Vydání: 2023/13 Se školáky o Velikonocích, 28.3.2023, Autor: Lenka Fojtíková

Vystudovala jste architekturu a poté Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Proč právě tyto dvě školy?
Výtvarnou školu jsem za minulého režimu studovat nemohla, proto jsem šla na architekturu, která tomu byla nejblíže. Bylo mi ale jasné, že se jí živit nebudu. Vždy mě to táhlo spíše k fotografování. Jakmile padla „železná opona“, začala jsem cestovat a fotografovat. Moje první cesta vedla do New Yorku.
Vždy mne to tam táhlo, protože za komunistů byla Amerika prezentována jako největší zlo. Takže jsem si říkala, že to tam bude určitě hodně dobré. Po revoluci člověk nic neřešil. Sbalila jsem si své saky paky, 200 dolarů a letěla do New Yorku. Tam jsem pracovala, poznávala spoustu zajímavých lidí a cestovala. Bylo mi jednadvacet, byla jsem mladá a nebojácná.
Při svém prvním pobytu v Americe jsem si uvědomila, že by bylo dobré dokončit studium architektury, a proto jsem se vrátila domů. Zde jsem pobyla deset let a vystudovala také Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Tehdy už jsem věděla, co chci dělat naplno. Kromě studia jsem jezdila po světě a fotografovala v Evropě i Asii. New York mě ale uhranul, proto jsem se tam vrátila na přelomu tisíciletí a studovala tam na International Center of Photography.
Fotografovala jsem pro časopisy v České republice i pro tamní periodika. Vlastně jsem si na tato studia předem doma vydělala. V rámci milénia byla totiž Praha vybrána do projektu Evropská města kultury. Napadlo mě udělat svůj projekt a všech devět vybraných měst nafotit a připravit z toho výstavu. Přišlo mi zajímavé ukázat Evropu jako celek v době, kdy se začala spojovat. Sehnala jsem si sponzory a tři roky jsem na tomto projektu pracovala. Ve všech zapojených městech pak byla uspořádána výstava. Podle poskytnutých prostor jsem pak vystavovala kolekce od 50 do 100 snímků. Nakonec z toho vznikla kniha s názvem Evropa v mezičase, kterou u nás vydalo nakladatelství Kant. Dále byla vydána v Nizozemsku a Británii.
Dnes je mnoho vystudovaných fotografů, ale jen málokdo se tou prací uživí. Vy se navíc můžete pochlubit tím, že jsou vaše snímky zastoupeny ve spoustě věhlasných muzeí a sbírkách, byly publikovány v prestižních časopisech a vyhrály Czech Press Photo i fotografické soutěže ve Francii, Anglii a Americe. Jak se vám to podařilo?
Pravděpodobně hlavně díky vlastnímu úsilí. Hodně mi ale pomohl i galerista Eric Franck v Londýně. Představil mou práci ve své galerii, která už dnes neexistuje, ale ve své době prezentoval fotografie například Cartier-Bressona, Josefa Koudelky a Markéty Luskačové. Zkrátka jsem měla štěstí, že jsem se ocitla v této velmi dobré společnosti. Eric měl hvězdné klienty a uměl fotografie prodávat. Díky tomu jsou mé snímky zastoupeny mimo jiné i ve sbírce producenta filmů o Jamesi Bondovi, který má svou privátní fotografickou kolekci.
Galerista Franck mě také reprezentoval na mnoha fotografických přehlídkách a na mezinárodním veletrhu Paris Photo se konala autogramiáda mé knihy In the Meantime: Europe. Mou kariéru sice odstartoval projekt Evropských měst kultury, ale dál to byly subjektivní dokumentární fotografie zachycující život a genius loci konkrétních míst světa. Díky Ericovi jsem měla možnost se vlastní autorskou fotografií opravdu živit a cestovat.
Asi hlavně pocitem svobody. Tam se vám zdá, že je všechno možné. Hlavně se mi ale líbil kulturní a sociální mix všech, kdo se cítí být Newyorčany. Lidé jsou tam přátelští, otevření a zábavní. Někdo může říct, že také povrchní. Rozhodně je ale příjemnější člověk zdánlivě povrchně milý a otevřený než autentický hulvát. New York je otevřený systém, kam proudí lidé z celého světa. Je to místo přitahující dobrodruhy i aktivní lidi, kteří chtějí něco se svým životem udělat. Ti, kdo chtějí sedět doma na gauči, tam asi nepojedou. Má to ale i stinné stránky. Je tam spousta lidí, kteří mají takový tah na branku, že to člověka až děsí.
Když jsem byla v New Yorku, stýskalo se mi po naší zemi, a když jsem byla doma, ještě dřív se mi začalo stýskat po New Yorku. Ideální mi připadala kombinace být rozkročena mezi Českou republikou a New Yorkem. Je fakt, že to ale naráželo na praktické limity a pro normální život to není. Dnes svému pětiletému synovi o New Yorku vyprávím, protože je to naprosto výjimečné město, které spolu jednou navštívíme. Má fascinující energii, ale není pro všechny a navždy.
Patnáct let s tím, že jsem se často vracela domů, kde jsem měla rodiče. Už při své první návštěvě v roce 1990 jsem věděla, že tam chci žít. Nakonec jsem v New Yorku pobyla do roku 2015.
Chtěla jsem se usadit a založit rodinu. Amerika je sice úžasná, ale najít v New Yorku někoho, kdo by se stal jednou tatínkem našich dětí, se ukázalo jako velmi náročný projekt.
Od počátku jsem věděla, že bude umístěna v oknech po obvodu stavby, takže sklo bylo dané. Původně jsem do něj chtěla umístit různé fotografie z filmů a médií zobrazující Ježíšovu cestu na Golgotu. Tento projekt ale nakonec neprošel. Byla to příliš velká abstrakce, protože jsem chtěla použít zvětšené fotografie, z nichž by byly vidět jednotlivé pixely. Nakonec z toho vyšlo relativně tradiční zpracování křížové cesty. Každopádně jsem ale chtěla, aby mělo přesah.
V té době jsem poznala lidi z Paměti národa a Post Bellum. Mluvili jsme spolu o osobnostech, které nejsou tak známé, ale jsou to hrdinové totality a bojovali proti komunismu. Říkala jsem si, že by bylo úžasné, kdyby se do křížové cesty dostaly silné životní příběhy těch, kdo bojovali za svobodu proti totalitám 20. století.
Například druhé zastavení připomíná perzekuovaného biskupa Karla Skoupého, třetí básníka Ivana Blatného, čtvrté řeholnici Rosu Vůjtěchovou a osmé je v příběhu lítosti jeruzalémských žen dokresleno osudem herečky Vlasty Chramostové. Deváté zastavení, kdy Ježíš padá pod křížem, připomíná utrpení kněze Ferdinanda Nesrovnala, umučeného komunisty v 50. letech v Brně. Čtrnácté zastavení ve scéně uložení Ježíše do hrobu upozorňuje zase na blahoslavenou Marii Restitutu, brněnskou rodačku, kterou popravili nacisté a jíž je kostel zasvěcen.
Jen částečně. Někteří jsou jen prostě nějakým způsobem spjati s Moravou. Patří sem třeba jezuita P. Josef Lízna, který není Brňák, ale měl k Moravě vztah.
Od prvních návrhů v podstatě pět let.
Je to tavená skleněná plastika, což je relativně nová technologie.
Sklář Martin Hoplíček ve firmě Vitrail Servis v Zábřehu na Moravě. Spolupracoval už dříve s architektem kostela Markem Štěpánem a šel s námi do toho, i když to byl docela oříšek. V jednotlivých zastaveních jsme v oknech chtěli udržet spektrum barev s okny v kopuli kostela, která tvoří duhu. Sklář někdy namíchal barvu, jakou jsme potřebovali, ale sklo praskalo. Provedení celého projektu byla náročnější, než všichni čekali. Výsledek ale ospravedlnil práci a čas. Jsem s tím moc spokojená a mám dobrý pocit z toho, že se podařilo vytvořit něco nadčasového a zároveň aktuálního. Jsem velmi ráda, že skleněné tavenice dotváří interiér kostela. Postava Ježíše Krista je na tabulkách znázorněna čirým sklem, kterým prostupuje světlo. Do budoucna bych byla ráda, kdyby byly u jednotlivých zastavení ještě QR kódy, po jejichž načtení by se návštěvníci více dozvěděli o lidech, jejichž životní příběh mne při tvorbě inspiroval.
Byla jsem pokřtěná už jako miminko. Víru jsem ale objevila až na studiích, kdy jsem v Praze chodila na kázání Tomáše Halíka. Ta mi ukázala, že víra může být živá, civilní, spojená s realitou a slučitelná s normálním životem. Tomáš Halík také křtil mého syna. Beru to tak, že bude na Jozífkovi, zda a jakou víru si v životě vybere. Já mu můžu jen ukázat cestu. Ta moje byla hodně klikatá, takže nevím, jestli se jako nějaká mapa osvědčí.
Víra je pro mě pocit sounáležitosti, kontinuity a jakési abstraktní naděje. Hlavním tématem křesťanské víry je svoboda – a hledání jejího významu a limitů mi připadá jako téma dnešní doby a také mého vlastního života. Když jsem se po dlouhých letech setkala s architektem Markem Štěpánem a jeho manželkou Vandou, které znám už od svých studií architektury, inspirovalo mě, jak svou víru žijí autenticky, ale přitom neokázale, a jak ji dokázali přirozeně předat i svým dětem. V té době jsem sama uvažovala o založení rodiny a uvědomila si, že je to něco, co bych ráda dala svému dítěti do vínku – život v milující rodině, který má v sobě snahu o přesah.
Rozhodně jsem fotografka a kromě toho dělám i jiné věci, například dokumentární film. Asi by se dalo říct, že jsem i kurátorkou a aktivistkou, protože se už několik let věnuji tématu Kuby a boje tamních umělců za svobodu. Založila jsem neziskovou organizaci Cuba Before the Dawn a práce zakázaných kubánských umělců jsem představila v Praze. Komunismus na Kubě stále kvete a bohužel se zatím nikterak nezdá, že by ten strašný režim spěl ke konci. Natáčím dokument o kubánských umělcích, kteří se tam proti režimu vyhraňují a krutě za to platí.
Připravuji k vydání svou fotografickou knihu Kuba před úsvitem v nakladatelství Positif a pracuji na souboru o ženách na Korsice. Kromě vlastní práce dělám i komerční projekty. Například pro jednu úspěšnou firmu v Boskovicích jsem zpracovala exkluzivní knižní publikaci. Představila jsem v ní nejen činnost podniku, ale také genius loci města a aktivity, které zde firma podporuje. S manželem a synem žijeme částečně v Praze a na Korsice.
HANA JAKRLOVÁ (* 16. 9. 1969), rodačka z Brna, se ve své tvorbě zabývá fotografií, filmem a malbou. Její práce se věnují tématům identity, emancipace a svobody. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze, Institut tvůrčí fotografie v Opavě a International Centre of Photography v New Yorku. Její fotografie byly vystaveny v mnoha světových galeriích i muzeích a jsou součástí sbírek např. v muzeích v Houstonu, Charleroi, Moskvě a Paříži nebo v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Její projekty byly publikovány v National Geographic, CNN, Liberation nebo Spiegelu a oceněny v soutěžích Czech Press Photo, Arles Rencontres Awards nebo AP Awards v New Yorku. K vidění byly na výstavách Paris Photo, Photo London či Art Basel Miami.