26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Překážka nutí překročit vlastní stín

2. 7. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/27 Velehradské dvojčíslo, 2.7.2007, Autor: Karolína Peroutková

Ve známé filmové pohádce si jako švec Jíra připínal křídla a vzlétával do věží. Létal nejen sobě pro radost, ale hlavně pro jiné – chránil svou Jasněnku. Podobně přistupuje k lidem okolo sebe i mimo filmové kamery a divadelní prkna. Jan Potměšil se s lidmi setkává rád. A i když se mu zrovna po cestě za nimi v revolučních listopadových dnech roku 1989 stala nehoda, která zásadně změnila jeho život, on sám v této věci zůstal stejný. Znovu létá, jenom křídla vyměnil za invalidní vozík. Při rozhovoru s ním se totiž odpoutáte od podlahy doopravdy: mluvíte sice o obyčejných věcech, ale díváte se na ně trochu jinak – z výšky.

Jste známý herec. Lidé vás ale často vnímají také jako člověka, který se dokázal úspěšně poprat s „tím vozíkem“. Nevadí vám tento druh popularity?

Nikdy jsem se na to takhle nedíval. Ať chci nebo ne, vozík je součástí mého života, přijal jsem ho.

A jak vnímáte fakt, že pro mnoho lidí představujete vzor toho, jak se úspěšně poprat se svým handicapem?
Pokud to tak je, je to nádherné. Mně nepřísluší, abych si to myslel, ale pokud si někdo vezme inspiraci z mého příběhu, jsem moc rád.
Dobu svého zranění beru jako nesmírně cenné období. Najednou jsem se zastavil, doslova, nejenom fyzicky (maximum pohybu, jakého jsem byl schopen, bylo koulení očima), ale hlavně psychicky. V rámci takového zastavení má člověk najednou možnost obrovského zklidnění, otáčí se dovnitř do svého nitra, do vlastního bytí. Není rozptylován vnějším světem a tím, že se pořád snaží něco stihnout, někoho dohonit. Došlo mi, jak je úžasné, že jsem dostal šanci zůstat na tomto světě, pocítil jsem obrovský vděk za to, že se ráno probudím a vidím, jak je venku hezky... Své zranění jsem začal brát jako obrovský dar, ne jako trest.

Kde jste vzal energii k tomu, chápat tak těžkou situaci jako obohacení?
Život mi byl zachován, a to mě provokovalo k otázce – co dál? Budu směřovat ke smrti, nebo k životu? Proč se stále ukřivděně ptát, proč se to stalo zrovna mně, proč se to vůbec stalo? V nespokojenosti a ustrnutí spočívá smrt. Život je pohyb. Všechno ve mně volalo: Ano, chci do života – a v tu chvíli jsem pochopil, že správná odpověď nejsou výmluvy nebo odbočky, na které jsme normálně zvyklí; tady platí jen ano, nebo ne. V okamžiku, kdy jsem jasně odpověděl ano, se probudila obrovská energie, která mi řekla: Tak se ukaž, jsi mladý, máš možnost žít. Uvědomil jsem si reálnou existenci naděje, toho, že nic v životě není definitivní, věci jsou v pohybu, mění se... Všechno začínalo úplně od znova, hodně věcí jsem se musel naučit vnímat jinak.

Co jste se naučil jako první?
Zostřilo se mi vnímání. Svět jsem najednou viděl novýma očima, jakoby barevnější, ve větším detailu. Viděno objektivem fotoaparátu: nepotřeboval jsem svůj pohled clonit a vybírat si jen to, co mě zajímá, mě najednou zajímalo všechno. Cítil jsem, že všechno je mimořádné, nic není samozřejmé. Skutečnost, že vidím, slyším a vnímám „obyčejné“ věci, mě naplňovalo obrovskou radostí a štěstím. Hrneček, který jsem bral do ruky už deset let, mi najednou přišel zajímavý a nový.

Lze k takovému poznání dojít i bez životních zkoušek, nebolestivou cestou?
Myslím, že ano. Obrazně řečeno: pomyslný „pokrm života“ dostáváme nejprve na zlatém podnose, posléze na kultivovaném porcelánu, pak na obyčejné misce, nakonec je nám nabízen i pohozený někde na zemi v koutě. Když ho pořád nechceme vidět, přijde rána pěstí mezi oči – to je jakýsi razantní způsob, který by nás měl probrat.

Takže rána pěstí mezi oči může být i jakousi formou štěstí...
(smích) Nemusí se jednat o tělesný handicap, každý lidský příběh je originálem, svoje omezení a bolesti máme každý jiné a taky na ně pohlížíme odlišně. Někdo zažívá těžké situace ve vlastní rodině, škole či práci, jiný si připadá neschopný, protože neumí zvládnout nějakou banalitu. Situací, ve kterých si člověk může „užít“ vlastní překážky, je celá řada.

Těžko je chápat už v prvním momentu jako obohacení.
Každá překážka může v sobě nést potenciál výzvy nebo možnosti překročit vlastní stín – přijmout sám sebe a přijmout i to, že jsem jenom tím. Při jedné meditaci jsem zažil pocit, že jsem byl jezdcem, jenž jel na koni v pouštním písku, ale byl jsem zároveň i maličkým zrnkem písku, do kterého kopyta koně narážela a kterého jsou v poušti miliardy. Člověk je součástí stvoření, jež ho sice přesahuje, ale v němž má on sám možnost zakoušet velkou lásku. Bůh mu ji dopřává v tom smyslu, že člověk může začínat své poznání znovu a znovu, má šanci, i když odmítá zlaté podnosy.

Jak se tato vaše zkušenost projevila v herectví? Před úrazem jste ve filmové pohádce hrál létajícího ševce Jíru, dnes vystupujete na vozíku. Hrajete teď jinak, víc do hloubky?
Asi určitě. Cokoli zažijeme ve svých příbězích, ve svých životech, nás nějakým způsobem poznamenává, mění, kultivuje a třeba i obrušuje. Herec má šanci s tím pracovat i na jevišti, ve svých rolích má možnost nahlížet na dramatické situace pod jiným úhlem pohledu. Jestli se mi to daří, by ale měli spíš posoudit diváci.

Jednu divadelní roli hrajete už přes deset let – postavu Charlieho Gordona ve hře Růže pro Algernon. Vyjadřujete ji pouze jednoduchými gesty nebo mimikou obličeje, a přitom působíte velmi přesvědčivě. Minimálně tady se vám to „obroušené“ herectví podařilo.
Musím předeslat, že tohle bylo mimořádné setkání. Archetypální body příběhu Charlieho Gordona jsem paralelně vnímal i jako svoje osobní – podobné pocity jsem zažíval také v rámci svého příběhu, vlastní cesty.

Které to byly?
Charlie má v sobě touhu a naději, věří, že se jeho stav promění a zlepší. Na život a na všechno, co potkává, nahlíží s láskou. Na počátku má dětskou bezelstnost, a tak všechna přátelství, práci či lásku vnímá s jasnými konturami. Jeho dětský pohled na svět je odzbrojující a dospělí diváci představení jsou s ním nutně konfrontováni. Musí si odpovídat na stejné otázky jako Charlie. Naleznou stejnou, nebo odlišnou odpověď? A stejně se ptají i ti, kteří se příběhem zabývají na jevišti – je to vzrušující napětí. Dlouho jsem si kladl otázku, jak Charlieho charakterizovat. Hru jsme zkoušeli čtyři měsíce a až asi tři týdny před premiérou mi došlo, že nejde o dokumentární či vědeckou práci o tom, jak vypadá člověk, který má IQ snížené na 68. Scházel jsem se s lidmi, kteří pracují s mentálně postiženými, a úplně mě fascinovala tamní atmosféra lásky. Kontakt s postiženými mi umožnil pochopit, že podstatný je princip, kterým se tito lidé vztahují ke světu, princip naděje a láskyplného pohledu na svět.

Charlie se ale mění, přestává být dítětem, jeho IQ se zvyšuje.
Jeho inteligence se upravuje, dokáže dokonce přechytračit doktory, kteří se o něj starali. Naději, kterou viděl dětskýma očima, však v sobě nese stále. Naděje nechybí ani v závěrečném monologu, kdy Charlie ohlašuje svou smrt. Je si vědom toho, že odchází někam dál, odchod z tohoto světa bere jako pokračování vlastní cesty. Jsem šťastný, když mluvím s divákem, který si třeba při těchto větách popláče a zároveň odchází naplněn nadějí. Tím, že je možné život a smrt vidět v souvislostech, jako pokračování.

Jak se vám vůbec hraje na vozíku?
Hra Růže pro Algernon je asi pátá, kterou hraji od svého úrazu. Předtím jsem společně s kolegy v divadle hledal vždy různé cesty, jak můj vozík „vyřešit“. Při této hře nám ale najednou došlo, že vozík je mojí součástí a byl by nesmysl ho nějak obcházet nebo zakrývat. Naopak ho můžeme v rámci inscenace dobře využít. Jestli budu třetinu představení ležet na posteli, třetinu jezdit na vozíku a třetinu sedět na křesle, je úplně fuk a je to normální. Stalo se mi, že na mě jeden divák po představení počkal, až budu odcházet z šatny, a když jsem vyjel na vozíku, byl v šoku: „Pane Potměšil, vy jste ten vozík neodložil?“



Jan Potměšil (* 31. března 1966 v Praze), český divadelní a filmový herec (filmy Proč?, Bony a klid, Bolero, O princezně Jasněnce a létajícím ševci apod.). V prosinci 1989 při cestě na podporu studentského hnutí a Občanského fóra měl automobilovou havárii, po které částečně ochrnul a zůstal na invalidním vozíku. Je členem divadelního spolku Kašpar, ztvárnil zde řadu rolí. Je ženatý a má syna.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou