Společná zranění střední Evropy

Vydání: 2021/50 Cesta k pramenům bratrství, 7.12.2021, Autor: Ondřej Elbel

Jizvy minulosti a jejich vliv na současnou střední Evropu – to je jedno z hlavních témat maďarského religionisty ANDRÁSE MÁTÉ-TÓTHA. Roli lékaře by si podle něj mohly osvojit i církve, ale varuje před přílišným propojováním náboženství a politiky.


Zranění ze zločinů a křivd způsobených světovými válkami či komunismem podle maďarského religionisty nadále ovlivňují, jak jako společnosti ve střední Evropě fungujeme, smýšlíme a jednáme. Snímek archiv Andráse Máté-Tótha

Když spolu mluvíme, propojujeme kus střední Evropy. Já jsem na Moravě a vy v Maďarsku. Máme jako Středoevropané něco společného?

Pokud dovolíte, začnu žertem od spisovatele Pétera Esterházyho. Odpověď je prostá: „pivo“ (směje se). Pivo je velmi dobré a dost podobné v Praze, Bratislavě, Krakově i Budapešti. Je to samozřejmě metafora, ale vystihuje pocity lidí, kteří sem přijíždějí z jiných částí světa. Země střední Evropy si jsou kulturně blízké a jedním z důvodů je společný život v habsburské monarchii. Vezměte si třeba velké stavby v našich městech, které často pocházejí z rakousko-uherské éry. Obrázky ulic a domů z Brna nebo Szegedu se přece podobají.

To jsou budovy. Existuje ale něco společného i „pod povrchem“?

Jistě – lidé ve střední Evropě uvažují dost podobně. V našich dějinách máme totiž skoro stejná traumata, stejné potřeby a sny. Nazval bych to potřebou po národní a státní autonomii proti všem vlivům odjinud. Teď už jdeme pod povrch budov k duši celého regionu, k vnímání lidí.

Je vcelku snadné vybavit si nejdůležitější traumata naší části Evropy. Nejde jen o Visegradskou čtyřku, ale třeba i Chorvatsko a Rakousko. Naše osudy spojuje tragédie první a ještě víc druhé světové války. Stále se posouvající hranice, nestabilita, okupace – tuhle zprava, tu zleva. K těmto traumatům přidejme genocidy: hladomor na sovětské Ukrajině, šoa, masakr ve Srebrenici, pracovní tábory, státem řízené odsuny obyvatel. Rány prohlubovali také lidé, kteří díky kolaboraci zažívali kariérní úspěchy.

Vy sám jste tento stav pojmenoval jako „zraněná kolektivní identita“. Dá se říct, kdy vznikla?

Všechny dosud zmíněné tragické zkušenosti pocházejí z 20. století, ale myslím, že můžeme jít ještě hlouběji. Už poloha střední Evropy vystihuje, že se nacházíme uprostřed, a tedy mezi kulturními, ekonomickými a politickými hegemoniemi. Sdílíme podobnou geopolitickou situaci, a to už víc než tisíc let. Mnohé z toho, co jsme prožili v minulém století, vychází z dávnějšího podhoubí.

Z minulosti si tedy neseme určité bolesti. V živé paměti hrají dozajista klíčovou roli komunistické časy. Kde vidíte v současné době dědictví této zkušenosti?

Státní násilí, okupace a vláda jedné strany samozřejmě způsobily hluboká zranění. Pomohly vytvořit docela dlouhou tradici novodobého poddanství. Mnoho lidí se stalo otroky komunistických režimů a toto rozdělení na pány a poddané se zarylo do lidského uvažování. Z našich průzkumů vyplývá, že ve střední Evropě přetrvává pocit, že za správu společenských záležitostí zodpovídá centrální vláda, nikoliv občanská společnost. Zodpovědnost se přisuzuje těm nahoře. To je negativní stopa komunismu.

Je tady ale i pozitivní dědictví zrodu a růstu aktivní občanské společnosti. Pod pláštěm totalitního režimu jsme se naučili vytvářet menší sféry svobody a porozumění. Charta 77 nebo polská Solidarita byly praktickými odpověďmi na život v totalitě. Nebyli jsme schopni režim zničit, ale mohli jsme žít ve skryté svobodě. To je podstatné i pro náboženský život. Jen si vzpomeňme, jak důležité tehdy byly náboženské komunity a víra v Boha, který je silnější než totalitní režim.

Jaké jsou další projevy zraněné kolektivní identity, které se dnes projevují?

Všimněte si, že docela často zaměstnávají veřejnou debatu v našich zemích historická témata. I třicet let po pádu sovětského bloku se díváme do minulosti. Třeba na komunistickou kariéru některých současných politiků. Stále to funguje jako argument proti bývalým členům strany. Nebo se podívejme na nekonečné diskuse v Maďarsku o Trianonské dohodě, která stále popouzí zvlášť pravicové politiky (Maďarsko přišlo po první světové válce ve srovnání s Uherským královstvím o dvě třetiny své rozlohy – pozn. red.). Vzpomínání na sto let staré diplomatické záležitosti nadále budí emoce také u Rumunů, kteří si zase vybavují traumata způsobená Maďary. Posiluje to xenofobní pocity. Minulost se tedy stále zpřítomňuje.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

ANDRÁS MÁTÉ-TÓTH (nar. 1957) je maďarský profesor religionistiky a sociolog. Na Szegedské (Segedínské) univerzitě vede Katedru náboženských studií, působil také na Fakultě katolické teologie Vídeňské univerzity. V červnu 2021 přednášel o zraněné kolektivní identitě střední Evropy jako host Templetonova projektu o víře nevěřících, který rozvíjí Mons. Tomáš Halík.

ONDŘEJ ELBEL

 

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 33 9. – 15. srpna 2022

Tisíce mladých lidí míří do Hradce Králové

Tento týden v Hradci Králové probíhá dlouho připravované Celostátní setkání mládeže, jež se koná jednou za pět let.

celý článek


Nechat se proměnit na Mladifestu

„Na dovolenou do vlastního srdce“ pozval papež František účastníky letošního festivalu mládeže Mladifest na známém hercegovském poutním místě Medžugorji.

celý článek


Je třeba, abychom je brali vážně

V salesiánské komunitě v Brně-Žabovřeskách se P. Libor Všetula věnuje mladým lidem už deset let.

celý článek


Kam kráčíš, člověče?

Kromě toho, že jsem knězem, jsou rána, kdy kolem druhé nebo třetí vstávám a jdu řídit autobus pražské MHD. Jsem člověk jako každý jiný.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay