26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

V každém rozvíjíme jeho jedinečnost

20. 5. 2014

|
Tisk
|

Stojí v čele unikátní umělecké školy, podílel se na rekonstrukci několika pražských divadel a získal i prestižní evropské ocenění za design zimního stadionu. Profesor JINDŘICH SMETANA si ale kromě umění našel cestu i k víře.

Vydání: 2014/21 Tomáš Halík podpoří nadační fond, 20.5.2014, Autor: Tomáš Kutil

Pedagog se u nás věnuje pouze tolika studentům, kolik může obsáhnout, aby s nimi mohl zodpovědně a kompetentně rozebírat a konzultovat práci. Takže do jednoho ateliéru chodí dvacet lidí. Ateliérová výuka je něco, čeho si velmi ceníme a jsme v tom ojedinělí – nejen v Čechách, ale i mezinárodně.

Například u architektury je v ateliéru sice dvacet lidí, ale tvoří ho studenti všech šesti ročníků. V jednom ročníku jsou tedy jen dva až tři lidé. Pracují paralelně a není to vůbec tak, že by nižší ročníky zbožně vzhlížely k vyšším, ale i starší studenti vidí ty mladší, uvědomují si cenu talentu a zároveň mladším pomáhají. Vytváří to mechanismy pro týmovou práci – budoucí architekti vidí, jak týž úkol řeší druhý a třetí žák stejného ročníku a zároveň se zabývají pracemi ostatních ročníků. Rozvíjejí se tedy nejen díky svým projektům, ale i skrze všechny ostatní, takže mnohem intenzivněji a precizněji.

Přijímáme pouze pět procent adeptů. Nepřímo je tím řečeno, že se snažíme vybrat talenty. Tahle zodpovědnost je jednou z největších a nejdramatičtějších odpovědností, která každého nového pedagoga zarazí. Zažije nejstrašnější chvíle váhání i pochybování, jestli se trefil, nebo někoho opomenul.

Na špatných či amatérských školách přetrvává tendence mít jednu pravdu a všichni jsou k ní hněteni. Každý jedinec si ale nese svou jedinečnost. Objevit a pomoci rozvíjet, v čem je ona největší jedinečnost každého studenta, je velkým úkolem a snahou této školy.

Vysoké umělecké školy vyžadují individuální studium. Není možné najednou vyučovat třeba šestnáct houslistů. Je na nich tedy jiný poměr studentů a pedagoga, což je samozřejmě finančně nákladnější. Řeší se to koeficientem, jehož podoba se dlouho hledala a který nás zvýhodňuje. To s sebou nese závazek: výsledky tomu musejí odpovídat.

Naši absolventi se dost razantně prosazují v oblasti designu, ekonomiky či ve spolupráci s průmyslem. Zdravé společnosti vědí, že se má do těchto disciplín investovat. Je omylem si myslet, že umění je jen plezír, protože ve skutečnosti jde o velmi silný ekonomický nástroj. Kultura vydělává v západní Evropě velké peníze. Kdysi mě zarazilo, že čtvrtý největší vývozní artikl Spojených států amerických byla kinematografie. I naše škola přímo spolupracuje s průmyslem. Jeho výrobky potřebují dobrý design, který bez uměleckého vkladu nemá šanci.

Jak v kterém oboru. Máme celkem šest kateder, z nichž je jedna teoretická a pět praktických. Grafický design se uplatní okamžitě, poptávka je vysoká. U designu je to už větší rvačka, ale naši absolventi zaujímají špičková místa nejen v evropském kontextu. V užitém umění je to dost závislé na okolnostech. U nás téměř zaniklo sklářství, totéž postihlo keramiku, porcelán – tato odvětví byla téměř cíleně vygumována z mapy. Nyní však odspodu pomalu začínají prožívat renesanci. Každá regenerace přináší něco bolestivého, ale pak to může být o to zdravější.

Ve volném umění rozhoduje hodně individualita, ale zároveň se v něm projevují silné generační a skupinové impulzy, které ukazují směr a společnost výrazně ovlivňují.

Není to jen tím, že jsem žákem Josefa Svobody, který byl úžasným scénografem světového formátu. Studoval jsem za bolševismu, což bylo pro architekty těžké období, neboť nebylo možné dělat architekturu tak svobodně jako dnes. Znamenalo to nebýt ani svým pánem, ani svým zpovědníkem. Příklon ke stylizaci a básnické licenci byl vždycky vykoupením, a proto jsem zvolil divadlo.

Pan Svoboda mě chtěl v Laterně Magice, vstoupil jsem tedy do velmi specializovaných projektů, což se mi stalo osudným. Na gymnáziu jsem totiž studoval matematickou větev a technické i fyzikální disciplíny patřily vždy k mým oblíbeným. V Laterně jsem se dostal k unikátním technologiím a mohl se podílet například na experimentální scéně Národního divadla. Pracoval jsem s novými scénografickými a technologickými prvky i odlišnými principy v audiovizi. Měl jsem možnost seznámit se tam i se skvělými kameramany a režiséry – Macháčkem, Kučerou nebo Kačerem. Zažil jsem tam doslova plejádu tehdy zakázaných režisérů.

Vždycky mě zajímaly divadelní nástroje, stavbu divadel vidím jako tvorbu houslí. Nejde zde o dekoraci, nýbrž o funkci – co ten nástroj umí hrát. A co je navíc, musí pryč. Je to sociálně nesmírně exponovaná kuchyň, kde prostor hraje i s diváky.

Divadla se proto postupně stala mou dominantní disciplínou. Začal jsem je stavět po roce 1989 především jako experimenty. Měl jsem možnost sáhnout si na konfigurace nástrojů, které ještě nebyly. Klasické nástroje jsem se zase pokoušel aktualizovat a různě propojovat.

Částečně jsem se podílel na rekonstrukci a technologickém konceptu Národního divadla, výrazně pak ve spolupráci s panem Svobodou na úpravách Stavovského divadla. Jinak jsem přišel do kontaktu s téměř všemi pražskými divadly. A skončilo to rekonstrukcí Karlínského divadla.

Lákaly mě ale též jiné podoby „sociální kuchyně“, a tak jsem přešel na velké shromažďovací prostory, třeba pro pět tisíc lidí, jako jsou moderní hokejové arény. Ty v sobě nesou úplně jiný náboj. Mají až gladiátorské prvky, a proto má být taková i jejich architektura. Jsem velkým kritikem toho, když se sem importují zazobané zvyky z amerických hokejových stadionů, jako jsou lóže pro boháče. U drsného sportu to nemá co dělat. Má to tam smrdět potem, nemají tomu škodit šrámy, je to drsné prostředí, ale v tom je i jeho krása. Zajímá mě, jak se chovají diváci – říkám si, že jsou to téměř duchovní prožitky, jako kdyby byl mezi nimi drátek, který je spojuje a hýbe s jejich emocemi.

Duchovní oblast je křehkým polem, do něhož člověk nemá brousit násilně. Lidské emoce jsou velmi důležité, ale nejsou vždy spojené s duchovnem. Podstatný je prožitek té obrovské síly lidského kolektivu, kdy platí nějaká pravidla nebo se porušují a velká množina lidí se k tomu nějak staví. Nedával bych tedy rovnítko mezi náboženskou spiritualitu a prožitky při sportu či v divadlech. Nicméně mají mnohé styčné body.

Člověk při vstupu do divadla překračuje hranici reality a musí vnímat umělecký vklad a licenci. Dobrovolně se jí odevzdá a přijme vnější scénář. Pro správný prožitek díla je velice důležité odpoutat se od reality a přijmout nabízenou licenci – jiné tempo, třeba i odlišnou gravitaci, časové skoky. Souvisí s tím i určité rituály. Pokud do kulturních „svatostánků“ přicházejí lidé v teniskách a džínách, ignorují zlaté štuky, červený samet a dávají si nohy na sedadla, tento rituál nechápou. Nepřijímají scénář se vším všudy, a předávané poselství pak vyzní odlišně. Svým ležérním přístupem ho banalizují.

Rituály patří k životu a samozřejmě i k jeho duchovnímu rozměru. Stokrát si můžu myslet, že folklor je jen výzdobou a dekorací církevních staveb. Moravané by faráři na záda nejraději vyšili tulipán. Schválně to říkám v karikatuře, ale chci zdůraznit, že tradice je nesmírně důležitá a musí být respektována, přestože se mně jako výtvarníkovi může zdát suchá a nesedí mi.

Krokem k duchovní účasti je oddat se a přijmout náboženství se vším všudy. Nevymezovat se – to se mi líbí a tohle už ne – ale přijmout to. Nemám rád americké denominace, které si udělají novou církev jen proto, že ji chtějí trochu upravit. Ve víře platí svoboda rozhodnutí, ale když už se rozhodnu spojit své kroky s konkrétní církví, mám ji brát se vším všudy.

Jsem konvertita, k víře mě přivedla má nejstarší dcera a tahle proměna mě ponoukla k zamyšlení. Prodělal jsem si všechna stadia, včetně vnitřního protestu či rozpaků, až po odevzdání se. Dcera si našla evangelické prostředí, manželka byla pokřtěna jako dítě, ale do kostela nechodila, a tak jsme měli období společného hledání, do které církve patřit. V jednom momentě jsem si říkal, proč hledat. Zjistil jsem totiž, že mě přitahuje právě katolická církev, jejíž folklor mě předtím mnohdy štval a uváděl do rozpaků.

Ještě než jsem byl pokřtěn a prošel katechumenátem, chodil jsem už do kostela a propadl intelektuální rovině víry. Říkal jsem si: to je ono, poslouchat kněze, který mě oslovuje. Pak jsem se ale musel srovnat s tím, že zajdu na mši i jinam, kde to zdaleka není tak intelektuální. Postupně jsem objevil, že je důležitá pravdivost a upřímnost a že to jde i bez plného intelektuálního uspokojení – i když pro mě nadále zůstává úžasnou devizou. Zpočátku mě také uváděly do rozpaků společné úkony jakoby podle scénáře: najednou si klekat, vstávat atd. Postupně jsem to však dokázal přijmout a cítil obrovské vnitřní osvobození. Rozpaky zmizely.

Je mi blízký katolický postoj, že člověk je v principu chybující a je potřeba si to uvědomit. Vědomí vlastních chyb, nedostatečnosti a smíření se s nimi považuji za hodně důležité. V architektuře mě pak velmi zajímá víra v to dobré, co je v člověku. Vybírám si proto úkoly spojené s lidskými vztahy, v nichž se ale samozřejmě projevují i lidské nedokonalosti a chyby. Ne že bych je chtěl léčit – ani nevím, jak má vše správně být. Je to velmi křehce uchopitelné. Pro mě je to spíš o velkém naslouchání a citlivosti, abych vnímal hodnotu změn v různých souvislostech. A to i u věcí, které bych dříve automaticky zarazil.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou