26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

O životě má mluvit ten, kdo je na jeho konci

2. 10. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/40 Jak (ne)předávat víru, 2.10.2007

S Janem Lormanem, který společně se svou manželkou Blankou založil ob- čanské sdružení ŽIVOT 90, jsme vedli v předvečer Mezinárodního dne seniorů mezigenerační rozhovor o přístupu společnosti ke starším lidem, o vnímání stáří, o zdravé zkušenosti se smrtí a o významu posledních slov člověka.

Skrze rozhovory se staršími lidmi jsem si začal uvědomovat, jak dnešní mladé generaci chybí pokora a zkušenost se stářím. Přijde mi to až líto, že se sami ochuzujeme...

Sebevědomý přístup mladých lidí k životu je zcela přirozený, my jsme v mládí nebyli jiní. Svět patřil nám. Podstatné ale je, že až v určitém věku začneme chápat význam pokorného přístupu k druhým lidem. Hodně záleží na tom, jestli člověk měl příležitost žít v blízkosti starších lidí. Mám-li zkušenost se starým dědečkem, babičkou nebo někým blízkým a sleduji-li stáří, jeho průběh, musím o něm začít přemýšlet.
Společnost se výrazně atomizuje, téměř úplně vymizely vícegenerační rodiny. Mladí odcházejí za prací a staří lidé často zůstávají sami. Ale tím se ochuzují obě strany.
Stejně tak dnes nemáme důležitou zkušenost s umíráním. Na umírání máme instituce. Nemám-li ale zkušenost se smrtí, netuším, kam směřuje můj život. O životě jako celku má právo mluvit ten, kdo je na jeho konci. Dříve se poslední slova umírajícího člověka považovala za nesmírně významnou, klíčovou věc. Až tam je to oprávnění říct něco podstatného, co za celý život nebylo vysloveno. Smrt a umírání soudobá společnost vytěsňuje. Teprve po čtyřicátém roce věku začnou lidé najednou vidět vedle sebe stárnoucí rodiče, jejich potřeby a limity. Musí se o ně začít starat. Tam teprve začíná vážné uvažování o stáří.

Není to společenská nezodpovědnost, nemyslet na stáří? A především pak nezodpovědnost vůči sobě samému?
Přesně tak. Někdy s nadsázkou říkám, že ŽIVOT 90 jsem založil a provozuji z čistého egoismu. Prostě proto, že až se dostanu do situace, kdy jeho služby budu potřebovat, tak abych je dostal. O stáří bychom měli přemýšlet již v produktivním věku. Problémy spojené se stářím by se totiž daly řešit, ale pokud si je uvědomíte až v době, kdy jste opravdu staří, bývá většinou pozdě – chybí síly.

Společně se svou ženou Blankou jste založili na začátku devadesátých let občanské sdružení ŽIVOT 90. V době, kdy většina lidí přemýšlela o tom, jak vydělat v rozvíjejícím se kapitalismu peníze, jste se zaměřili na seniory. Co vás k tomu vedlo?
Bez nadsázky – muselo to být z Boží vůle. Byl jsem ředitelem divadla v Libni a ta dvouletá éra se příliš nepovedla. Najednou jsem nevěděl, co budu dělat dál... Byla to situace, do jaké se dostává většina starších lidí. Mimo to došlo ke zhoršení mého sluchu, takže padla i možnost vrátit se do rozhlasu, kde jsem čtrnáct let pracoval. Položil jsem si zásadní otázku: Jak dále naložím se svým životem? Začal jsem se znovu učit německy, vlastně ani nevím proč, a koupil jsem si vídeňský Kurier. Jedna jeho stránka byla nadepsána Senior Aktuelle – byla to rubrika, kterou v Čechách nikdo nedělal. U nás byly akorát kluby pro důchodce, kde se hrály karty a pila káva. Přišlo mi to najednou líto. Díky svému známému Mirku Cuhrovi jsem se dostal na světový kongres dobrovolníků do Paříže „La vie 90“ (Život 90) a měl možnost se seznámit s postavou, která v Čechách bohužel není příliš známá – s Abbé Pierrem, zakladatelem pařížských Emauz, knězem a politikem z bohaté rodiny. Abbé Pierre vymyslel úžasný projekt, jak podpořit a aktivizovat potřebné lidi, kteří na své cestě z rozličných důvodů ztroskotali. Pochopil, že nemá smysl někomu dávat almužnu, ale že je nutné dávat lidem novou šanci. Nabídl jim pozemky a vyzval je, aby lidem nabízeli, že jim vyklidí půdu a sklepy, a za prodej těchto secondhandových věcí pak začali stavět své domy. Tak vznikli „hadráři z Emauz“, dokonce o tom byl natočený i film.

Inspirovali jste se touto myšlenkou?
Ano, fakt, že lidé dostanou novou příležitost se uplatnit, je zásadní. Dáváme novou šanci. Tím, že uděláte něco pro druhé, děláte to také a především pro sebe – to jsou staré křesťanské principy, které v nás sice jsou, ale někde hluboko zasuté. Ve stanovách ŽIVOTa 90 máme napsáno, že je povinností členů pomáhat druhým. Na čas kvůli rigidnímu přístupu valné hromady našeho sdružení zvítězil názor, že je nutné vybírat členské příspěvky. Samozřejmě se ale ukázalo, že to takto nemůže fungovat. Ty, kteří nezaplatili, přece nebudeme vyhazovat? Takže to brzy skončilo, naštěstí.

Jaké byly první projekty, které vaše sdružení nabízelo?
Uvědomili jsme si, jak těžké je období Vánoc pro starší, osamělé lidi. Vánoce jsou dnes zredukované na adoraci zrození, narození Krista. Vidíte jiskřičky v očích malých dětí. Obdarovat dítě dárkem ze supermarketu je jednoduché. Ale v této době se zapomíná na starší lidi – zůstávají sami, a to i ti, kteří mají své děti, protože rodina s nimi často nepočítá. Zorganizovali jsme první Vánoce pro seniory a ukázalo se – i díky dalším lidem (například Janu Kačerovi nebo Josefu Lieslerovi) a jejich chuti pomáhat – že je o to obrovský zájem. Postupně vznikaly další projekty: Senior telefon, tísňová péče Aerión, aktivizační programy a mnoho jiných.
Celý projekt ŽIVOTa 90 vznikal na principu dobrovolnictví, ale postupem času se ukázalo, že některé věci nemůžete dělat, aniž byste zapojili profesionály. Začali jsme být zodpovědní za lidské životy.

Problém stáří se zdá být problémem až dnešní společnosti, ale to je přece nesmysl...
Důkaz, že problém se stářím je dávný, nabízí už starozákonní Desatero. Jedno přikázání zní: Cti otce svého a matku svou. Tak ho zná většina z nás. Ale to už je redukované znění. Celé znění je: Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl na zemi, kterou ti dává Bůh. To jasně ukazuje, že problém stáří tu musel být odjakživa. Aby člověk stáří dokázal zvládnout, aby žil dlouho a dobře, musí s tím začít hned – skrze své rodiče a blízké osoby. Ten princip se stále vrací a neměli bychom na něj zapomínat.

Jaký je zájem zejména mladých lidí účastnit se a participovat na projektech ŽIVOTa 90?
Většina dobrovolníků, kteří pracují v naší organizaci, jsou senioři. Ale některé projekty nutně potřebují mladého člověka, jeho energii a sílu. Například v adventní době děláme takzvané Vánoční projížďky Prahou pro ty starší lidi, kteří by jinak neměli možnost zažít vánoční atmosféru Prahy na vlastní kůži. Vypravujeme okolo třiceti autobusů, které seniory sváží, a dobrovolníci jim pomáhají dostat se z jejich často nepřístupných bytů do autobusů a starají se o ně. Navštívíme Pražský hrad, jesličky u kapucínů či vánoční strom na Staroměstském náměstí. Během jednoho dne najednou zmizí bariéry, a to i mezi generacemi. Sami dobrovolníci či řidiči se nás pak ptají, zda by se mohli zúčastnit i příští rok. Stejně tak je tomu i s projektem Internet pro seniory, s nímž objíždíme republiku a seznamujeme seniory s moderními technologiemi. Lektoři, kteří se toho účastní, jsou většinou studenti z vysokých škol daných míst a ti také mají chuť pokračovat.

Proměnil se výrazně přístup společnosti ke stáří a starším lidem v průběhu 90. let?
Situace na začátku 90. let byla mimořádná: měnil se společenský systém i mezilidské vztahy. Ta doba byla plná pozitivní energie, lidé si chtěli navzájem pomáhat. Jenže brzy se ukázalo, že to má své limity. Je nutné připomenout, že už v 80. letech a hlavně na začátku 90. let bylo silné postavení takzvaně pracujících důchodců. Nebylo to jen proto, že si lidé potřebovali přivydělat, ale s jejich příjmy počítali i další rodinní příslušníci. Důležitou roli v 90. letech sehrál i fakt, že starší lidé nebyli schopni držet krok s rozvíjejícími se technologiemi a bylo nutné je v pracovním procesu nahradit mladší generací. Proto byl přijat zákon o předčasném odchodu do důchodu. Mnoho lidí se najednou ocitlo v jakémsi vzduchoprázdnu a kladlo si otázku, co dál se životem. K dnešnímu pocitu frustrace u starších spoluobčanů jistě přispěla i porevoluční inflace, která významně znehodnotila úspory těch, co si spořili na stáří.

Změna systému, jak se ukázalo, zastihla starší lidi nepřipravené. Stabilita byla nahrazena nejasnou budoucností. Nebylo chybou politiků, že nedokázali se seniory srozumitelněji komunikovat, připravit je na změny?
Senioři nedokázali přijmout dynamiku rozvíjející se kapitalistické společnosti. Najednou bylo nutné se stále vzdělávat, na pracovní místa byl vytvářen obrovský tlak a senioři začali postupně odpadávat. Ochota stále se vzdělávat se stala jednou z nejdůležitějších. Těžko to ale mohl někdo čekat od seniorů, neboť byli celý život zvyklí pracovat povětšinou na jednom místě, s jistotou, že o své zaměstnání nepřijdou.
Změna zaměstnání, přenášení zkušeností z jednoho místa na druhé – to je přirozený pohyb a pro společnost je pozitivní. Bohužel stáří nemá tu schopnost adaptability jako mládí.

Když to zjednoduším, vidím zde analogii v některých lidech z tzv. českého undergroundu, kteří se po revoluci také jakoby nedokázali přizpůsobit a obrazně řečeno jim ujel vlak...
Říkám tomu ještě jinak: senioři se stávají cizinci ve světě, který sami vytvořili. Senioři ale nejsou homogenní skupinou. Průměrná doba lidského života se za posledních patnáct let zvýšila zhruba o pět let. Málokdo z politiků to ale dokáže takzvaně prodat. Je nutné jasně říci: žijeme déle, jsme v lepší kondici než kdykoli předtím, tak se musí posunout hranice odchodu do důchodu. Velkým problémem jsou dnešní čtyřicátníci a padesátníci, kteří ztrácejí zaměstnání a nejsou schopni se rekvalifikovat. A to i proto, že zaměstnavatelé do nich už nechtějí investovat, neboť se domnívají, že se jim to na těch deset, patnáct let, kdy dotyční mohou ještě pracovat, nevyplatí. To je ale chyba, pracovat mohou mnohem déle.

Jaký by měl být moderní senior 21. století?
Především by neměl být šedou, neurčitou masou bez vlastní osobnosti. Člověk dozrává až v posledních letech svého života. Měli bychom stáří respektovat, a to v pozitivním i negativním smyslu slova. Jenže většinou se stáří považuje za něco, co nemá hodnotu zralosti. A tak ho raději odsouváme, a když se najednou přiblíží, nejsme schopni reagovat. Nejhorším trestem společnosti pro staré lidi jsou proto ústavy. Místa, kde nemusíte vůbec nic dělat a kde se o vás v nějaké kvalitě postarají. Ale ztrácíte tam svou důstojnost, zájem o jakékoli dění. Vzniká frustrace, která rozleptává osobnost, vede k negaci a k nevratným patologickým změnám.
Jiří Š. Cieslar



Mgr. Jan Lorman se narodil 1. 6. 1946, vystudoval obor režie na DAMU, hrál i režíroval v několika pražských divadlech (např. v Divadle Za branou) a působil také jako rozhlasový režisér. V roce 1993 společně se svou ženou Blankou založil občanské sdružení ŽIVOT 90, starající se o seniory a jejich blízké. Dodnes stojí v jeho čele a skrze ŽIVOT 90 se vrátil i k divadlu, když v rámci sdružení před třemi lety otevřel Divadlo 90 U Valšů.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou