Chceme, aby nás Bůh bral vážně?
Vydání: 2019/41 Církev má třináct nových kardinálů, 8.10.2019
Je vůbec správné, aby se člověk s Bohem „hádal“? Není to rouhavá představa? Písmo svaté nám ukazuje, že „zápasení“ s Hospodinem stojí už u samotných počátků dějin vyvoleného národa. A že Bůh bere člověka v hádce jako partnera.
Jákob je jednou z řady starozákonních postav, které „zápasily s Bohem“. Repro KT
Izraelité odvozují svůj původ od Izraele – Jákoba, syna Izákova a vnuka Abrahámova. Jákob v jistém smyslu ztělesňuje povahu národa, je jakýmsi vzorem života a vztahu s Bohem. Nové jméno „Izrael“, které Jákob od Boha dostal po nočním zápase s ním u potoka Jabok, znamená „ten, který zápasil s Bohem a obstál“ (Gen 32,29). Tento jeho zápas v sobě zahrnuje celý jeho život, požehnání vydobyté tvrdým zápolením s Hospodinem.
Mojžíš, Jonáš, Jeremjáš a další
Jákob není jediná starozákonní postava, která „zápasila s Bohem“. Je více těch, kdo s ním vedli „spor“ a „obstáli“. Stačí si vzpomenout na Abrahámovo smlouvání o počet spravedlivých, který může zachránit hříšnou Sodomu (Gen 18,16–33), na Jonášův protest proti Boží přílišné spravedlnosti (Jon 4), na Tóbitovo a Sářino zoufalství a prosbu o smrt (Tób 3), na Jóbův protest proti Boží nespravedlnosti a další. Zastavme se zde jen u dvou z nich: u Mojžíše a Jeremjáše, představitelů zákona
a proroků.
Mojžíšův spor s Bohem začal již v okamžiku, kdy jej Bůh povolal, aby vyvedl Izraelity z Egypta. Kniha Exodus popisuje rozhovor, který se celý rozvíjí vlastně jen proto, že Mojžíš nechce jít do Egypta. Neustále vznáší námitky: Nejprve chce znát Boží jméno, poté chce znamení pro Izraelce a do třetice tvrdí, že neumí mluvit. Bůh všechny překážky trpělivě odstraňuje: Sděluje mu své jméno, dává mu moc konat zázračná znamení a poskytuje mu k ruce bratra Árona, který bude Mojžíšovým mluvčím. Nakonec Mojžíšovi nezbude, než otevřeně prohlásit: „Pošli si, koho chceš!“ (Ex 4,13). Mojžíš se nebojí před Bohem projevit svůj pohled na věc a tato vlastnost jej bude provázet po celý zbytek jeho života.
Hospodin se na něj za to nehněvá
Hlavní příčinou sporu mezi ním a Bohem je izraelský národ. Izrael si stěžuje na Hospodina a v jeho fyzické nepřítomnosti je terčem stížností Mojžíš. Bůh na reptání lidu reaguje tím, že navrhuje Mojžíšovi vyhlazení národa. Mojžíš doslova uklidňuje obě strany a opakovaně je smiřuje. Spor s Bohem o Izrael zaznívá názorně ve chvíli, kdy lid poruší smlouvu a odlije si zlaté tele. Bůh říká Mojžíšovi, že „jeho“ (tj. Mojžíšův) národ, který vyvedl z Egypta, zhřešil. Mojžíš na to reaguje slovy, že tento lid patří Bohu a z Egypta jej vyvedl naopak on (srv. Ex 32). Mojžíš si v následující kapitole (Ex 33) navíc stěžuje, že sice dělá Boží práci, ale Bůh mu s ní nepomůže. Totéž zopakuje ještě jednou (Nm 11). Současně Mojžíš vícekrát zachrání lid před Hospodinovým hněvem a jistou zkázou, když se mu podařilo Bohu rozmluvit jeho ničitelský úmysl. Mojžíš tedy rozhodně není poslušným, tichým služebníkem, který vykonává přesně to, co Bůh chce a jak to chce. Od Boha přijal úkol se značným váháním – a sice jej plní, ovšem za stálých sporů o to, jak se to má dělat. Hospodin se na něj proto ovšem nikdy nehněvá; baví se s ním a vyhovuje jeho přáním.
Říkal Bohu, co si myslí
O pohnutém a nelehkém životě proroka Jeremjáše toho ve srovnání s jinými proroky víme hodně a jeho kniha obsahuje i několik pasáží s jeho modlitbami (Jer 11,18–12,6; 15,10–21; 17,14–18; 18,18–23; 20,7–18). Tradičně se jim říká „Jeremjášova vyznání“ a odhalují vnitřní boj proroka s Bohem a jeho posláním. Jeremjáš si stěžuje na obtíže, které musí snášet, na nenávist a pronásledování. Protestuje proti danému stavu věcí: „nedral se o to, být pastýřem“ (Jer 17,16), nestál o prorockou službu, ale nechal se k tomu Bohem přemluvit. Bůh jej „přemohl“ (Jer 20,7). Jeho zoufalství nakonec vyústí v to, že prokleje den svého narození (Jer 20,14–18). Tato slova jsou silným protestem proti tomu, jak Hospodin zachází se svým služebníkem, i vyjádřením naděje, že to tak nakonec nenechá. To, že poctivě plnil svou službu, neznamená, že Bohu opakovaně neříkal, co si o ní myslí.
Postavy Mojžíše a Jeremjáše ukazují, že Bůh naslouchá slovům člověka – ať jsou oprávněná, či nikoli – a že rozumí jeho potřebám a bere jej vážně. Ač Bůh člověka nekonečně převyšuje, přichází k němu, naslouchá mu a odpovídá mu jako sobě rovnému. Tyto texty vlastně hovoří o velikosti člověka: ne ve smyslu pyšného zbožštění a povýšení se nad Boha, nýbrž v tom, že ukazují, jak moc Bůh člověka miluje a jak moc jej respektuje. Otázkou je jen to, zda my chceme být bráni vážně a jsme ochotni vejít s Bohem v otevřený, upřímný rozhovor – aby nás bral vážně a mohl nám vyjít vstříc.
ADAM MACKERLE, biblista a proděkan Teologické fakulty JU
Sdílet článek na:
