26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Po stopách šatiček Pražského Jezulátka

2. 10. 2012

|
Tisk
|

Pražské Jezulátko přišlo do Čech skrze Marii Manrique y Mendoza – Španělku, která žila v jižní Itálii a v té době patřila ke španělské části habsburské monarchie. Kurátorka EVA LUKÁŠOVÁ se sošce věnovala v rámci přípravy pražské výstavy o Pernštejnech.

Vydání: 2012/40 Svatý Václav a ohrožená demokracie, 2.10.2012, Autor: Miloš Szabo

 Je Jezulátko španělského, nebo italského původu?

Kdo byl prvním majitelem sošky, nevíme. Zmiňovaná maminka se jmenovala Isabela de Bresegno, jistou dobu se dokonce přiklonila k protestantismu, pročež byl po její smrti proti ní veden inkviziční proces. Do Čech se soška dostala sice z Neapole, ale do Itálie přišla pravděpodobně ze Španělska, což potvrzují i kunsthistorici, kteří ji vzhledem k jejímu půvabu, rysům i typologii řadí ke španělskému umění.

 Co vás vlastně vedlo k tomu, abyste Pražskému Jezulátku věnovala tak velký prostor na výstavě o Pernštejnech?

Pernštejnové byl rod, díky němuž se k nám Pražské Jezulátko dostalo. Při přípravě výstavy nešlo opomenout, že jméno, úcta a věhlas milostné sošky daleko předčily jméno samotných Pernštejnů. Ke svému potěšení jsme se setkali s neobyčejnou vstřícností bosých karmelitánů u Panny Marie Vítězné, jimž byla soška Polyxenou darována. A tak jsme se také dostali k souboru 152 kusů liturgických rouch, která k sošce patří a jsou prohlášena kulturní památkou.

 Jde tedy patrně o jeden z nejbohatších šatníků u nás…

Těch oblečků je mnohem víc, podle karmelitánů několik set kusů. Jsou však mezi nimi i novodobé věci, protože Pražskému Jezulátku stále zasílají nebo přinášejí oděvy věřící z celé země.

 Jaké byly první šaty sošky Jezulátka?

Nevíme. Dokonce ani to, jestli byla vůbec oděna. V kronice patera Cyrilla je jeho osobní vyprávění, že ji po saském drancování našel pohozenou za oltářem, zohavenou a bez ručiček – a v modrých šatičkách. Jde o první zmínku, že tato ceroplastika, tedy vosková soška, byla odívána.

 Kdy byly chybějící ručičky domodelovány?

Jedna z legend zmiňované kroniky uvádí, že řeholníci se po tom drancování nacházeli ve velmi svízelné situaci – Praha byla z větší části protestantská a karmelitánům se někdy nedostávalo ani chleba a vody. Díky darům, které však k sošce téměř zázračně přicházely, bylo možné nejen v klášteře přežít, ale velmi brzy, ještě v 17. století, mohly být Jezulátku domodelovány i nové ručičky.

 Předpokládám, že se modré šatičky z té doby nedochovaly. Vy jste však přeci jen něco objevili…

Modré šatičky máme dochovány pouze v písemné a výtvarné podobě, a to v kronice a na několika obrazech. Při přípravě výstavy, která trvala déle než rok, se však podařilo objevit úplně nejstarší relikty z těchto rouch, o nichž se všichni domnívali, že se vůbec nedochovala. Našli jsme je jako nášivky na novějších oděvech, které byly označovány jako soubory z 19. století. Protože jsme měli možnost je odborně a podrobně zkoumat, specialisté na textilní rozbory velmi moderním způsobem zjistili a potvrdili, že na třech rouchách jsou našité mnohem starší, až pozdně renesanční výšivky.

 Podle čeho je dokážete datovat?

V případě tak drobných textilií se nedělá chemický průzkum, ale lze je velmi přesně datovat mj. podle typologie výšivky, použitých materiálů nebo podle dekoru. Je jisté, že objevené nášivky na všech třech rouchách pocházejí ze třicátých až čtyřicátých let 17. století. Když si uvědomíme, že soška byla karmelitánům darovaná v roce 1628, musí jít úplně o ty nejstarší, možná ještě Polyxenu pamatující šatičky.

 Jste si jistá, že se opravdu jedná o relikty původních šatiček? Nemohlo se stát, že tam Polyxena našila něco ze svých vlastních šatů?

Nad tím jsme si také lámali hlavu, protože bývalo obvyklé, že některé dámy (ale i mužští donátoři) darovaly sošce textilie, třeba svatební roucha. Vzhledem k charakteru výšivky, její velikosti, materiálu i barevnosti je však velmi pravděpodobné, že se jednalo vskutku o původní oděv ušitý Jezulátku na míru. Jako seriózní historička však musím ponechat prostor i jiné možnosti, takže všude uvádíme, že se jedná patrně o relikty původního oblečení.

 Do které barvy se nejčastěji Jezulátko oblékalo?

Bylo to velmi různé. Soška se oblékala do liturgických barev podle ročního období. Kromě toho byly oblečky zdobeny výšivkami a ozdobami, někdy velmi vzácnými a drahými. Když jsme zkoumali zmiňované výšivky, ke svému překvapení jsme zjistili, že na velice pěknou hedvábnou látku červené barvy z konce 19. století byla přenesena renesanční výšivka, jež se původně nacházela na mnohem starším černém sametu.

 Který oděv je považován za nejslavnostnější?

Jde o hedvábný oděv s pravým hermelínkem. I na něm je mnohem starší renesanční výšivka zlatou nití, která na něj byla přenesena v 19. století. Vlastní hermelínek je mnohem mladší, jde o textilii, která je velmi choulostivá, často napadaná škůdci. Proto jsme srovnávali hermelínový pláštík s podobným materiálem na exponátech Pražského hradu a došli k přesvědčení, že pochází nejspíš z 19. století.

 Bylo mezi dárci oblečení pro Jezulátko více mužů, nebo žen?

Zdá se, že donátorek bylo od začátku více, což by nebylo žádnou zvláštností, kdyby se soška dlouho nenacházela v té části karmelitánského kláštera, kde byla klauzura a kam ženy neměly přístup. Jezulátko tedy mohly vidět pouze tehdy, když bylo vynášeno ven v nějakém procesí.

 Prozraďte historickou osobnost, která Pražské Jezulátko oděla vzácným darem.

Zmíním dvě osoby. První z nich je podle legendy císař Ferdinand III. a jedná se skutečně o nádhernou výšivku provedenou zlatou nití a zlatými lamelami na hedvábném sametu. Tuto legendu o královském dárci se nám však s jistotou podařilo vyvrátit, protože šaty jsou přeci jen o něco mladší. Existují však šatičky, které Pražskému Jezulátku darovala Marie Terezie. Už v roce 1904 byly vystavovány ve Vídni. Při přípravě naší výstavy jsme učinili nemilý objev, že někdy po roce 1948 byly původní výšivky amatérsky přeneseny na nový bavlněný samet. Existují fotky ještě ze 40. let minulého století, na nichž lze bezpečně rozeznat původní zelený samet se zlatými paličkovanými krajkami. Někdy v padesátých letech jakási zbožná duše patrně s dobrým úmyslem chtěla Jezulátku ušít novější oděv a ze vzácného starého materiálu přešila původní výšivky na dekorační látku. Za komunismu u nás hedvábní a samet zkrátka nebyly k dostání.

 Má Jezulátko vzácný dar ze zahraničí?

Několik. Ten nejproslulejší pochází z Číny a je datován rokem 1894. Jezulátku tento oděv věnovaly karmelitky z osady Tou-sé-we poblíž Šanghaje. Ozdoba je provedena technikou malbou jehlou, doplněna o perličky a mořské korály. Šaty jsou popsány čínskými znaky. Jde o krásný soubor modliteb našitých jak na šatech, tak na pláštíku – modlitby jsou prosbou, aby Jezulátko obdařilo svou milostí čínskou zemi.

 Obléká se soška i moderně?

Mám ráda celý soubor oděvů jako takový, cenné jsou určitě každé darované šaty pocházející odkudkoli. Vzhledem k tomu, že v roce 2012 uplynulo sto let od založení skautingu, je určitou zajímavostí, že Jezulátko má i svůj skautský oděv se skautskými znaky a symboly. Ve třicátých letech minulého století ho darovaly pražské katolické skautky a občas se do něj Jezulátko opravdu obléká, kupříkladu když mají skautky u Jezulátka slavnostní mši. Líbí se mi také tzv. české šatičky, které jsou zdobeny českými lidovými motivy a drahocennými kameny, jako jsou české granáty, české říční perly nebo vltavíny.

 Kdy jste se o Pražské Jezulátko začala zajímat?

Určitě už jako malé dítě, protože pocházím z Prahy, takže jsem o Jezulátku věděla. Také jsem ráda četla krásné povídky Jindřišky Smetanové, v nichž je Jezulátko zmiňováno. Když byla moje dcera ještě malá, ptala se mě, jak vlastně vypadá Ježíšek – a já jí tenkrát odpověděla, že nad tím si v Praze vůbec nemusíme lámat hlavu, protože ho tu máme. A vzala jsem ji do kostela k Panně Marii Vítězné.

 Dnes se nacházejí obrázky a sošky Pražského Jezulátka všude po světě.

Geografické rozšíření této úcty má několik fenoménů. První je národnostní. Španělsko-italský původ sám o sobě postačuje k tomu, aby věřící těchto dvou národností měli k sošce vřelý, až vášnivý vztah. Proto je úcta Jezulátka poměrně silně zastoupena nejen v Evropě, ale i v Latinské Americe. Druhou cestou, kterou se úcta šířila, jsou misie: karmelitáni byli od začátku přesvědčeni, že jde o zázračnou sošku, která jim přináší požehnání, a tak najdeme úctu k ní nejen v českých, ale i jiných karmelitánských klášterech. Podobným způsobem se o jméno pražské sošky zasloužili jezuité, kteří měli u sv. Ignáce velmi cennou kopii.

Šíření samotné sochy je však mnohem staršího data – už v kronice patera Cyrilla se píše, že byly zhotovovány kopie Jezulátka ze dřeva i vosku a rozesílány do různých zemí. Není proto divu, že se věhlas našeho Jezulátka rozšířil opravdu na všechny kontinenty. Cyrillův spisek můžeme vnímat zároveň jako jakousi kroniku Pražského Jezulátka – v jednotlivých kapitolách popisuje legendy a zázraky, které se vážou k milostné sošce. Tato kronika vyšla v roce 1737 a jde o přepis německého rukopisu patera Cyrilla a Matre Dei, Lucemburčana, který Jezulátko zachránil po saském drancování v 17. století a byl vlastně osobou, která stála u zrodu jejího kultu.

 Zmiňuje pater Cyrill, co vedlo Polyxenu k tomu, aby sošku darovala zrovna karmelitánům?

Přímo její úmysl nezmiňuje. Víme však, že kostel karmelitánů, který se nachází nedaleko bývalého Pernštejnského paláce, byl dříve hlavním kostelem německých malostranských protestantů. Když se po Bílé hoře obnovovala katolická víra, bylo určitě v zájmu katolické šlechty podpořit řády. Kronika patera Cyrilla je velmi bohatá na dobové a historické údaje, nicméně stran daru samotného je skoupá. Jako rok darování je uveden 1628, tedy rok úmrtí druhého Polyxenina manžela, nejvyššího kancléře Království českého Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz. Skutečnost, že Polyxena darovala vzácnou rodinnou památku, která byla svatebním darem už její babičky, může naznačovat třeba jakýsi slib nebo může být projevem její velké vděčnosti.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou