Opírat se o pojmy, a ne dojmy

Vydání: 2020/51-52 Aby se vaše radost naplnila, 15.12.2020, Autor: Aleš Palán

PETR PITHART je jméno, které českou společnost provází – a ovlivňuje – dlouhá desetiletí. Nepřehlédnutelný byl už v disentu. Po Sametové revoluci se stal vrcholným politickým činitelem, o politice a společnosti navíc do hloubky a kriticky přemýšlel i psal.


Petr Pithart na shromáždění senátorek a senátorů při příležitosti 30. výročí listopadových událostí roku 1989. Snímek ČTK

Je dnes demokracie a svoboda nejohroženější v celém polistopadovém vývoji? Nebo jen podléháme zbytečnému neklidu a vidíme celek podle výstřelků na sociálních sítích?

Demokracie je ohrožená vždycky. Jeden z nejmoudřejších mužů minulého století, rakousko-britský politický filozof Karl Popper, řekl, že nejohroženější bývá demokracie tehdy, kdy si lidé myslí, že je na tom nejlíp. Jinými slovy, když přestanou být obezřetní a přestanou ji bránit. Popper to shodou okolností řekl při návštěvě pražské Středoevropské univerzity (ano, to byla ta, kterou vymyslel a sponzoroval George Soros a pak ji z Prahy vyhnala Klausova vláda a nedávno z Budapešti vláda Orbánova). Byl jsem u jejího otevření, protože moje vláda (1990–1992) Sorosovu nabídku přijala a našla pro univerzitu budovu. Dvojí vyhnání univerzity lze pak chápat jako příznačné a varovné události: oba zmínění premiéři ji nechtěli mít doma také proto, že se přednostně zabývala novodobým nacionalismem.
Dnes je demokracie o to ohroženější, že k našim vlastním potížím se připočítávají obdobné potíže řady jiných států. Nevím, jestli je demokracie přímo nejohroženější od listopadu 1989. Vím ale, že ve třicátých letech minulého století to bylo horší. Fašisté a nacisté pochodovali pod vlajícími prapory s hákovými kříži ulicemi snad všech metropolí světa, mj. Londýnem a New Yorkem.
Momentálně jsou u nás nejvíce ohrožena veřejnoprávní média, bezpečnostní struktury státu a státní zastupitelství (bývalá prokuratura). Něco zcela fatálního se dosud nestalo, ale je poznat, kdo má na tyto sloupy demokracie apetit. Ovládnout je – třeba privatizovat, dosadit tam své lidi, podřídit moci výkonné. Nejvíc ovšem naši demokracii ohrožuje celkově nedostatečná vymahatelnost práva. Když lidé nedůvěřují svému státu, nedůvěřují ani demokracii.

Skutečně žijeme v období zásadního společenského zlomu a konce jedné velké epochy? Není to spíše vytěsněná potřeba vnímat svět v eschatologických souvislostech?

Globalizace po pádu železné opony vše změnila. Všechny a všechno propojila v jedné miliontině vteřiny, uvolnila obrovské množství kapitálu a tím bezděky umožnila oddělit vlastnictví od odpovědnosti. Kdysi vlastníci svůj podnik sami řídili a nesli za něj, za své zaměstnance a za jeho okolí osobní odpovědnost. Dnešní vlastníci – velcí akcionáři – o ničem takovém ani nemusejí vědět. „Jejich“ továrna dnes bez problémů zvedne krovky a za pár měsíců už vyrábí na druhém konci zeměkoule. A všechno chemické a jiné svinstvo, ale také bývalé zaměstnance bez práce nechá na místě. V globalizovaném světě taková fabrika (často montovna) takto „popoletí“ třeba jen proto, že jinde jsou o trochu méně přísná pravidla ochraňující přírodu anebo o dvě procenta nižší mzdy. Volně těkající kapitál je jako mračno – jako hejno dravců, které krouží nad zeměkoulí a hledá, kam se snést a všechno vylovit. A pak zase popoletět…
Tyto faktory změnily svět více než mobily a sociální sítě, více než první robotické provozy. Způsobují, že se přes celkově rostoucí bohatství všude zvětšují sociální rozdíly. Že ekonomice dominuje bankovní podnikání, nikoli vyrábění užitečných věcí. Skoro všichni (kromě bankéřů) už vědí, že je to špatně, ale nikdo neví, jak to změnit, když jsou některé banky silnější než státy. Ani Evropská unie se neumí vyrovnat s do očí bijící nemorálností – s takzvanými daňovými ráji. Úsilí o férová pravidla trhu sice neochabuje, jen to jde strašně pomalu. A lidé ztrácejí naději a odvracejí se od veřejného života. Pak se snadno chytí na vějičku nacionalismu a hrozby nepřítelem.

U nás je tomu podobně?

Hodně lidí se u nás chytilo na vějičku hrozby přívalu uprchlíků. Jsme jediná evropská země, která ústy své vlády beze studu vyhlašuje, že nepřijme jediného uprchlíka – přičemž k nám paradoxně ani žádný nechce! Vypovídáme tím elementární solidaritu nejen se všemi lidmi na útěku, ale i se svými evropskými partnery, kteří pak nesou břímě vnější hranice EU na svých bedrech – mám na mysli Italy, Řeky, Španěly…
Přitom my sami jsme svého času měli našince-uprchlíky po celém světě! Ti američtí se mohutně zasloužili o vznik samostatného státu. Nebýt více než milionu amerických Čechů a Slováků, byl by Masaryk jedním z mnoha středoevropských ambiciózních politiků, marně bloudících po kancelářích podtajemníků Foreign Affairs (amerického ministerstva zahraničí – pozn. red.). Když Masaryka v Chicagu a New Yorku vítalo přes sto tisíc našinců, vesměs dělníků, bylo Americe zřejmé, že
Masaryk není jen tak někdo.

Je naše společnost opravdu rozdělena víc než v minulosti?

Opravdu je. Protože se to rozdělování neděje samo, ale je mocně přiživováno těmi, kdo na něm mají zájem. Lidé s černobílým viděním světa se snadno ovládají. Katolický týdeník určitě nerozděluje, jenže leckterý bulvární tisk a soukromé televize ano. Rozdělení usnadňuje předvolební agitaci: lidé jsou dopředu naladěni proti těm, kdo jsou označováni jako „oni“. A ještě ani nevědí, kteří to budou. Stačí jim přilepit nesympatickou nálepku, třeba „vidláci“ nebo „pražská kavárna“. Nálepky kupodivu přilnou a drží. Všichni, v jisté míře, nálepky akceptujeme a používáme – třeba jiné, než jsem zmínil. Zpřehledňují nám svět. Je to krutá pravda, ale platí, že kdo nálepky jako první, chytře a zároveň zlovolně vymýšlí, vyhrává. Aspoň na čas. Američtí sociologové zjistili, že stoupenci bývalého prezidenta mnohem více nenávidí jeho odpůrce, než zbožňují Donalda Trumpa. Ti odpůrci mají samozřejmě také nálepky, třeba „washingtonské bahno“.

Zneklidňuje nás, když politik nenabízí obecné recepty, nýbrž hledá prospěch primárně pro své příznivce, kdežto oponenty označuje za škůdce. Nebylo to však podobné už za první republiky, když třeba agrárníci zastupovali sedláky a sociální demokraté dělníky – tedy jen ty „své“?

Vskutku, meziválečné Československo se vyznačovalo vypjatě stavovským stranictvím. Politické strany tehdy fungovaly jako svého druhu zaměstnanecké odbory, jen pro své lidi v oboru. Třeba všichni lidé zaměstnaní u státní dráhy měli legitimace národních socialistů. Měli jsme dokonce i stranu nájemců a hospodských! Agrárníci byli veleúspěšnou stranou celého venkova (jejich volební heslo bylo „Venkov jedna rodina“), kromě úplně největších velkostatkářů. Politické strany si „rozebraly“ a tím rozdrobily skoro celou občanskou společnost. Měly například své vlastní tělovýchovné organizace – národní socialisté měli své Sokoly, lidovci Orly, sociální demokraté Dělnické tělovýchovné jednoty, komunisté Spartakovce. Měly své stranické osvětové organizace i své pojišťovny…
Pravolevá osa byla tím pádem rozplizlá. Proto se také mezi válkami ani jednou (!) nevystřídala vládní většina, jen se měnilo osazenstvo koaličních vlád. Těch bylo ke dvaceti, ale jejich střídání neinspirovalo žádnou podstatnou dynamiku – třeba v národnostní politice. Tehdejší politický systém nade vše instinktivně preferoval stabilitu. Dá se to pochopit: všude kolem docházelo k převratům, vládly autoritářské režimy. Náš režim si uchoval celkově velmi slušné demokratické charakteristiky, ovšem nakonec se nedokázal ubránit. Ba ani se o to nepokusil. Ano, mám na mysli období Mnichova 1938, kdy veřejnost strpěla, že po dlouhé měsíce nebyl svoláván parlament, vše bylo v rukou prezidenta a lidí jemu blízkých – to nebyla ani oficiální vláda, nýbrž jakási „dvacítka“. Tím u nás stranictví snad provždy ztratilo věrohodnost. Protože nezafungovalo v kritické chvíli ohrožení.

Politik nedávné minulosti měl vizi a stál si za svými názory. Politik současnosti je tak trochu bavič a nejvíc ho zajímají názory voličů. Jaký bude politik budoucnosti?

Politici už jsou takoví, protože více méně odrážejí mínění většiny i menšin. Je to jejich role, jejich funkce ve společnosti. Mezi nimi jsou ale sem tam i potenciální státníci (to vždy nemusí být stávající nebo budoucí prezidenti), kteří jdou za pravdivým poznáním. Nemusí pokaždé jít rovnou o „vizi“, toho slova se trochu obávám, blíží se ideologii. Státník jde často proti většinovému proudu, ale to samo o sobě nestačí. Musí umět přesvědčivě argumentovat, a hlavně musí být osobně věrohodný. A ochotný k oběti, třeba k dílčí volební prohře ve jménu správné věci. Pár takových jsem zažil.

Koho například?

Státníkem byl třeba Josef Lux. Ten dávno před pádem tehdejší „ódéesky“ mluvil o tom, že nadchází „doba poklausovská“, a nikdo, vůbec nikdo mu nevěřil. On ovšem její příchod nejen tušil, ale pracoval pro ni a obětoval tomu i své zdraví. Nepřeháním, byl jsem toho osobním svědkem. Potřebujeme i běžné politiky, státníky však aktivně vyhlížejme! Jsou tu, třebaže to o sobě ještě nevědí. Zrodí je teprve určitá, zpravidla dramatická situace. Musíme věřit, že je poznáme, až přijdou, až se objeví a promluví. A že nenaletíme demagogům. To už je opravdu jen a jen na nás.

Jak vrátit moc faktům? Jakoby dnes ve veřejném prostoru ztrácely na významu.

Nepřistupuji na efektní novotvary jako „doba postfaktická“. To zavání fatalismem. Tento novotvar by mohl mít jediný platný význam, totiž pokud lidé úsilí o pravdivé poznání sami vzdávají a přestávají se zajímat o věci veřejné. Ale tak tomu dnes přece není. Ano, je víc lhářů, kteří lžou vědomě a dostávají za to zaplaceno. Ale to ještě neznamená, že se mění doba! Že ji potřebujeme přejmenovat. Lidi, neblázněte! Řiďte se i nadále vlastním rozumem, citem a vírou. Pomozte lidem, kteří ochabují pod návalem lží. Nic není prohrané. Jen ke hlupákům a ignorantům přibyli placení lháři.

Kvůli koronaviru cítíme po letech skutečné ohrožení. Obstáváme tváří v tvář tomuto tlaku?

To je zisk ze všech těch ztrát: ptáme se, jak obstáváme. A dovídáme se o sobě mnoho nového, dobrého i špatného. Vyjdeme z toho všeho, doufám, obohaceni o sebepoznání, k němuž nás v běhu všedních dní jinak nic nenutí. Takže: teprve uvidíme, až všechno sečteme a odečteme. Máme šanci být lepší, uděláme-li inventuru po pandemii poctivě. Není to nic nového – odedávna lidé říkají, že všechno zlé je k něčemu dobré. Ale ne samo, jen s naší vůlí vidět se realisticky.

Jste historický optimista? Čeho se chcete dožít?

Je to stará, ale neopotřebovaná formulace italského předválečného marxistického filozofa Antonia Gramsciho (oběti Mussoliniho fašismu): „Skepticismus rozumu, optimismus vůle!“ Není na ní nic marxistického, spíše naopak: nevěřím v neodvratné, vědecky stvrzené zákonitosti dějin; utváříme-li dějiny, děje se to naším kritickým, ano, skeptickým rozumem. Je nespočet těch, kteří dobrými skutky při spoléhání se na vůli Boží mění svět kolem sebe. Pokračujeme v tom, ač se nám to často nedaří.

Nově zvolený americký prezident Biden je jen o dva roky mladší než vy. O jakých formách svého veřejného působení uvažujete do budoucna?

Píšu články, mluvím do rádia a televize, jezdím po besedách, a když se doškrábu na Právnickou fakultu, budu možná i nadále přednášet. Něco jako „užitou politologii“, bez jakékoli cenzury budu vyprávět příběh posledních jednatřiceti let u nás a kolem nás. A nebudu se opírat o dojmy, nýbrž o co možná nejpřesnější pojmy. Všimněte si mimochodem, jak ten Biden snaživě poklusává: lidé chtějí po všech stránkách zdravého prezidenta.

ALEŠ PALÁN

PETR PITHART (*2. ledna 1941), politik, historik, spisovatel, někdejší předseda české vlády a předseda a místopředseda Senátu. V šedesátých letech byl členem KSČ, za normalizace podepsal Chartu 77,
byl aktivní v disentu a své práce publikoval v samizdatu. Angažoval se v Občanském fóru, později vstoupil do KDU-ČSL. Je autorem řady knih a spolu s Petrem Příhodou a Milanem Otáhalem napsali pod pseudonymem Podiven knihu Češi v dějinách nové doby, kde zpochybňovali některé mýty českých moderních dějin.





 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 3 12. – 18. ledna 2021

Větší role žen v církvi

Služba lektora a akolyty se rozšiřuje na ženy, rozhodl Svatý otec toto pondělí.

celý článek


Modlitby za jednotu podle komunity v Grandchamp

V ekumenickém řeholním společenství na břehu Neuchâtelského jezera ve Švýcarsku dnes žije také jedna Češka – sestra DANA KRUPOVÁ.

celý článek


Trojice biskupů před soudem

Před 70 lety, začátkem ledna 1951, zorganizovali komunisté nejvýznamnější vykonstruovaný proces v dějinách Slovenska. Soud vyměřil dlouhé tresty hned třem biskupům –…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay