Violista musí být básník
Vydání: 2005/49 Jazyk církve, 29.11.2005, Autor: Ondřej Tuček
Bydlíme nedaleko od sebe. První schůzku na rozhovor odmítl na poslední chvíli. Prý „něco má“. Potkal jsem ho cestou domů - svištěl s dvěma syny a dcerou na cyklistickou vyjížďku. Nepřekvapilo mě to. Když docent violové hry, člen Stamicova kvarteta Jan Pěruška zrovna nekoncertuje v některém světovém music hallu, kuchá ryby pro starou sousedku nebo veze jinou nemohoucí sousedku na nákup, fandí svým synům na fotbale, eventuálně štěpuje jabloň.
Jak jste se dostal k hraní?
Jsem ze šesti dětí a všichni jsme hráli na nějaký hudební nástroj, buď na klavír, nebo na housle. Já jsem jako pátý v řadě začal hrát na housle. No a když mi bylo asi dvanáct, přišel ředitel naší hudební školy a řekl: „Ten má širokou ruku, ten by mohl hrát na violu.“ Paní učitelka mi požehnala, a tak jsem přestoupil na violu.
Vaši rodiče také hráli?
Ne, ti se potkali v amatérském sboru: otec dirigoval a máma zpívala sóla - dneska bychom řekli, že byla primadona.
Mnoho lidí si violu s ledovým klidem plete s houslemi. Jaký je mezi nimi rozdíl kromě velikosti?
Rozdíl je v barvě. Housle krásně znějí ve vysokých polohách, protože mají e-strunu. Viola je zase temnější, zadumanější, člověk musí trochu víc zabrat, aby se struny ozvaly. Violista musí být básník - když hraje, musí se to vemlouvat do duše. Staří skladatelé, barokní, renesanční a romantičtí, nepsali nějaké velké techniky, psali prostě krásné tóny, aby lidi pohladili po duši. Dnes je taková móda, že prostě spousta houslistů vezme violu a řekne, „teď vám ukážu jak se na to hraje“. Já to ale hned poznám - oni nehrají špatně, hrají výborně, ale básníkova duše jim chybí, zní to jako houslový projev na violu. Nevyčítám jim to, ale prostě to tak je. Viola je fyzicky větší nástroj, struny jsou tam delší, musí se vytvářet jiný zvuk, jinak se tlačí na smyčec.
Říkáte, že violisté musejí být básníci. Přitom se o nich ale v hudební branži vyprávějí podobné vtipy, jaké se říkají o blondýnkách nebo o mužích zákona; viola pak bývá nazývána popelkou. Proč?
Nad tím už špekuluji hrozně dlouhou dobu. Pořadatelé koncertů říkají: „Ona je trošku slabá.“ To ale není pravda. Myslím si, že třeba v symfonii Harold v Itálii, kde sedí 110 muzikantů, viola prostě září. Myslím si, že je to záležitost kšeftu. Pořadatelé prostě řeknou: „My chceme housle, cello, klavír, zpěváka a orchestr,“ a tím to končí.
Interpretoval jste hodně skladeb, které byly věnované přímo vám - jaký je to pocit hrát dílo určené mně osobně?
To, že skladba byla napsána pro mě, neznamená, že jsem dostal už hotové noty. Já s tím skladatelem víceméně spolupracuji - on třeba řekne: „Podívej se doma na tyhle dva takty, dá se to zahrát?“ Pak se sejdeme, já mu to přehrávám a on zjišťuje, jestli se to dá zahrát rychleji, nebo naopak pomaleji, a tímto způsobem spolupracujeme. Ale že by skladatel napsal skladbu a řekl: „Bude to hrát Pěruška,“ to je zcela výjimečné.
Jakého skladatele máte obzvlášť rád z těch, kteří pro vás skladbu napsat nemohli, neboť žili o nějaký ten pátek dřív?
Už před dvaceti lety jsem v nějakém interview říkal, že je pro mě primární hudba 20. století. Janáček, Martinů, Šostakovič, Britten - to jsou skladatelé, kteří jsou mi velice blízcí. Na přelomu 19. a 20. století pak ještě Hindemith. Nejbližší je mi Janáček - je to člověk z kraje, kde jsem se narodil, při interpretaci je to výhoda. Janáček totiž vychází z řeči. Kdo tu řeč nezná, tak nemůže úplně přesně pochopit, o co jde. On si některé nápěvky dělal z toho, jak lidi mluvili, nejdříve si je poslechl, pak si to napsal na manžetu košile a potom z toho udělal muziku. Charakterizuje ho to, že na dotaz, jak se jmenuje, odpověděl: „Janaček s dluhym ,á‘.“ Slyšel jsem Hagen kvartet - což je špičkový světový soubor - hrát jeden z Janáčkových smyčcových kvartetů, ale oni toho Janáčka chtěli tak nádherně uhladit, jako by to byl Mozart. To ale nejde. Mozart je sluníčko, a Janáček je věc druhá. Janáček je realita.
Hodně cestujete. Jak to zvládáte? Cesta, náročný koncert a pak zase přes půl Evropy zpět...
Častokrát musíme jet přes noc, a tak, pokud to program a tělo dovolí, pokoušíme se odpoledne před cestou spát. Vždycky se ale před takovou noční cestou pomodlím, poprosím o sílu, abych to zvládnul. Protože může přijít okamžik, vteřina, a je zle.
Jste schopen při hře „vypnout“, myslet třeba na to, že jste nezaplatil povinné ručení?
Určitě. Když člověk hraje nějakou skladbu třeba posté, tak občas vypne, spustí mu automatika a přemýšlí, co ještě nestihl.
Kdy jste naopak nejvíce „ulítl“, nechal se unést skladbou?
Skladbu člověk studuje víceméně celý život. Ten základní repertoár se naučíte v době studií a pak se nabalují nové skladby. Asi ten větší prožitek přichází po 30 letech. Vloni v listopadu jsem hrál na koncertě k osmdesátinám Sváti Havelky jeho skladbu Tichá radost. Když jsem ji před dvaadvaceti lety premiéroval v Rudolfinu, tak mi praskla struna. To se samozřejmě stane - odešel jsem a strunu jsem si vyměnil. Jenže ona pořád povolovala, a tak jsem to neprožil, je to těžká skladba, v dvouhmatech, trojhmatech. Pak jsem to ještě natočil do rozhlasu, ale teprve vloni při těch osmdesátinách jsem pochopil, co chtěl skladatel říct.
Byl jste zkušenější?
Asi ano. Když má člověk tu cestičku života umetenou, tak je jeho hra taková „bez problémů“, ale v okamžiku, když někdo s prominutím dostává „ceres“, třeba jako Šostakovič, tak napíše ve dvaceti letech symfonii, která rozbourá svět. U mě se život odvíjel pomalu, takže jsem se například ženil ve čtyřiceti letech... V historii se ale nikdo neptá, jestli Šostakovič vytvořil symfonii ve dvaceti, nebo Janáček svůj kvartet ve čtyřiasedmdesáti. Když je to silná hudba, tak posluchači rozbourají pódium, protože jsou úplně vedle.
Teď jsme mluvili o interpretaci jedné skladby v různých životních obdobích. Jak velkou roli hraje, kde a před kým vystupujete?
Třeba Janáček „zabere“ všude, nejvíc v jižanských státech, jako je Španělsko, Francie, ale třeba i v Anglii a pak také v Japonsku (což je kapitola sama pro sebe).
Hrajete sólově, jste člen Stamicova kvarteta, také hráváte za doprovodu orchestru - jak se tyhle různé způsoby práce liší?
Moc se to neliší, protože základem je vždycky spolupráce, ať už dvou, nebo čtyř, nebo sta a jednoho plus dirigenta. Spolupráce a - vzájemná inspirace.
Inspirace?
Ano. Muzikanti se musejí při hře navzájem poslouchat, protože v okamžiku, kdy neposloucháte, si začnete hrát podle sebe. My jsme třeba hráli Americký kvartet Antonína Dvořáka - možná už po pětisté - a najednou tam kolega vytvořil něco nového. A vy na to musíte nějak reagovat, odpovědět mu. To platí s kvartetem stejně jako s orchestrem.
Jak se vlastně zakládá kvarteto?
Když je člověku sedmnáct osmnáct a studuje konzervatoř, padne si s kolegy-studenty do oka, řeknou si podmínky a začnou spolu hrát. Málokdy to ale vydrží, protože do hry vstoupí osobní ambice, ambice manželek, rodičů, příbuzných a učitelů. Ale znám i kolegy, kteří začali jako studenti a jsou spolu už skoro 40 let.
V případě Stamicova kvarteta - tehdy ještě vystupujícího pod jiným jménem - se před lety uvolnilo místo violisty, které mi bylo nabídnuto. Protože dva houslisté pocházejí z Havlíčkova Brodu, kde se narodil Jan Václav Stamic, pojmenovali jsme kvarteto po něm. Cesty zrodu kvarteta jsou zkrátka různé. Jak život poručí.
Kolik let je Stamicovu kvartetu?
Začínáme 21. sezónu.
Vy o sobě říkáte, že jste propagátorem violové hry. Co pro to děláte?
Několik věcí - jednak uvádím premiérové novinky soudobých skladatelů, kteří mi svěří dílo, abych ho provedl a interpretoval. Pak vyučuji violu na AMU a třetí, nová cesta, kterou se snažím dělat jako koníčka, je uvádění vynikajících neznámých skladeb a hledání skladeb starých českých autorů.
Proč českých?
Protože tahle zem je rodištěm spousty skladatelů. Většinou to byli buď venkovští učitelé jako třeba Jakub Jan Ryba, nebo to byli skladatelé, kteří sloužili u nějakého knížete pána, který po nich vyžadoval, aby každý týden napsali nějakou skladbu. Pro violu psali bratři Vraničtí, Jiří Antonín Benda, Vaňhal, František Xaver Brixi, Josef Puschmann a další. Spoustu skladeb našich autorů jsme objevili v zahraničí. Dostáváme množství e-mailů, dopisů a zpráv z ciziny, abychom obstarali desku se skladbami například Leopolda Koželuha, Pavla Vranického, Vaňhala a podobně - naše firmy tyto díla vydaly třeba jen v 500 výliscích, a dál to nikoho nezajímá. Kantoři, kteří nás před pár měsíci pozvali vyučovat v Americe na univerzitě, se nás ptali, jak je možné, že zemička, která má 10 milionů obyvatel, vytvořila tolik krásných skladeb a zrodila tolik skladatelů. Vysvětlil jsem jim, že ti učitelé dříve museli učit hudební výchovu a při té příležitosti skládali - šlo to ruku v ruce.
Takže nás neproslavují jen hokejisté...
V zahraničí nejenom hokejisti, ale i tihle skladatelé - to si u nás vůbec málokdo uvědomuje. Kdyby v gramofonových firmách seděli manažeři, kteří se budou skutečně zajímat o to, co svět chce, tak by vydávali staročeskou muziku. Když jsme se Stamicovým kvartetem chtěli natočit všechny Beethovenovy kvartety, přišel za mnou zahraniční manažer a povídá: „Proč Beethovenovy kvartety? Ty jsou natočené asi stokrát. Natočte Vaňhala, Koželuha, Vranického, to bude lidi zajímat!“
Dál je tu Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů, jakési rodinné stříbro, a třetí skupinou jsou skladatelé, kteří zemřeli v Terezíně.
Vaši synové kráčejí ve vašich stopách - jak vidíte jejich budoucnost „v oboru“?
Vždycky záleží na tom, jestli se hře chtějí, nebo nechtějí věnovat. Oba
starší by chtěli, ale teď studují Arcibiskupské gymnázium, což znamená, že se
spoustu hodin učí, a na housle jim nezbývá čas. Ve svém věku (13, 14 let) by
měli cvičit čtyři až pět hodin denně, a to v jejich případě nejde. Vždycky
záleží na dítěti, jak se rozhodne, kudy a kam půjde. Když rodiče tlačí, je to
většinou zbytečné. Vidím spoustu dětí slavných muzikantů, které rodiče s
prominutím „fedrují“, a potom se to nepovede.
* * *
JAN
PĚRUŠKA (* 1951) od devíti let hrál na housle v LŠU v Opavě, ve 12
letech začal hrát také na violu. Absolvoval Státní konzervatoř v Ostravě.
1972-7976 AMU v Praze. 1974 účast na Mistrovských kurzech ve Výmaru u prof.
Pálnoka Lukacze. Je držitelem mnoha cen a ocenění, tuzemských i zahraničních. V
letech 1977-1985 zástupce vedoucího skupiny viol Symfonického orchestru FOK. Od
roku 1985 člen Stamicova kvarteta, s nímž koncertuje po celém světě. Učitel na
AMU v Praze, roku 1995 jmenován docentem violové hry. Před několika dny se
habilitoval na pražské AMU profesorem hry na violu. Věnuje se natáčení
význačných děl violové literatury a jeho nahrávky vzbudily pozornost odborné
kritiky (mj. Mistrovské kusy pro violu a kontrabas, Krásná viola,
Ruská viola, Viola Bohuslava Martinů). Doposud premiéroval asi 30
skladeb, jemu věnovaných. Je ženatý, s manželkou-violoncellistkou mají čtyři
děti.
