Pouť je jako čerpací stanice

Vydání: 2023/3 Souboj o prezidenta vrcholí, 17.1.2023, Autor: Jiří Gračka

Více než tři desítky let je Mons. FRANTIŠEK HANÁČEK duchovním správcem hlavního městského kostela sv. Mořice v Olomouci a jeho zásluhou toto místo slouží jako centrum duchovního a kulturního života. „Pro koncerty v kostele mám pochopení, snažím se ale, aby byly víc než jen kulturní zážitek,“ říká v rozhovoru pro KT.

 
František Hanáček působí v olomoucké farnosti sv. Mořice už tři desítky let. Snímek Pavel Langer / Člověk a Víra


Tři dekády v Olomouci. A možná i to vaše jméno navozuje dojem, že na Hanou prostě patříte. Vy ale pocházíte ze Slovácka, kde vás formovala příroda a práce v rodinném zahradnictví…

Museli jsme toho stíhat hodně: chodit do školy, doma něco udělat a samozřejmě taky vyrazit s kluky ven, hrát si nebo prozkoumávat okolí. Časem pak přišla touha hrát na varhany, jenže to předpokládalo klavírní průpravu, a tak mnohé aktivity a kamarádi šli stranou. Hru na klavír jsem začal v lidové škole umění v Uherském Hradišti a později se naskytla možnost výuky hry na varhany u velehradského varhaníka s možností hrát v bazilice při bohoslužbách. Nejvíc mě ale obohatilo, když jsem vypomáhal při organizaci liturgie a jiných farních činnostech.

Začalo tady vznikat i vaše duchovní povolání?

Bylo to takové pozvolné několikaleté narůstání víry, kdy jsem si říkal, že to zkusím, jestli je to Boží vůle. Ale něco se ve mně ozývalo už z dřívější doby, ještě v rodných Kunovicích. Pan farář při prvním pátku často zdůrazňoval, jak jsou důležité modlitby za kněze a kněžská povolání. Už tehdy se mi tahle myšlenka objevila v hlavě, ale chtěl jsem být zahradníkem, takže to na několik let zapadlo – jako nějaké semínko do úrodné půdy, ze které za čas vzklíčilo.

Na Velehradě jsem se pak dostal do mimořádného prostředí, působila tam řada kněžských osobností a já zažíval, v čem a jak je každý z nich výjimečný. Bylo to po roce 1968, takže jsem tam ještě zakusil doznívající uvolnění té doby, ale i ty další roky byly zajímavé. Vracel jsem se do baziliky každé prázdniny až do kněžského svěcení a vypomáhal tam při významných bohoslužbách. Měl jsem v bazilice také druhou primici a na Velehrad jezdil pravidelně. Památná je ona návštěva kardinála Casaroliho a udělení papežské Zlaté růže bazilice (při známé velehradské pouti v roce 1985 – pozn. red.). Prostředí tam zkrátka bylo produchovnělé, protože i mimo velké poutě přicházelo mnoho lidí a kněžských návštěv, s nimiž jsem se mohl setkávat.

O to větší musela být změna, kterou pro vás po vysvěcení znamenal přesun na Karvinsko. Jak jste si zvykal mezi horníky a na hranicích s Polskem?

Dekret do Karviné byl překvapením, protože jsem počítal spíše s tím, že budu někde ve vnitrozemí. V Karviné jsem do té doby nikdy ani nebyl a byla to pro mě neznámá lokalita: velké průmyslové město na polské hranici s množstvím těch, kdo přišli za pracovní příležitostí z Polska nebo Slovenska, žili zde i Řekové a příslušníci jiných národností. Především tu trvale žila početná část polsky mluvících obyvatel se svými školami i bohoslužbami. Je samozřejmé, že to s sebou neslo i jiné projevy v náboženském a společenském životě. Uchopit tohle všechno s „moravskou“ zbožností doplněnou i tím, co nás učili v semináři, bylo pro mě hodně náročné. Však šéfredaktorka Katolického týdeníku by o mých začátcích v její rodné farnosti mohla povídat.

Postupem času, jak se navázaly kontakty, poznávali jsme se a také při různých brigádách spolupracovali – to pak ale už vypadalo jinak. Začal jsem vést místní scholu, která byla velice dobrá, a věnoval se i ministrantům: jezdili jsme na tajné tábory, výlety, lyže a podobně. Nakonec jsem v Karviné zůstal až do léta roku 1989. Rád na ty roky vzpomínám a jsem za ně Bohu vděčný. Loučení nebylo snadné, jenže čas uzrál na změnu místa.

Daleko jste se ale nestěhoval, zase to bylo na polské hranici…

To je sice pravda, ale Píšť a Vřesina jsou na Hlučínsku. Jsou to obce, kde se téměř všichni znají, a pastorace tam byla zase jiná než ve městě. Poznal jsem tam při zvelebování kostela nebo fary nejen dost spolupracovníků, ale především krásná společenství při křtech, svatbách, poutích a podobně. Žel byla to jen krátká doba, ovšem nezapomenutelná.

Po dvou letech na Hlučínsku vás pak představení poslali na Hanou. Jak jste přijal tuto změnu?

Hlavně jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu – největší město arcidiecéze a hlavní městský kostel! Předtím tu byli dva kněží, ale oba odešli a já jsem tu zůstal sám. Naštěstí už doba umožňovala, aby na faře vypomáhali také laičtí pracovníci. Ovšem do městského a kulturního ruchu, který je s kostelem sv. Mořice spojený, jsem se vpravoval jen postupně. Přitom jsem se musel rychle zorientovat, najít opory a začít v nových vodách „plavat“.

Pomohla vám v zabydlování hudba a třeba i to, že mořický kostel je známý pro své varhany?

Samozřejmě, možnost zahrát si na největší varhany na Moravě jsem od začátku považoval za výsadu. A fungovalo to i v opačném směru: na rozdíl od mnoha jiných kněží jsem se jako varhaník na hudební akce, především koncerty v kostele, díval jinak a měl jsem pro ně pochopení. Předsevzal jsem si, že na každém koncertě budu přítomen a že ho budu i uvádět, aby se mu dodala také duchovní rovina a pro posluchače to byl víc než jen kulturní zážitek. A dělám to doteď, protože životní zkušenost mi ukazuje, že je to správně. Také díky této otevřené spolupráci tady postupně vznikly různé festivaly, jako je Dvořákova Olomouc, Podzimní festival duchovní hudby nebo vánoční festival. Některé koncerty jsem organizoval i já sám.

Takzvané Englerovy varhany se nyní opravují, čímž se dostáváme k další – a dosti veliké – části vaší práce, kdy kostel i farní budovy za vašeho působení prošly několika etapami rekonstrukce a práce stále pokračují…

Ono se po celou dobu mého působení něco dělo: postupné opravy částí fresek, zpřístupnění vyhlídky v jižní věži, ale i běžná údržba tak velkého objektu dá leckdy zabrat. Mimoto jsou ve farnosti také další objekty, kterým bylo nutné věnovat pozornost. Například na půdě fary vznikly nové prostory pro farní setkávání s mnoha činnostmi a aktivitami, ostatně celá fara prošla opravou. A i farní domy potřebují stálou péči.

V kostele se zase na přelomu tisíciletí inovoval hrací stůl varhan posílený počítačovým systémem. Od roku 2009 se postupně čtyři roky opravoval krov v pozednicové části, což bylo hodně náročné. V roce 2015 jsme dostali výzvu z magistrátu dosáhnout na evropské dotace IROP, a tím začala příprava na opravu celé fasády, kamenných částí a nového schodiště v jižní věži i s obnovou vyhlídky. Ta je dodnes velké lákadlo. Sama oprava začala v září 2018, kdy se postupně kostel zahaloval do lešení, kterého nakonec bylo přes jeden hektar. Tato první fáze byla šťastně ukončena v červnu 2021, kdy se kostel odstrojil z lešení a znovu se otevřela zmíněná vyhlídka.

Projekt má ovšem ještě druhou, náročnou fázi, a tou je rekonstrukce varhan. Od října roku 2020 procházejí nákladným procesem: nejprve rozebrání a všechno podrobně popsat (vezměme jen v úvahu, že nástroj tvoří přes milion součástek). Poté převoz do Slovinska, protože tam je varhanářská firma, která byla ochotna do opravy se pustit, a nakonec postupný převoz opravených komponentů zpět a ukládání na původní místo.

Svatý Mořic přitom není jediný kostel, o který se staráte, protože máte ještě dvě olomoucké farnosti. Jak to zvládáte?

Nebudu říkat, že to není náročné. Je. Nejde jen o kostely, především je podstatné soustředit se na společenství jednotlivých farností, protože tam jsou požadavky nejnáročnější.

Ve vašem životopise mě zaujala ještě jedna farnost – Dub nad Moravou. Jak vzpomínáte na tuto dobu?

Přišel jsem k tomu tak trochu jako slepý k houslím. Když před více než dvaceti lety zavraždili P. Cyrila Vrbíka, svěřili duchovní správu této farnosti mně s tím, že je to jenom na krátkou dobu. Nakonec jsem ji spravoval skoro tři roky. V rámci možností jsem se snažil dělat, co se dalo, a zaměřil jsem se na dvě věci. V Dubu se slaví velká pouť zvaná „Na andílka“, určená spíš pro poutníky z širokého okolí. Farnost nebyla příliš součástí společného slavení. Proto jsme vymysleli, že po téhle velké pouti počátkem září bude ještě domácí pouť. Spoustu let jsem pak na ni jezdil jako celebrant. Navíc jsme zavedli pouť na svátek Očišťování Panny Marie 2. února, což je vlastně patrocinium místního kostela.

Poutní tradice je ale spojena i s vaším „domovským“ kostelem sv. Mořice, kde se počátkem června koná pouť ke sv. Pavlíně, patronce Olomouce. Je spojena s průvodem ulicemi v historických krojích a s ostatky světice. Může to současného člověka ještě oslovit?

Myslím, že i tak se dá lidem přiblížit, jaké duchovní skutečnosti se skrývají za tím, co je vidět navenek. Speciálně pouť ke sv. Pavlíně dostala nový náboj v době pandemie, kdy jsme její ostatky vystavili v kostele. Ve středověku se u nich lidé modlili za odvrácení moru, a teď tu Olomoučané svou patronku prosili za ukončení koronavirové pandemie.

Kromě hudby byla vaše farnost dlouhá léta známá i biblickými hodinami. Byl tohle váš zájem už od teologických studií?

To ani ne, já jsem školu zvládal jen tak, abych prošel. Ale o biblické hodiny projevili zájem sami lidé a já jsem se do toho rád pustil, protože práce s Božím slovem má být pro kněze denním chlebem. Za víc než dvacet let jsme dvakrát prošli celou Bibli a lidé na tyto hodiny chodili z celé Olomouce i z okolí. Dost mi pomohly i poutní aktivity, kdy jsem vícekrát navštívil Svatou zemi. Když člověk na vlastní oči vidí prostředí, kde se biblické příběhy odehrávaly, rozumí jim mnohem lépe a může je věřícím poutavěji přiblížit.

Je dnes zájem o poutě menší, jsou lidé větší individualisté a vyrážejí spíš na vlastní pěst?

Zájem určitě není takový jako v 90. letech, kdy byl velký hlad po cestování obecně. Zároveň je vidět, že se proměňuje i zaměření: už nestačí uspořádat poutní zájezd, ale musíte nabídnout i zajímavého průvodce, nejlépe někoho známého. Sama pouť má ale význam i bez toho. Člověk si při ní vyčistí hlavu od běžného života, od všeho, co ho trápí, a dostane se mu motivace a podpory pro růst víry. Funguje podobně jako každá bohoslužba, ale prožitek bývá delší a intenzivnější: je to taková čerpací stanice, u které máme nabrat do zásoby energii, abychom v běžném životě mohli popojet zase kousek dál.

Mons. FRANTIŠEK HANÁČEK (nar. 16. září 1952) prožil dětství ve slováckých Kunovicích, kde jeho rodiče vlastnili zahradnictví. Vystudoval proto střední zahradnickou školu a v oboru krátký čas pracoval. Roku 1981 přijal kněžské svěcení a působil osm let jako kaplan v Karviné, poté byl administrátorem v Píšti a Vřesině na Hlučínsku. Od roku 1991 je farářem u kostela sv. Mořice v Olomouci, vedle toho byl děkanem olomouckého děkanátu, členem kněžské rady, pastorační rady diecéze i sboru konzultorů a pracoval také v různých dalších aktivitách v diecézi i ČBK. Od roku 1999 je kanovníkem metropolitní kapituly v Olomouci a v letech 2002–2005 spravoval rovněž farnost Dub nad Moravou. U příležitosti svých 70. narozenin převzal titul „Kaplan Jeho Svatosti“ (Mons.) jako ocenění třicetiletého působení v mořické farnosti, kde se zasloužil o revitalizaci kostela i rozvoj kulturních aktivit, za což získal i Cenu města Olomouce.

JIŘÍ GRAČKA


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 5 31. ledna – 6. února 2023

Co popřát novému prezidentovi

Ke gratulacím nově zvolenému prezidentovi ČR Petru Pavlovi se připojují i představitelé církve. „Nevidím vítězné ani poražené voliče. Vidím, že v této volbě vyhrály…

celý článek


Není čas naříkat, ale rozhlížet se

Co je církev? Říkáme, že je Kristovo Tělo – a já věřím, že Bůh jej v tomto světě nenechá zaniknout. Dosud se totiž církev dostala i přes sebevětší krize a byla…

celý článek


Proč nás volby rozdělily a co s tím

Důležitý problém kolem prezidentských voleb je „polarizace společnosti“, tedy to, že se lidé o kandidátech a jejich názorech často hádali a někdy i rozkmotřili. A…

celý článek


A stíháš dělat ještě něco?

S narozením prvního potomka si maminky začnou klást otázky: Neztratím se v nekonečném kolotoči krmení, přebalování a péče o domácnost? A kde najdu čas pro sebe, manžela, Boha?

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2023

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay