže mu žádnou ideu Ježíška vytvářet nemohu. Dokud byly ale bratrovy děti ještě malé, ono vědomí Ježíška jsem se v nich snažil živit. A byla to veliká radost - pro ně i pro mě.

 

Kam až mi paměť sahá, na nic takového jsem nevěřila. Zřejmě nám to tak naši vůbec nepodávali. Odjakživa jsem věděla, že dárky si chystáme navzájem, abychom si udělali o Vánocích radost. Samozřejmě každý podle svých možností. Asi jsem začínala čmáranicemi „hlavonožců“, ale všichni blízcí se z nich uměli radovat.

„Hru“ na Ježíška nehraju, ale ani mě nepohoršuje. Nakonec obrat „Ježíšek vám u mě něco nechal, asi letos nějak nestíhal...“ ráda používám i mezi dospělými. Člověk se tak nějak vyvlíkne ze zodpovědnosti a nadlehčí druhým

povinnost závazku, i když všichni víme, o co jde.

 

Že dárky nenosí Ježíšek, jsem se dozvěděl náhodou, když jsem objevil, že jsou od rodičů. Ale i pak jsem měl Ježíška spojeného s příjemným obdobím, kdy se nechodilo moc do školy. Byly to ty nejkrásnější chvíle, a tak svým dětem chci vytvořit stejnou atmosféru. Tajně připravíme stromeček, dáme pod něj hromadu dárků, potichu povečeříme, abychom Ježíška nevyplašili, a pak budeme pozorovat, jak jsou děti překvapené při jejich rozbalování.

Jednou před Vánoci jsme byli u dědečka a babičky a řeč přišla na to, že by se mělo něco přinést z našeho domu, který stál jen přes humna. Nabídl se strýc, a aby se u nás lépe vyznal, šel jsem s ním já. Nevím už pro co jsme šli, ale ta věc byla v jizbě – svátečním pokoji, kde se nebylo přes den ani se tam nespalo. Sklonil jsem se pod skříň, ve které byly uloženy šaty, a pod ní zahlédl v rohu opřený přichystaný vánoční stromek, který měl také přinést Ježíšek. Došlo mi to hned, ale ještě dlouho jsem své odhalení nedával najevo – mám pocit, že jsem rodičům vůbec nikdy neřekl: „Já vím, že dárky nenosí Ježíšek.“ Dál mi dělalo radost, že mě někdo obdarovává a já mohu na dárky u třpytícího se stromku čekat jako na zázrak. Byly mi snad čtyři roky, kdy mě ta krása tak dojala, že jsem kleknul na kolena a horoucně vykládal: „Ježíšku maličký, já tě mám rád, mám tě tak rád!“ Vždyť ostatně všechno, co máme, pochází od Pána Boha, takže nám dárky nakonec Ježíšek přece jen nosí.

O nějaký rok později na Mikuláše tatínek připomněl svého kolegu v práci, který měl syna starého podobně jako já. Byla válka a oni byli tak chudobní, že neměli ani na mikulášskou nadílku. A já, který jsem měl ještě věřit, že dárečky nosí Mikuláš, jsem prohlásil, že se s kamarádem ze svého rozdělím. Rodiče to dojalo, ale slovo o tom, že už všichni víme, kdo nosí dárky, nepadlo. A za rok je zase přinesl svatý Mikuláš!

V Americe, kde žiji, naděluje dárky Santa Claus, jen v katolických rodinách je to pořád Ježíšek. Děti v tyto bytosti věří, ale na druhé straně jsou vedeny k tomu, aby sami připravily nějaký ten dárek rodičům. Na své dárky děti čekají až na Boží hod do rána; vstávají hodně brzy, nemohou se jich dočkat. Vlastní stromek se zdobí předem, stojí v pokojích už během části adventu a lidi si v tu dobu přejí požehnané Vánoce. Někdy jim marně vysvětluji, že Vánoce ještě nenastaly. Naneštěstí stromek vyhazují americké rodiny hned po Božím hodu – a to mi přijde jako velká škoda.

 

Pravdu nám řekla paní učitelka ve škole. Bylo to asi ve 2. třídě ZŠ. Taková byla tenkrát doba. Já jsem však dlouho té „pravdě“ nechtěla uvěřit. Dokonce jsem to před svými rodiči tajila. Měla jsem zvláštní pocit křivdy, něčeho nespravedlivého.

Se svými dětmi (Hana 22 let, Jitka 16 let) hraji tu hru dodnes. Rituál, který se rok co rok opakuje - a ony nepřipustí, aby se na něm cokoliv změnilo. I přes svůj věk si chtějí stále hrát a věřit. V době adventu napíší dopis Ježíškovi a dají za okno. Ráno dopis zmizí. Kdo jej odnesl? No přece Ježíšek! Na Štědrý večer někdo zazvoní. Vstoupíme do místnosti, kam „děti“ celý den nesměly. Tam stojí rozzářený stromeček a pod ním dárky. Zní andělská hudba a někde „z hůry“ hlas: „...otevřete se nebesa a vydejte Spasitele“. Světlo svíček, vůně „františků“ a jedna stará gramofonová deska. Tajemná síla rituálu! A my všichni věříme, že se opět stal zázrak!

Je krásné věřit na zázraky. A vím, že dokud budeme věřit, bude nám dobře.

 

To už si přesně nevzpomínám. A vlastně ani nevím, jestli jsem této „krásné iluzi“ vůbec někdy opravdu podlehl. Ani u nás doma se asi příliš neprosazovala - snad ještě s výjimkou babiček a dědečků. A co se týče našich dětí, tak v tomto směru nás myslím dobře „proškolil“ týnský farář Jiří Reinsberg. Nechtěl, aby se dětem říkalo, že jim nosí dárky Ježíšek, z jednoho prostého důvodu: když totiž povyrostou a pochopí, že tomu tak není, lehce si tuto „postavičku“ umístí do říše snů a fantazie - mezi všelijaké ty skřítky, elfy, hobity a jiné pohádkové bytosti. A třebas i navždy a definitivně. Spíš nám kladl na srdce následující: obdarováváme se navzájem proto, abychom si víc než kdy jindy během roku připomněli, že se nám dostalo daru nejvzácnějšího - že „Bůh sám z nebe přišel k nám“.

 

To, že dárky nenosí Ježíšek, jsem odhalil dost brzo, protože když má dítě starší sourozence (což byl i můj příklad), provalí se to poměrně rychle. Starší sourozenci to vždy rádi „bonznou“ a pak z toho mají škodolibou radost. Sourozenci mi něco takového naznačovali, ale částečně jsem ještě žil v dětských představách o Ježíškovi až do jedněch Vánoc. Strašně moc jsem si pod stromeček přál šlapací auto, čekal jsem na něj v pokoji a jak jsem byl nervózní, začalo se mi chtít čurat. Šel jsem tedy na záchod a vtom vidím, jak ze shora ze schodů vláčí to vysněné šlapací auto můj dědeček (mimochodem tehdejší předseda vlády) spolu s mým otcem. Rázem bylo po jakékoli iluzi!

Iluzi o Ježíškovi, který naděluje dárky pod stromeček, udržuji rád u svých vnoučat. Jde mi to dobře, protože to jsou skoro samé holky, a ty tomu věřit chtějí. Jde to s nimi mnohem líp než s kluky.

I když v první třídě už byli někteří moji spolužáci „in“, já jsem neochvějně věřila, že dárky nosí Ježíšek. Za žádnou cenu jsem si tuhle „jistotu“ nechtěla nechat vzít. Když jsem se o rok později kvůli tomu ve třídě pohádala, očekávala jsem jednoznačnou podporu rodičů. A ti mi konečně nalili čistého vína. Zklamání to bylo, ale myslím, že jsem to přežila bez úhony. Zase tak moc se totiž nezměnilo. Nadále jsme se denně k Ježíškovi modlili, nadále jsme v neděli chodili do kostela, takže se z mého života neztratil. To bylo podstatné. Rodiče mi vysvětlili, že o Vánocích slavíme Ježíškovy narozeniny a největším dárkem pro něj bude, když uděláme radost druhým. Spíše bylo při mé upovídanosti těžší udržet jazyk za zuby před mladšími sourozenci a neprozradit, co pro ně chystám. Určitou satisfakcí za ten „podvod“ ze strany jinak spolehlivých rodičů - a trochu i nečekaným dobrodružstvím - bylo tajné noční zdobení stromečku, aby sestra a bráška nevěděli.

Vlastní děti nemám, ale kdykoliv to bylo možné, využila jsem příležitost být u toho, když se rozzářily dětské oči před rozsvíceným stromečkem. S přibývajícím věkem a postupným prohlubováním víry člověk mění názory. Úplně jasno v téhle věci nemám ani teď. Jsem mnohonásobnou kmotrou v řadě rodin - od těch, které své křesťanství praktikují velmi poctivě, přes ty, které to „nepřehánějí“, až po ty zcela vlažné. Autoritu rodičů zásadně nepodkopávám, ale modlím se. „Hře na Ježíška“ tiše přihlížím a čekám na vhodnou příležitost uvést věci bezbolestně a s užitkem na pravou míru. V jedné z těchto rodin hrají rodiče se svými čtyřmi dětmi od začátku fair play - Vánoce prožívají křesťansky velmi intenzivně a rozhodně nemají pocit, že by kdokoliv z nich byl o něco ošizen. Je to jedna z možností a kdybych dnes byla mladá a měla děti, asi bych se rozhodla právě pro ni. Své opodstatnění podle mě má ale i rozšířená varianta tradiční. Vyplatí se při tom dobře zvažovat každé slovo, abychom v budoucnu před dítětem obhájili, že šlo o zámlku, nikoliv o lež. Ta je špatná v každém případě.

 

Vaše otázka mne překvapila. To, že dárky nosí Ježíšek, mne nikdy nenapadlo zpochybnit. Pouze jsem v určitém věku bezkonfliktně pochopil, že k tomu potřebuje pomocníky, jako např. mé rodiče (nyní mé přátele). Typicky novověkou herezi, že pravda musí být buď jedno („Ježíšek“), nebo druhé („rodiče“), rozdělující nejen ve věci vánočních dárků lidi na dvě stejně jednostranné a stejně protivné skupiny („fundamentalisty“ a „sekularisty“) nesdílím. Zastávám „katolický princip“, který jsem se naučil od Josefa Zvěřiny: „nejen, nýbrž i“ - vyznávám bytostné spojení lidského a Božího: „nesmíšeně a nerozděleně“: jak praví dogma Chalcedonského koncilu o Kristu. Více o tom v mé nové knížce Noc zpovědníka.

 

Se mnou to budete mít těžké, protože já na Ježíška věřím dodneška! Že dárky nenosí Ježíšek, nýbrž rodiče, jsem zjistil záhy, ale to mou víru v Ježíška ani trochu nenarušilo. Naopak jsem měl své rodiče ještě raději – nejen za ty dárky, ale hlavně za to, že mi chtějí onu krásnou ježíškovskou představu zachovat.

Onu dětskou vizi Ježíška se snažím zachovat bez ohledu na věk. Vychází z příkladného a krásného jednání mých rodičů. Dělal jsem to tak i se svými dětmi: Ježíšek jim nosil dárky, i když ony samy už věděly, že je v jistém smyslu nenosí. Nepsaně a nevyřčeně jsme se na tom dohodli a moc se nám to osvědčilo. Osvědčilo se to natolik, že mé dnes už dospělé děti totéž praktikují se svými potomky.

 

Když mi bylo tři a půl, maminka po chvilkách cosi modrého pletla, skončila právě na Štědrý den ráno a pod stromečkem  jsem pak našla modrý svetr, čepici a šálu. Nebyla to žádná  maličkost, tenkrát se vlna těžko sháněla a bylo hodně jiné práce. Dovtípila jsem se, že dárky nosí k jesličkám dospělí, aby udělali Ježíškovi radost, že se máme rádi, a pak se to večer nějak rozdá jako u nás doma. Příští rok už jsem vyráběla vlastní dárky, takové ty obrázky a malé ruční práce, taky pro Ježíška. S tatínkem jsem tuze ráda chodila na roráty (ostatní sourozenci myslím neradi vstávali) a nejvíc jsem se těšila,

že přijede babička a budeme všichni pohromadě, přišlo mi to  jako nejpěknější dárek. Celé Vánoce až do Tří králů jsme každý večer sedávali pod stromečkem, maminka hrála na klavír a zpívali jsme koledy, později někteří z nás také doprovázeli na různé hudební nástroje. Byli jsme dost velká rodina a dost

velkou rodinu mám i dnes, ale modrý svetr už mi nikdy nikdo neupletl.

Nedávno jsem si četla dopis, který psal kdysi jeden z našich synů, když mu bylo asi osm let: „Drahý Ježíšku, já bych prosil pod stromeček fixy a notes a taky omalovánky. A potom knížku Barbánek. Jo a ještě nějaké ty pastelky kdyby byly. A potom ještě bys mi mohl, nejmilejší Ježíšku, nadělit nějakého

angličáka, kdyby to šlo. Nebo kdyby to ještě šlo, tak dva.“ Myslím, že i nejmladší generace našich dětí Ježíškovi podobně pevně věří, ale psaníčka dávají rovnou rodičům a dědečkům,  poněvadž jsou na tom asi podobně jako já tenkrát.

 

On dárky nenosí Ježíšek? Tak to mi ještě nikdo neřekl! A jak s dětmi? Těm malým pochopitelně říkám, že je Ježíšek. A těm větším, že je Ježíš.

No to je mi tedy otázka. Já se každý rok namáhám, sháním dárky už od léta, a vy pak dáte do novin, že dárky vlastně nenosím? To jste to zas pěkně vymňoukli. Ale já se na vás za to nezlobím. I když ještě všechna písmenka neumím, Katolický týdeník mám rád - maminka s tatínkem mi z něho čtou. Nejvíc se mi líbí rubrika Bůh v mém životě.

Ať přemýšlím, jak chci, už to dneska asi neodhalím. Vzpomínám si ale, že už od prázdnin mi naši na všechny mé potřeby odpovídali: „Tak si o to napiš, třeba ti to přinese Ježíšek“ - což nebylo zrovna ono. Pak mě taky zaráželo, proč mi Ježíšek kupuje samé blbosti jako třeba punčocháče, kabát nebo rukavice. Tatínek mi například pokaždé nadělil boty. Abych z nich hned nevyrostl, byly vždy o dvě čísla větší. Nějak si ale nepřipouštěl, že od určitého věku už nerostu. A tak, když jsem na vojně opět dostal zcela nepoužitelné boty, ohradil jsem se. On mě ale úplně odzbrojil slovy: „Já jsem tvůj otec, tak musím vědět, jak máš velkou nohu.“ Tenkrát jsem se zařekl, že svým dětem nic podobného provádět nebudu.

     No, dneska už jsou naše děti tak veliké, že kdyby ještě pořád věřily, že dárky nosí Ježíšek, jezdily by se k nám na ně dívat exkurze. Ale máme už i vnoučata a ty u Ježíška držíme, protože v tomhle zblázněném světě je důležité nebrat dětem iluze. Třeba si někdo myslí, že to je staromódní, ale ať. Mimochodem letos u nás bude mít Ježíšek tvrdý chleba. Na stole jsme našli dopis, ve kterém ho nejmenší Benjamin žádá o horolezeckou stěnu.  

Dříve než jsem začal chodit do školy, věřil jsem podle rodinné tradice, že dárky nosí Ježíšek. Stromeček jsme strojili sami, ale dárky pod něj nosil Ježíšek. Stromeček byl připraven vždy v ložnici rodičů nebo v pokoji, kde se nebydlelo. Před večeří jsme se na něj šli podívat a našli pod ním dárky. Když jsem začal chodit do školy, slyšel jsem jinou „verzi“ o tom, jak jsou dárky nadělovány. O dalších Vánocích jsem pak o tom řekl rodičům. Ti mi to nevyvraceli a dali mi velmi moudré vysvětlení: „Pro nás je velkým darem od Ježíška, že jsme zdraví, že nám Pán Bůh pomáhá, takže můžeme pro vás děti připravit řadu krásných dárků a udělat vám radost. Když jsi byl menší, tak jsme to řekli velmi jednoduše, že ty dárky jsou vlastně od Ježíška.“ A bylo to pravda. Obě „verze“ nám dětem pomáhaly chápat, že Bůh je dobrý a z jeho ruky máme všechno dobré.

Že dárky nenosí Ježíšek, jsem zjistila v momentě, kdy brácha našel dárky, jež před námi rodiče schovali, ale my jsme je objevili pod stromečkem. Já osobně ale dárky nikdy nehledala – líbilo se mi ono překvapení, tajemství. Musím říci, že co se týká mých vnuků, jsme v tomto směru docela úspěšní. Nejstaršímu z nich už je devět let, a ještě stále věří, že dárky nosí Ježíšek. A jsem tomu velice ráda. Je vidět, že dárky dobře schováváme. (smích)

Byla jsem docela malá. Myslím, že mi mohlo být tak pět let. Když se chýlil ke konci „protrpěný“ den a já nedočkavě sledovala, jestli už konečně zazvoní zvonek a Ježíšek přinese dárečky (naši mu vždycky nechávali otevřené okno, aby se snáze dostal dovnitř), taťka se na chvíli vzdálil do vedlejšího pokoje. Zaslechla jsem silné šustění a chtěla se tam jít podívat - ale maminka mě zadržela. To prý jen táta je na toaletě, a tak hlasitě šustí papírem. Možná už jsem taky něco tušila... A netrvalo dlouho, kdy mi rodiče řekli pravdu. Chvilku jsem úplně nechápala, že jsou dva Ježíškové - a proč ten, co je v nebi, nenosí dárky - a proč tedy rodiče říkají, že je nosí Ježíšek, když je kupují oni. Ale protože jsem měla mladšího brášku, který zatím nic nevěděl, připadala jsem si najednou jako strážce tajemství - a když se pak příští Vánoce taťka vydal „na toaletu“, v pokoji bylo otevřené okno a mamka sahala po zvonečku, věděla jsem, co bude následovat. A musím říct, že pohled na ty rozzářené dětské oči za tu trochu mystifikace stojí!

A jak bych to dělala já? Myslím, že ne moc jinak než mí rodiče. Dítě by si mělo na jedné straně užít toho pocitu, že dárky nosí Ježíšek, ale na druhé straně asi dostatečně včas vědět pravdu - aby se ji třeba náhodou nedozvědělo od jiných a způsobem, který by mu mohl ublížit. Ale nakonec - pokud si s ním odmalička čteme Bibli a povídáme o Bohu, věřím, že takový detail, jako že dárky nenosí Ježíšek, dítě příliš nemůže zklamat. Jednak ví, že mu Ježíšek dal daleko důležitější věci než auto na dálkové ovládání nebo panenku Barbie, jednak je dojato, co všechno pro něj rodiče přichystali, a skromně se přitom tváří, že v tom má prsty Ježíšek...

Ani nevím, kdy jsem přestala věřit, že dárky nosí Ježíšek, a abych pravdu řekla, ani nevím, kdy jsem tomu vlastně věřila. Jen si vzpomínám, že rozsvícený vánoční stromek a dárky - to bylo samo o sobě velké překvapení a já jako dítě jsem Vánoce milovala, což mi naštěstí zůstalo až do dospělosti.

Zatím jsem nikomu legendu o Ježíškovi nemusela vyprávět, takže nevím, jak bych si s ní poradila. Až to bude aktuální, doufám, že všechno zvládnu.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou