Vydání: 2006/38 Když zpověď 'nestačí', 19.9.2006, Autor: Aleš Opatrný

Řada katolíků považuje svátost smíření za jediné místo, kde lze hledat uzdravení nitra. Mnozí se dokonce domnívají, že pomoc psychologie nebo psychiatrie je pro křesťana zbytečná, ne-li přímo hříšná. Mezi některými věřícími také panuje zjednodušené přesvědčení, že psycholog je jakýmsi náhradníkem kněze pro ty, kdo ztratili víru, a psychoterapie je vnímána jako „zpověď pro nevěrce“. To jsou ale vesměs omyly.

Je nepochybné, že zpovědník je osoba, od které se mnoho vyžaduje. Má rozumět morální teologii, duchovnímu životu, ale také řadě lidských problémů a člověku v jeho psychické jedinečnosti, která je mnohdy zatížena prvky nemoci. Porozumět může v mnohém, ale není jeho úkolem řešit vše.
Neuvažujme teď ale o vlastnostech zpovědníka, nýbrž o potřebách člověka, který hledá pomoc a kterému možná v jeho situaci zpověď nestačí. Protože jsme lidé chybující, a tedy hříšní, potřebujeme odpuštění hříchů. Proto je třeba si hříchy uvědomit, litovat jich, rozhodnout se pro lepší cestu, vyznat je a přijmout rozhřešení. Znamená to, že na konci celého procesu pokání slyší křesťan osvobozující autoritativní slovo kněze, který ho jménem církve ujistí, že mu Bůh odpustí. Od té chvíle neleží mezi člověkem a Bohem žádná překážka hříchu, došlo ke smíření.

CO V NÁS ZŮSTÁVÁ PO ZPOVĚDI
Otázkou ale je, co i potom v člověku zůstává. Nezůstává v něm hřích, tedy vina, ale může v něm zůstávat duševní nelad, jakým je například neodůvodněný strach, nutkavá potřeba něco konat, třeba znovu a znovu si mýt ruce, či neodůvodněný smutek a úzkost překážející důvěryplnému vztahu k Bohu i modlitbě. Od těchto obtíží (které nepředstavují skutečnou vinu!) odpuštění hříchů nepomůže. To se už ve zpovědi stalo a opakované vyznávání již jednou odpuštěných hříchů může situaci spíš zhoršit. Zde je právě na místě pomoc psychologa nebo psychiatra, který má s využitím svých odborných znalostí a použitím léků nebo psychoterapie s danou obtíží nebo nemocí zápolit. Podaří-li se obtíž zmírnit nebo odstranit, otevírá se cesta k plnějšímu a šťastnějšímu životu víry.
Jinou obtíží, která v člověku po odpuštění hříchů může zbývat, je to, co nazýváme vnitřní zranění. Někdo například zažil velké zklamání důvěry, kterou druhému dal. Na zklamání reagoval zlobou a následně si často vyčítá hřích zloby a bližnímu zklamání, které mu způsobil. Odpustí-li svému bližnímu a své vlastní zloby lituje a vyzná ji, Bůh mu ve svátosti jistě odpustí. Přesto v něm může zůstat zranění, které bude při vzpomínce znovu bolet a bude narušovat důvěru i k jiným lidem, možná i k Bohu. Zde je na místě hledat to, co nazýváme vnitřním uzdravením. Je to proces, který začíná uvědoměním si a přijetím neblahé situace, která se kdysi stala, a pokračuje modlitbou. V modlitbě, která může být podporována i vírou a modlitbou přítomného širšího společenství, zveme Krista do kdysi prožívané situace. Prosíme ho za uzdravení následků toho, co kdysi způsobilo bolest, zklamání nebo člověka jinak poranilo. Taková modlitba se může i vícekrát opakovat. Ale z vnitřního zranění a ze snahy o jeho uzdravení se nesmí stát hlavní téma života, okolo kterého se člověk stále točí. Úkolem křesťana je život s Bohem, ne nekonečné odstraňování všech nepříjemných pocitů a vzpomínek.

POMOC PŘI SMÍŘENÍ SE S BOHEM
Odpuštění hříchů potřebujeme všichni. Pomoc psychologie a psychiatrie potřebují lidé jen někdy. Vnitřní uzdravení zpravidla také jen čas od času. Všechny tři zmíněné způsoby pomoci lidskému nitru jsou důležité, ale nejsou navzájem zaměnitelné. A každý probíhá jinak.
Odpuštění hříchů je jedinečná skutečnost, kterou v plnosti zná a praktikuje jen křesťanství. Je záležitostí jednorázovou. Bůh prostě odpustí, a to zcela, nejen zčásti nebo postupně. Proto není dobré se k odpuštěným vinám opakovaně vracet. Pomoc psychologie či psychiatrie je ale mnohdy potřebná k tomu, aby se člověk vůbec mohl s Bohem smířit, aby dokázal svou myslí odpuštění přijmout a šťastně je prožít.
Vnitřní uzdravení mnohdy dovršuje zásadní změnu, kterou přineslo smíření s Bohem.
Je třeba zdůraznit, že psychologická pomoc i vnitřní uzdravení jsou téměř vždy dlouhodobé procesy. Aby člověk mohl šťastně žít a dobře užívat svou víru, nepotřebuje jen odstranit vinu, zranění nebo psychické obtíže, ale potřebuje, aby v něm vyrostlo ovoce víry a lásky, které bude jeho život podpírat a oživovat. To všechno vyžaduje čas, trpělivost, víru a rozumnou lidskou snahu, která vede k uzdravení. A jak člověk pozná, že k vnitřnímu uzdravení došlo? Nejspíš tehdy, když zjistí, že je schopen spontánní, nevynucované vděčnosti vůči Bohu. Jak kdysi napsal velký duchovní spisovatel Romano Guardini: „Vděčnost je zpěv uzdravené duše.“