Vydání: 2022/42 Synoda jako zralý plod koncilu, 11.10.2022, Autor: Marie Svatošová

Před třiceti lety jsme se snažili poučit zkušenostmi zahraničních hospiců, zejména britských. Dnes už máme hromadu vlastních zkušeností. Mnohé se za ty roky podařilo, ale ne všechno. S jedním vážným problémem se hospice potýkají dodnes.
Často nemocný přijde do hospice na poslední chvíli. Tělesné symptomy (jako je bolest apod.) musíme zvládnout i „na počkání“, ale hospic není jenom o tom. Postarat se v závěru života o celého člověka s tělem i duší, a také o jeho blízké, to je proces, který vyžaduje nějaký čas. Mnohokrát jsem v hospici slyšela od pozůstalých: „Škoda že jsme sem nepřišli o pár týdnů dřív. Mohli jsme si to tu s maminkou víc užít.“
Ono ale nejde jen o „užít“, i když to je taky důležité. Z mnoha propouštěcích lékařských zpráv lze vyčíst, že nemocnému byla v posledních týdnech na drahém akutním lůžku poskytována prokazatelně marná a zbytečně zatěžující léčba. Možná na nátlak jeho rodiny, ale někdy i proto, že ošetřující lékař neměl sílu a odvahu nahlas přiznat, že už vyčerpal dostupné prostředky léčby a její prodlužování nejenže nemocnému nepomůže, ale ještě mu zhorší kvalitu zbytku života. Tím kolegy nesoudím, dobře vím, že je to těžké a každý na to nemá. Někdo je zručný operatér, ale neobratný psycholog. Jiný má obě ruce levé, zato v komunikaci s nemocným je mistrem.
Paliativní týmy v nemocnicích
Protože hospitalizace na akutním lůžku je drahá a marná léčba znamená vyhozené peníze, které pak chybí v systému jinde, očekávali jsme, že si to ve vlastním zájmu ohlídají zdravotní pojišťovny. To se však nestalo. Stále se to opakuje, i když je tu naděje. V některých nemocnicích, zejména fakultních, v poslední době vznikají paliativní týmy, a my to v terénu začínáme pociťovat. Ty formou konziliární služby docházejí na kliniky, kde tamním ošetřujícím lékařům pomáhají rozlišit smysluplnost další léčby, a to nejen z pohledu medicínského, ale i priorit pacienta. Ten má právo (nikoliv povinnost) na pravdivé informace o diagnóze i prognóze, a musí mít i právo veta.
Budou-li paliativní týmy fungovat jako mezičlánek mezi akutním nemocničním lůžkem a oběma formami hospiců, lůžkovými i domácími, věřím, že se po létech marného úsilí v této citlivé oblasti posuneme skokem dopředu. Vždycky jsem všem radila, ať nezačínají hospic budovat od pozemku ani od peněz, ale od lidí. O lidech to bude i zde. Něco se sice naučit dá, ale není-li zároveň shůry dáno, v apatyce nekoupíš. Naštěstí nás Bůh stvořil jako originály a různě nás obdaroval, abychom se navzájem potřebovali a doplňovali.
Hustá i obousměrná síť
Věřím, že nám všem jde o kvalitu a dostupnost péče. Proto mi nepřijde nereálná představa husté sítě propojující všechna zdravotnická zařízení se všemi hospici, stávajícími i budoucími. Lůžkových tu už máme dost, ale síť těch domácích je ještě potřeba doplnit. Zvláště mimo velké městské aglomerace, protože, jak praví klasik, „všude žijí lidé“. Mám představu sítě nejen husté, ale i obousměrné. Paliativní tým v roli mezičlánku zprostředkuje nemocnému pokračování péče v domácím prostředí. Rodinu vybaví informacemi a kontakty, propojí ji s hospicovým týmem, půjčovnou pomůcek apod. Lékař paliativního týmu pro začátek nemocnému naordinuje na míru šitou paliativní nebo symptomatickou léčbu a jako konziliář bude v případě potřeby k dispozici kolegům v terénu i nadále.
Při dobré vůli všech by to mohlo fungovat hladce a hlavně k prospěchu našich pacientů a jejich rodin. Ty se někdy bojí nemocného z nemocnice převzít do domácí péče, ale když je vybavíme pomůckami a pomůžeme jim s odbornou péčí, zvládnou to častěji než dnes. A dojdou-li síly, což se může stát, v záloze jsou ještě hospice lůžkové. Ty rodinám pomohou i na dálku. Jednoduše jim kryjí záda tím, že schválená žádost o přijetí čeká v hospici pro případ, že už to doma nedají. Většinou však dají a po zbytek života na to s vděčností vzpomínají.