12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Atentát na vlastní osobu

2. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/20 Pýcha, 2.9.2004, Autor: Jan Paulas

O pýše a zbožných maskách
Pýcha bývá tradičně chápána jako první hřích - jednak andělů („Nebudeme sloužit!“) a jednak prvních lidí (neuposlechnutí a pokušení „být jako Bůh“). Jaký je pohled dnešní teologie? O tom si povídáme se spirituálním teologem, bosým karmelitánem Vojtěchem Kohutem.


Lze i dnes souhlasit s názorem, že pýcha je prvním a vůbec hlavním hříchem, respektive branou i pro ostatní hříchy?
Myslím, že tradiční a současný pohled teologů a duchovních autorů na hřích pýchy se příliš neliší a je příznačné, že se v tomto bodě vzácně shodují i obě velké křesťanské tradice: východní a západní. Na Východě je to už Evagrius Pontský, který tvrdí, že pýcha je mezi špatnými myšlenkami (logismoi) na prvním místě. Na Západě podobně svatý Řehoř Veliký považuje za kořen všech neřestí či hlavních hříchů pýchu. Oba přitom navazují na Origena, který toto přesvědčení odůvodňuje právě tím, že jde o hlavní hřích ďáblův. Své zde jistě sehrál (alespoň na Západě) latinský překlad Sir 10,15, jak stojí ve Vulgátě: Initium omnis peccati est superbia. („Počátkem všech hříchů je pýcha.“)

Také moderní autoři se vyjadřují v podobném duchu. Dietrich Bonhoeffer říká o pýše například, že je to „satanská pravda, jejíž povaha spočívá v popření všeho, co je skutečné, a ve vydávání se za pravdu“. Progresivní moralista Bernhard Häring mu přizvukuje postřehem, že pýcha utíká před každou pravdou, která neslouží vlastnímu sebevyvýšení a že má tendenci postupně se zmocňovat veškeré lidské energie; v tom spatřuje zmíněný autor její nebezpečnost. A nakonec, i Katechismus katolické církve sleduje tradiční výčet hlavních hříchů, v němž pýcha figuruje na prvním místě (srov. KKC 1866). Tradiční teze o ústředním postavení pýchy mezi všemi hříchy nachází tedy v současném učení magisteria i teologie plné potvrzení.

Existuje v dějinách církve nějaký vývoj v chápání hříchu pýchy? Dochází v rámci duchovního života k jejímu jemnějšímu rozlišování (druhy pýchy) a upozorňování na její záludné a nečekané podoby?
Na první část této otázky se nedá odpovědět stručně. Souvisí to s faktem, že pýcha byla nahlížena různými autory z odlišných pohledů a museli bychom sledovat vývoj chápání vícera termínů, jako je ješitnost, hrdost, domýšlivost, marná sláva, sebeláska, vlastní vůle, sebeospravedlňování... Vnímáme je sice jako příbuzné, ale většinou jsou to vůči sobě odlišné formy pýchy. Proto bychom je skutečně mohli označit jako různé druhy pýchy, jak jste to formuloval ve druhé části otázky. K ní lze říci snad toto: opět se již od starověku Otcové shodují v tom, že pýcha je sice kořenem všech hříchů, ale bezprostředně vystupuje a projevuje se až v rozvinutější fázi duchovního života. Je tedy spíše pokušením pokročilých než začátečníků, jak upozorňuje svatý Maxim Vyznavač! Samozřejmě že s tím, jak roste pokušení pýchy, roste i schopnost věřícího ji odhalit a bránit se jí.

Dá se tedy říci, že duchovní pýcha je nebezpečný stav a bere na sebe i „zbožnou“ podobu? V Novém zákoně můžeme vidět, že lidé, kteří hřeší ze slabosti těla, nacházejí u Ježíše větší pochopení než ti, kteří trpí pýchou ducha. Co je na duchovní pýše nejnebezpečnější?
Ano, duchovní pýcha je nebezpečná a nosí „zbožné masky“. Co je na ní nejnebezpečnější? Je to právě onen klam, iluze, ve které pýcha člověka udržuje, jak jsem to již zmínil na začátku. Pýcha je totiž atentátem na pravdu o nás, o druhých, o světě i o Bohu. Nás neúměrně vyvyšuje, druhé neúměrně snižuje, svět nám představuje iluzorně a Boha buďto přímo popírá, nebo alespoň banalizuje význam jeho milosti pro náš růst. To vše můžeme krásně vidět u farizeů, jejichž postoje Ježíš velmi příkře odmítal a kritizoval.

Co je tedy nejlepším měřítkem, které umožní poznat, zda je člověk pyšný, zda je u některé věci motivován spíše skrytou pýchou než skutečně Božími věcmi?
Zde nám mohou posloužit třeba kritéria svatého Jana od Kříže, jak je formuloval, když posuzoval chování jedné rádoby omilostněné řeholnice. Pravý duch nelpí na svém, není přehnaně sebejistý, nepotřebuje druhé mermomocí přesvědčit o ryzosti svého chování, je pokorný a prostý, nestrojený. Opačné projevy svědčí spíše o pýše, ať už je zjevná, či skrytá.

Rád bych zde ovšem podotkl, že ne vše, co se jako pýcha jeví, pýchou nutně je. Existuje totiž něco takového jako „emocionální pýcha“, která ve skutečnosti pramení z opačných příčin než skutečná pýcha, a proto nebývá hříšná, i když se pýše tolik podobá! Jde o zdánlivě pyšné chování těch, kdo svou vnější suverenitou zakrývají ve skutečnosti vnitřní nejistotu, pramenící z „mindráků“ nebo obav z nepřijetí. Pokud lze u někoho vytušit spíše tento motiv „pýchy“, je namístě snažit se jej vyvést z oné vnitřní nejistoty duchovním uzdravením, a ne jej trápit nějakým pokořováním.

A co je v duchovním životě nejúčinnějším lékem proti pýše?
Vlastně jsem to právě řekl: je to pokora! My to sice teoreticky víme, ale mnohdy nám nedochází důvody, proč můžeme pokoru bez váhání označit za lék proti pýše. Pokora totiž není nic jiného, jak nás upozorňuje svatá Terezie od Ježíše, než „kráčení v pravdě“. Pokora nespočívá v nepravdivém sebeponižování, nýbrž v jasném vědomí naší bídy, ale i Božích obdarování. Takže je-li pýcha klamem, iluzí, atentátem na pravdu, pokora ji nutně přemáhá, neboť uvádí člověka do pravdy. A pravda osvobozuje...

Dalším prostředkem k vykořenění pýchy bývá to, co s pokorou vnitřně souvisí, totiž že připisujeme všechny své dobré skutky Bohu. Tím jakoby „neutralizujeme“ ono pnutí, které v nás pokušení pýchy probouzí pokaždé, když si připadáme jedineční, skvělí, nedostižní.

Kéž by se nám všem dařilo růst v těchto dvou ctnostech; pak by totiž jak církev, tak svět velmi blahodárně pocítily, co to znamená, když se lidé vymaňují z otroctví klamné pýchy.

Sv. František z Assisi postavil proti pýše osvědčenou zbraň - pokoru, jež měla nahradit i sílu křižáckých tažení. Na snímku nástěnná freska 'Kázání sultánovi' (Florencie, Santa Croce, kaple Bardiů).

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou