26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Co s sebou vlečeme už 27 let?

22. 11. 2016

|
Tisk
|

Normalizace. Slovo, které mnozí z nás dosud vytěsňují z myslí, protože znamená dvě dekády (1969–1989) ponižování. Jaké dědictví to s sebou vlastně neseme?

Vydání: 2016/48 Inspirace pro adventní dobu, 22.11.2016, Autor: Petr Pithart



Komu by se chtělo vzpomínat na dobu, kdy lidé říkali něco jiného, než co si mysleli, aby si nepohoršili v zaměstnání, neohrozili děti, které chtěly na gympl, chtěli jednou za čas na dovolenou k moři, ale ne na bulharský Solnče brjag, nýbrž do „nesocialistického státu“ Jugošky?
Slova v té době měla své specifické významy, které dnes už nemusí být srozumitelné. „Normalizace“ znamenala, že se režim vrací do dob hluboko před „pražským jarem 1968“, tedy do nenormálních, nesvobodných dob. Ano, slova dostávala zase nejednou zcela převrácený význam, asi jako ve slavné knize Georga Orwella 1984, kde Ministerstvo pravdy vyrábí a šíří oficiální lži a Ministerstvo míru připravuje a pak vede válku atd.
Ke slovníku té zvrácené doby patřil „reálný socialismus“, jak jej definoval kremelský vůdce Brežněv. Znamenalo to: zanechte všech (reformních) nadějí, všeho vylepšování, socialismus je to, co tady dnes máme, lepší už nikdy nebude. Kdyby si nějaký snílek myslel něco jiného, nebo dokonce podle toho jednal, se zlou se potáže. Socialismus se tehdy poprvé v dějinách zcela otevřeně zřekl svého charakteristického a pro leckoho lákavého, totiž utopického rozměru, a stal se pouhým pragmatickým příkazem dne: držte hubu a krok, žádný komunismus vás nečeká.
Normalizační slovník
V čistkách hlavně straníků (pozor: nejen členů KSČ, ale i jiných stran Národní fronty), ale také nestraníků ve vyšších funkcích se používal osobitý slovník. „Pomýlený“ znamenalo, že jste zastával mylné názory, ale připustilo se, že to nebylo z vaší hlavy, nýbrž jste byl svedený. S opatrností jste použitelný, i když ne ve vyšších funcích. Tedy takovým „pozastaveným členstvím“ jste dostal příležitost zapřít své svědomí a později se přidat.
Horší, ale ne nejhorší to měli „vyškrtnutí“, „vyškrťáci“. „Vyškrtnutý“ někdy dokonce mohl zůstat v úřadu či podniku, vždycky ale v nižším postavení. Protože se usoudilo, že jste nebyl zase tak moc aktivní reformátor… Vyloučení pak záviděli vyškrťákům…
„Vyloučený“ bylo anatéma: musel jste si hledat docela jinou práci. A jinou jste nenašel než za mnohem méně peněz a často daleko od bydliště. Někdo měl takovou protekci (nebo kámoše v prověrkové komisi), že ačkoli měl být vyloučen, zařídil si (anebo i koupil!) nejen pouhé vyškrtnutí, ale dokonce i „zrušení členství“. To bylo to nejmenší zlo (pro 260 tisíc členů KSČ), to bylo terno: předtím se to používalo pro staré lidi, kteří už nedokázali dojít na schůzi uliční organizace. Také jste ale mohl někoho z „prověrkové komise“ vydírat: vím na tebe, že jsi tehdy a tehdy řekl… Tak se ke mně podle toho chovej, nebo uvidíš.
Bylo to možné – vždyť v těch komisích seděli často ti, kteří si stejně jako prověřovaní mysleli, že „vstup spřátelených vojsk“ byla okupace, akorát včas začali na veřejnosti říkat něco jiného. Rozhodli se zachránit si kůži. Venku říkali: „Franto neblbni, vo co de, dyť víš, že já si myslím to samý, co ty…“ Franta ale někdy blbnul dál, a tak po zásluze dostal okamžitou výpověď pro hrubé porušení pracovní kázně. Někdy Franta dokonce podepsal Chartu 77.
Prověrkami prošlo přes milion a půl lidí, zdaleka ne jen komunistů. Prověřovalo se i ve společenských organizacích Národní fronty. Vyloučených komunistů bylo k sedmdesáti tisícům, sto padesát tisíc jich nečekalo a vystoupilo samo.
Nešlo vůbec o to, co si kdo myslí, ale co kdo řekne před prověrkovou komisí. Ta, i když věděla, co si soudruh myslí ve skutečnosti, spokojila se nejednou s tím, že odsoudil ty, kteří okupaci odsoudili. Cíle bylo dosaženo: soudruh byl ponížen, ale hlavně ponížil sám sebe. Aniž to hned věděl, odcházel od prověrky jako zlomený člověk, který pak už fungoval jako poslušný, konformní šroubek v mechanismu normalizace... Někdo to spláchl dvěma pivy, jiný se tím trápil do konce života.
Sociální psychologové takovému manipulativnímu jednání s lidmi říkají „podrobovací rituály“. Tak třeba: když jste nebyl jen řadový úředník, musel jste s podnikem do průvodu na 1. máje; někdo pak na místě srazu kontroloval, podle pečlivě připraveného seznamu, kdo přišel a kdo ne. Když jste v podniku aspiroval na některé z vedoucích míst, vrazili vám do ruky rudý prapor nebo transparent s idiotským heslem, ale nikomu už nevadilo, že jste se po pár minutách zdejchnul a rudý prapor za rohem opřel o zeď a prchnul do škodovky, naložené jídlem a pitím, ve které někde za dalším rohem už čekala rodinka – a hurá na chalupu! „A bolševik nám může, víte co…“ Byl jste v tu chvíli sám před sebou skoro disident, nebo snad i odbojář. Důležité však bylo, že jste se předtím poddal, pokořil. Že jste tím sám před sebou ztratil sebeúctu. Takoví budou pro režim užiteční, i když se vědělo, že tihle zlomení všechno jen předstírají. Ale normalizátoři si říkali: Máme ho.
Lidé si jen namlouvali, že je přelstili, jak na ně vyzráli, ale velmi často se mýlili – a ten jejich omyl je klíčem k pochopení normalizace. Když jste dal najevo strach, že o něco nechcete přijít, byl jste jejich.
Oběti, které vyžadoval občanský, neřeknu ani statečný, postoj nebyly však nijak velké. Týkaly se postavení v podniku, tedy platů, bytů (přidělení nebo nepřidělení), přístupu dětí na školy, cestování do zahraničí… Ve srovnání s padesátými lety nesrovnatelné. Tehdy čestní, stateční lidé čelili čistému teroru, šlo o životy, zatímco za normalizace jen o nepříjemnosti z omezení konzumního způsobu života.
Kdo ví, zda „duše národa“, je-li co takového, neutrpěla za normalizace větší škody než v oněch krutých padesátých letech… Sebereflexe té doby je pořád dosti chabá: komu by se chtělo přebírat v takových trapných detailech, jako že mohl do Jugošky, i když jen každý druhý rok, protože jim sice vlezl do odborů, vzal tam funkci, ale už ne do svazu přátel se Sovětským svazem. Není on vlastně hrdina? Což taky netrpěl?
Následky neseme dodnes
Na konci normalizace měla KSČ zase už tolik členů jako před čistkami. Statisíce vstoupily a nahradily tak úbytek (o 28 %) z počátku sedmdesátých let. Také chartistů přibylo. Jen o dost méně: z původních 243 signatářů jich bylo v listopadu 1989 osmnáct set a něco.
Normalizace byla z tohoto hlediska úspěšným podnikem. Její následky neseme dodnes – když se nám o ní nechce otevřeně mluvit. Myslím včetně příběhů našich blízkých, našich známých. Slušně vychovaní lidé však o trapasech, neřku-li selháních, neradi zapřádají řeč. A když už, končívají nejspíše takto: holt byla taková doba, no a já udělal, co jsem udělal, to víš, byla taková doba…
Už je hodně pozdě, ale ta zatracená, trapná normalizace nás pořád ještě čeká. Jako velké téma společenské rozpravy.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou