26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Chcete slyšet výtečného kazatele? Zajděte si na Zavorala

29. 8. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/35 Sociální demokraté znovu zaútočili na církve, 29.8.2012, Autor: Jan Paulas

Je s podivem, že i když patřil k velkým českým osobnostem konce 19. a první poloviny 20. století, dodnes nemáme o opatu Zavoralovi žádnou knižní monografii. A tak jeho jediným solidním životopisem je diplomová práce Mgr. LENKY JEŘÁBKOVÉ „Strahovský opat Metoděj Jan Nepomuk Zavoral“, která však zatím nevyšla tiskem. Její autorka nicméně patří k největším znalcům Zavoralova života.

 Z jaké rodiny opat Zavoral pocházel?

Narodil se v Neveklově, měl starší sestru, která záhy zemřela, takže většinu dětství byl jedináčkem. Jeho otec byl truhlářem a matka zemřela, když mu bylo deset let. O ní se dochovala svědectví, že to byla prostá, zbožná, venkovská žena, která dokonce učila děvčata z Neveklova šít. Některé její žákyně vzpomínají, že malému Janovi říkala: „Jeníčku, když budeš hodný a budeš se pilně učit, tak budeš knězem.“ Vzpomínají i na to, že se po knězi opičil, stál na židli s knížkou v ruce, jako by kázal. Později se tyto žákyně smály, že už tehdy se jeho slavné kazatelství projevilo.

Otec se potom podruhé oženil, odstěhovali se do Poříčí nad Sázavou a s novou macechou vyženil Zavoral příbuzenstvo v Praze, s nímž se i potom stýkal. Jinak už v obecné škole byl patrně dobrým žákem, a tak začal studovat na piaristickém gymnáziu v Benešově, kde absolvoval první dva roky jako chudý žák s neustálým odpouštěním školních platů, a posléze se pokusil přestoupit na Akademické gymnázium do Prahy, kde absolvoval zbylých šest let. Tady byl chovancem arcibiskupského konviktu, pobýval zde ještě s jedním spolužákem z Benešova a vzpomínal na ty časy jako na dobu chudého studentování. Jeho spolužák zase uváděl ve svých vzpomínkách, jak si u Žida koupili za tři zlatky jeden kabát a půjčovali si ho na vycházky.

 Působila v konviktu nějaká osobnost, která ovlivnila Janovo směřování ke kněžství?

Bohužel o tom nemáme zprávy, neboť všechny věci týkající se Zavoralova dětství a mládí jsou vydedukovány z oficiálních dokumentů. Neexistuje žádná souvislá vzpomínka, jen drobné zmínky v jeho soukromé korespondenci, takže jde víceméně o seskládanou mozaiku. Zavoral sám uvádí, že jeho první kontakt se Strahovem byl o norbertinských jubileích, která probíhala v době jeho středoškolských studií. Tehdy se poprvé dostal na Strahov, což bylo za opata Vojtěcha Hrona, a tam se poprvé setkal s premonstráty. Jestli ho to nějak výrazně ovlivnilo, těžko říct, neboť ani v žádných jeho pozdějších dokumentech není zmínka o tom, proč vlastně k premonstrátům šel.

Jinak jeho prvním kněžským místem byl Sepekov, kde sloužil tři roky, a poté roku 1888 odešel do Jihlavy. Tam působil až do svého odchodu na Strahov v roce 1905.

 V Jihlavě působil dlouhá léta. Jak se zde projevoval? Byl už oblíbeným kazatelem?

Zavoral se věnoval kazatelství od začátku své kněžské služby, byl navíc literárně vzdělaný a talentovaný, byť z jeho raných děl se nezachovalo nic, jen několik překladů poezie a veršované gratulace, ale i ty svědčí o tom, že literární talent měl. Zpočátku se věnoval hlavně literární kritice, publikoval v některých katolických periodikách a kazatelství se stalo jeho denním chlebem až v době, kdy se stal českým kazatelem v převážně německé Jihlavě. Tehdy si chystal velké homiletické cykly, něco z toho vydal i tiskem – jeho první kazatelská sbírka se jmenovala Vírou ku štěstí. V Jihlavě také několik let učil češtinu na reálném gymnáziu a studenti na něj rádi vzpomínali jako na velmi talentovaného pedagoga, protože učil tzv. srovnávací metodou, kdy jim bohatství češtiny ukazoval na různých paralelách v latině, řečtině, němčině či francouzštině. Zavoral byl totiž jazykově velmi talentovaný, kromě běžných jazyků se později naučil plynně rumunsky.

 Po příchodu na pražský Strahov se stal vyhlášeným kazatelem. V čem byl tak výjimečný?

Je nesmírná škoda, že neexistují žádné záznamy jeho kázání. V rozhlasovém archivu se snad zachovalo něco málo jeho vstupů, ale jeho kazatelské počiny o slavných adoračních třetích nedělích v měsíci, kdy za ním na jeho kázání „táhla“ skutečně celá Praha, nemáme. Ale máme hezké svědectví, které vyšlo v tisku pod názvem Svědectví ateisty. Autor píše, že se chtěl jít podívat, co je ten Zavoral zač. Myslel si, že uvidí kostelíček, v něm několik babiček a prelát bude dštít oheň a síru na dnešní zkažený svět. Jenže přišel na Strahov a viděl krásný světlý kostel nabitý pražskou inteligencí.

Zavoral musel být člověk s obrovským charismatem a velkým rozhledem, který svá kázání nezaměřoval úzce na výklad víry, ale tuto víru aplikoval na život lidí. Posluchačům to dávalo něco do života a neslyšeli jenom náboženské poučky.

 Nicméně se jeho kázání zachovala aspoň v tiskové podobě. Často se ale stane, že když něčí kázání přepíšete, už to není ono…

Musím říct, že i přepsaná Zavoralova kázání se hezky čtou, jsou tam krásné pasáže. Měl skutečně neobyčejně bohatý jazyk, takže se jim literární hodnota nedá upřít. Zavoral byl ale opravdu především výborný řečník. Podle dochovaných svědectví pražští profesoři češtiny svým žákům radili, že jestli chtějí slyšet skutečně výtečného kazatele, výkvět českého řečnictví, ať si zajdou poslechnout Zavorala.

 Zavoral svým kazatelstvím oslovil i takové lidi, jako byl Karel Čapek...

Oba se samozřejmě znali, ale je otázka, zda přes kázání. Já bych spíše tipovala, že to bylo přes PEN klub, jehož byl i Zavoral členem. Myslím, že Čapek si ho vážil také jako talentovaného autora a literárního kritika. I když se to o Zavoralovi moc neví, ve své době byl skutečně uznávanou osobností i na literárním poli. Sám dlouhá léta redigoval časopis Kazatelna a v době, kdy byl zvolen opatem, ho nakladatel velmi přemlouval, aby se svého šéfredaktorství nevzdával. A tak zůstal aspoň jeho přispěvatelem. K tomu se váže hezká komická historka, která se zachovala v soukromé korespondenci: Psal mu nějaký známý, že si přečetl poslední číslo Kazatelny, kde bylo jeho hezké kázání k Nanebevzetí Panny Marie. „A tak jsem si ho vzal a použil. A pak jsem jel do sousední farnosti, kde byla pouť. Místní pan farář vyjde na kazatelnu a to samé kázání slyším z kazatelny. Aspoň vidíš, milý Metoději, jak jsou tvá kázání úspěšná.“

 Populární lidé mají i své kritiky a odpůrce. Dá se to říci o opatu Zavoralovi?

Zavoral byl přece jen osobnost světového formátu, a tak jsem se s nějakou zvláštní kritikou na jeho adresu nesetkala – dokonce ani v novinách, které nebyly katolické církvi příliš nakloněny. Pokud čelil kritice, pak spíše neveřejné z řad vlastních řeholníků, neboť 
– a to byla velká bolest jeho života – byl natolik veřejnou osobou, že někteří spolubratři mohli mít oprávněně dojem, že je zanedbává. Ale on na ně stále myslel, svůj klášter měl moc rád, dobře ho řídil a šťastně si vybíral spolupracovníky. Za něj se na Strahově vystřídala řada vysoce kvalitních převorů, kteří ho zastupovali. Velmi se snažil, aby se i na fary k sobě dostávali lidé, kteří si vzájemně vyhovovali.

 Ve své práci ale citujete anonymní satirickou báseň na jeho adresu. Šlo jen o recesi?

Tím bych si nebyla tak jistá, že to bylo jen žertem. Pisatel zřejmě docela dobře postihuje tehdejší realitu, ledacos je na ní pravdivé. Jsou zde třeba krásně vystižené adorační pobožnosti nebo v ní najdeme narážky na jeho zahraniční cesty. Bylo to  nejspíš poté, kdy podnikl velkou cestu po Rumunsku a kdy se v Kartágu zúčastnil eucharistického kongresu.

 Zavoral se v eucharistických kongresech velmi angažoval…

Eucharistická úcta je sama o sobě pro premonstrátský řád typická. Proto ji Zavoral velmi podporoval – a to jak na místní úrovni na Strahově, tak i na mezinárodní, kdy se účastnil eucharistických kongresů. Po určitou dobu byl v jejich organizačním výboru, takže na ně jezdil „služebně“, ale často tam doprovázel české skupiny poutníků. Účastnil se dokonce eucharistického kongresu v americkém Chicagu v roce 1926 a tehdy zároveň podnikl tříměsíční cestu za českými krajany v USA.

 Jak přijímal konec první republiky? Zažíval v rámci řádu i dramatické okamžiky?

Ty nastaly v souvislosti s obsazením Sudet, kde Strahov míval své farnosti, většinou v okolí Žatce. Kněží tam měli obavy o svůj život, což dosvědčuje dopis jednoho z tamějších kaplanů, v němž opata prosí o možnost svou farnost opustit. Píše doslova: „Musí se počítati, že chvíle, kdy Žatec bude ještě náležet Československé republice, jsou sečteny a jde také o můj život. Náležím k těm, kdo jsou na listině odsouzenců, každý další pobyt zde s odůvodněním vyčkat, až jak to dopadne, znamená dobrovolnou sebevraždu. Prostý pud sebezáchovy mě nutí, abych vaši milost prosil co nejuctivěji o to, aby bylo v nejbližších chvílích pamatováno na to, co se mnou. Prožíváme chvíle očistcové, ne-li pekelné…“

Takové dopisy tehdy dostával často, bylo jich i několik za sebou, protože kaplani viděli, jak se nálada zejména na venkově radikalizuje, a tak na opatův souhlas čekali doslova jako na smilování. A Zavoral jim návrat skutečně povolil a patrně je pak umístil na jinou faru. Určitě mu tedy nemohlo být lehko, když viděl, že vše, co budoval, se najednou hroutí.

 Přesto měl odvahu pohřbívat Karla Čapka, který byl v té době doslova na černé listině…

Zavoral zde byl „spiritus agens“, který Čapkův pohřeb na Vyšehradě zprostředkoval. Díky jeho kontaktům ve Vyšehradské kapitule se místo pro Čapkův hrob nakonec našlo. Proto se nachází v úzkém prostoru, neboť bylo nouzově vymyšlené. Opat Zavoral pak Karla Čapka i demonstrativně pochoval.

Musel si být dobře vědom, že mu jako výrazné prvorepublikové osobnosti určité nebezpečí hrozí. A tak těsně před zánikem druhé republiky nechal zvolit opata-koadjuktora, jímž se stal Bohuslav Jarolímek. Ta volba nebyla nutná, ale Zavoral dobře odhadl, jak vývoj v naší zemi půjde dál. Jarolímek byl jeho odchovanec, jeden z první generace noviců, které Zavoral formoval ve 20. letech.

Na druhé straně byla volba Jarolímka jasným vzkazem veřejnosti: stahuji se zpátky, mám svého nástupce, nebudu se už dále veřejně příliš angažovat, odcházím do ústraní. Postupně mu předával své pravomoci – nejdřív ekonomické, posléze vedení konventu. Je pravda, že Zavoral už nebyl zcela zdráv. Poslední dva roky svého života strávil po různých sanatoriích a nakonec v době vrcholící heydrichiády, v červnu 1942, umírá.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou