Vydání: 2010/30 Neplodnost, 20.7.2010, Autor: Alena Scheinostová

S poruchami plodnosti se setkáváme stále častěji: až v každém pátém manželství dnes mají těžkosti s početím dítěte. „Jako zdánlivě jednoduché řešení se mnohdy nabídne umělé oplodnění, o etických problémech zákroku se přitom hovoří zřídkakdy,“ upozorňuje tajemník Rady pro bioetiku ČBK a člen Papežské akademie pro život prof. KVĚTOSLAV ŠIPR, přednášející lékařskou etiku na LF Univerzity Palackého v Olomouci. Hovořili jsme o etických aspektech asistované reprodukce i o jejich uplatňování v praxi.

Oficiální stanovisko církve k umělému oplodnění je jednoznačně zamítavé. Nebude časem na místě vzhledem k počtu párů, které se s neplodností potýkají, pravidla poněkud uvolnit?

Pokusme se nejprve ujasnit pojmy. Postupy, jimiž se v medicíně řeší poruchy plodnosti, spadají pod pojem asistovaná reprodukce. Uskutečňované úkony můžeme přitom rozdělit do dvou skupin: některá opatření napomáhají, aby při intimním manželském styku došlo k oplodnění. Jde tedy o léčbu neplodnosti. Můžeme sem zařadit například hormonální léčbu, která směřuje k tomu, aby došlo k uvolnění vajíčka z vaječníku (tzv. provokovaná ovulace), či chirurgický zákrok, při němž dojde ke zprůchodnění vejcovodu. Mezi eticky bezproblémové výkony patří také přenesení spermatu do dělohy po manželském styku. Ve všech těchto případech lékař přispívá k tomu, aby po pohlavním styku mezi manžely došlo k početí. Jde skutečně o léčení a etické námitky proti němu nejsou. Odlišnou skupinou jsou postupy, při nichž se nepomáhá k dosažení cíle intimního manželského styku, ale které spojení manželů nahrazují. Jde o umělé oplodnění. Uskutečňuje se například tak, že se do dělohy vloží sperma získané masturbací. Častěji ovšem dochází ke spojení mužské a ženské zárodečné buňky mimo tělo ženy (mimotělní oplodnění – IVF) a pak k vložení embrya do dělohy (ET). Takový postup označují dokumenty učitelského úřadu církve za nedůstojné člověka.

Jaké důvody vedou církev k negativnímu pohledu na umělé oplodnění?

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a ke své podobě. Duchová duše každého člověka je bezprostředně stvořena Bohem a celý člověk v sobě nese obraz Stvořitele. Lidský život je tedy potřeba chápat jako posvátný. Učitelský úřad církve reagoval na biomedicínský pokrok a slovy všech posledních papežů potvrdil nauku obsaženou v encyklice Humanae vitae i v pastorální konstituci Gaudium et spes: plození člověka nelze oddělovat od vzájemného darování se manželů v ovzduší pravé lásky. Pohled na mimotělní oplodnění ovlivňuje také vědomí obětí lidských životů, s nimiž je zde narození vytouženého dítěte téměř nerozlučně spojeno. Pravděpodobnost uhnízdění zárodku vloženého do dělohy po mimotělním oplodnění není příliš vysoká, odhaduje se na 25–30 %, při IVF se proto zpravidla vytváří více zárodků, které by pak mohly být použity při případných dalších oplozovacích cyklech. Jestliže se první pokus vydařil, na zbylá embrya se pohlíží jako na přebytečná a téměř s jistotou jsou určena k zániku. Kromě toho se pro zvýšení naděje na úspěch IVF do dělohy často vkládají dvě embrya, zvláště u starších žen. Jestliže se pak začnou vyvíjet dvojčata, bývá ženě zpravidla nabídnuta „redukce těhotenství“, tedy selektivní umělý potrat. Dilematu, zda svolit k potratu, či ne, je žena vystavena i v případě, že se při preimplantační diagnostice u zárodku zjistí genetická odchylka. K nepřijatelnému oddělení spojivého a plodivého významu pohlavního styku ovšem dochází také při obvyklém získávání spermatu masturbací (jak také upozorňuje dokument Donum vitae, 2,6). Je mylná představa, že bez dodání spermatu na vyšetření nebude u nás nikdo léčen pro neplodnost. Na nedávných brněnských bioetických dnech upozornil Aleš Bourek, vedoucí centra pro asistovanou reprodukci, že vyšetření spermiogramu není nezbytný krok – postačí, jsou-li v cervikálním hlenu po pohlavním styku v plodném období zjištěny pohyblivé spermie.

Kde mohou křesťanské páry potýkající se s neplodností hledat informace o etických otázkách umělého oplodnění?

Zásadní informace jsou obsaženy v instrukci Kongregace pro nauku víry Donum vitae O respektování počínajícího lidského života a o důstojnosti plození z roku 1987. Bez znalosti zmiňovaného dokumentu snad ani nelze z pohledu katolické církve o mimotělním oplodnění uvažovat. Nově vzniklé otázky později shrnula instrukce téže Kongregace pro nauku víry Dignitas personae O některých otázkách bioetiky, zveřejněná 8. 9. 2008. Informovanost věřících o etických aspektech mimotělního oplodnění je bohužel nedostatečná. Instrukce Donum vitae byla vydána v době totality a její úplný český překlad vyšel teprve v roce 2007, tedy ke dvacátému výročí jejího zveřejnění. Četbou „starého“ dokumentu se pak již zabýval jen málokdo. Snad právě proto nevzbudila velký zájem veřejnosti ani instrukce Dignitas personae. České znění obou textů by mělo být dostupné v knihkupectvích zásobovaných Karmelitánským nakladatelstvím. V každém případě však obě instrukce dodá Hippokrates, Míčkova 59, 614 00 Brno, tel. 548 527 262.

Jaká praxe vládne v českých centrech asistované reprodukce? Provádí se umělé oplodnění skutečně jen tehdy, jestliže se vyloučí jiné možnosti početí?

Vždy se má začínat s nejjednoduššími postupy. Zůstává-li touha po dítěti nenaplněna, je třeba nejprve přestat s kouřením a pravidelným pitím i malého množství alkoholu včetně piva. Žena by se měla především snažit s využitím symptotermální metody rozpoznat dobu nejvhodnější k početí dítěte, tedy nejpravděpodobnější období ovulace. Nedávno jsem měl příležitost na mezinárodním kongresu referovat o případu, kdy k početí a porodu zdravého dítěte došlo s využitím symptotermální metody u ženy, u které pokus o umělé oplodnění proběhl neúspěšně. Mimotělní oplodnění je ovšem ekonomicky zajímavé – to je zřejmé již z počtu nově vzniklých soukromých center. Obecně bychom však neměli lékaře podezírat ze snahy o maximální finanční profit. Nepochybuji, že v indikovaných případech se lze dohodnout na uskutečnění i méně přitažlivých zákroků, jestliže o ně bude projeven zájem.

Jak církev nahlíží na děti, které byly počaty umělým zákrokem? Kde v procesu jejich zrození stojí Bůh a kde lékař?

Dítěti počatému mimo tělo ženy přísluší stejná důstojnost jako dítěti, jehož život vznikl z intimního spojení muže a ženy. Z biologického hlediska rozhoduje při mimotělním oplodnění o okamžiku početí čin lékaře. Člověk však nepřichází na svět náhodou a je vždy plodem Boží stvořitelské lásky. U zrodu každé lidské osoby stojí Boží stvořitelský čin (srov. Donum vitae, úvod 5).

Nesou tyto děti vzhledem ke způsobu svého početí větší riziko psychických či fyzických problémů?

Pro spolehlivé posouzení fyzických důsledků jsou tři desetiletí, po která se umělé oplodnění provádí, krátkou dobou. Někteří skandinávští lékaři ovšem již upozornili na častější výskyt některých neurologických poruch v období dospívání u jedinců počatých po mimotělních postupech ve srovnání s jedinci počatými po IUI. Zatím také nelze vyslovit konečný soud o možných rizicích preimplantační diagnostiky.

Jak se postavit k párům, jež nemohou mít dítě? Existuje pro ně nějaká univerzální rada?

Pro těžkosti bezdětných manželů je třeba mít porozumění. Člověk touží naprosto přirozeně po tom, aby zanechal potomstvo, a také po tom, aby se pro někoho smysluplně obětoval. Oprávněně je poukazováno na možnost adopce. Nejde o nedosažitelné řešení, jestliže si manželé nestanoví předběžné podmínky, jako například stupeň inteligence, zdravotní stav nebo barvu kůže dítěte, jemuž chtějí věnovat svou lásku. Termín „mít“ dítě je ovšem nebezpečně blízký pojmu „vlastnit“. Nikdo by se neměl rozhodovat „pořídit si“ vlastní dítě ani přijímat do rodiny dítě nevlastní, jestliže po důkladné úvaze zjistí, že chce uspokojit především své vlastní „potřeby“, a nikoli být užitečným pro druhé. Obdobně pojem „právo mít dítě“ je podobně diskutabilní jako třeba „právo na zdraví“. Spíše však platí, že dítě má právo mít svůj počátek v láskyplném spojení svých rodičů. K bezdětným se obtížně hovoří každému, komu se dostalo daru více dětí. Nejdůležitějším slovem, o něž je nezbytné se opřít při rozhodování přijmout realitu neplodnosti, je ovšem slůvko pokora.