26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Neměli jsme kde hrát, tak jsme vymysleli festival

20. 8. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/34 Anastáz Opasek , 20.8.2009, Autor: Milan Tesař

Desetitisícová Mohelnice v Olomouckém kraji ožije na konci prázdnin už popětatřicáté Mohelnickým dostavníkem. Zdánlivě jeden z mnoha folkových festivalů je unikátní nejen svou historií, ale také například tím, že jeho součástí je nedělní katolická bohoslužba pod širým nebem. V čele festivalu stojí po celých 35 let Pavel Nenkovský přezdívaný Aligátor.

Pavle, ty a Mohelnice – to k sobě neodmyslitelně patří. Jsi mohelnický rodák?

Ano, narodil jsem se v domě stojícím deset metrů od kostela svatého Tomáše Becketa. V tomto kostele jsem byl pokřtěn, měl první svaté přijímání a byl i biřmován. Navštěvoval jsem hodiny náboženství a ministroval jsem ještě za zdejšího německého kněze Roberta Jascheka. Ředitel si tehdy občas pozval rodiče a domlouval jim, aby mě do náboženství neposílali, že se pak nedostanu na školy. Ale především táta byl v této věci nekompromisní, za což mu dodnes moc děkuji.

Mohelnice byla do války německé město a ty jsi zmínil německého kněze. Jaké na něj máš vzpomínky?

P. Jaschek mi přirostl k srdci. Občas jsem ho navštěvoval na zdejší faře a později, než mu státní orgány po mnoha překážkách povolily vystěhovat se do Německa, jsem ho vídal i v „přechodném bydlišti“ na faře ve Vyšehorkách. Robert Jaschek mi ještě před svým odjezdem daroval mou první kytaru.

Vím, že máš hudbu rád. Ale věnovat ses jí profesionálně asi nechtěl?

To mě opravdu nikdy nenapadlo. Hudba byla pro mne spíše koníčkem. Já chtěl po devítileté škole jít na střední filmařskou školu v Čimelicích, ale třídní učitelka mou přihlášku nedoporučila (asi i z důvodu mého náboženského přesvědčení). A tak jsem čtyři roky navštěvoval SPŠE slaboproudou v Olomouci. Od srpna 1970 jsem pracoval v Šumperku u spojařů.

Jak při tom pokračoval tvůj vztah k muzice?

V říjnu 1970 jsem nastoupil na vojnu do Holýšova u Domažlic. Tam jsem mimo jiné hrál v bigbeatové skupině a pomáhal organizovat různé zájezdy na koncerty či divadla. Dokonce jsem na vojně dělal i diskotéky. Jednoho dne mi však někdo všechny magnetofonové pásky ukradl ze skříňky. Kromě toho jsem se na vojně věnoval svému spojařskému koníčku a mimo jiné jsem podal zlepšovací návrh na zdokonalení kontroly služeb ve stráži kasáren. Po vojně jsem se vrátil do práce v Šumperku, ale brzy jsem byl přeložen domů do Mohelnice na telefonní ústřednu.

Přiznám se, že jako bigbeatového muzikanta si tě moc nedokážu představit. Kdy a jak ses aktivně dostal ke country nebo trampské muzice, kterou dodnes příležitostně hraješ se skupinou Smolaři?

Skupinu jsme založili v říjnu 1973. Někteří z nás byli členy loutkářského souboru Maňásek a loutkové hry jsme podbarvovali hrou na různé nástroje a zpěvem. Bylo nám to málo, a tak jsme založili skupinu. Tehdy jsme hráli bigbeat, ale postupně se Smolaři začali přiklánět ke stylu country & western. Přebírali jsme melodie od KTO, Zelenáčů, Plavců a také staré trampské písničky. Hráli jsme při různých akcích, jako byly oslavy MDŽ, pionýrské tábory, květnové oslavy, při posezeních pod lípou na vesnicích a podobně. Vymysleli jsme si a pořádali v Mohelnici Stodolu Michala Tučného a jeho hostů. Michal Tučný rád do Mohelnice jezdil, měl zde hodně kamarádů, a dokonce si s námi na pódiu i zazpíval.

Fanoušci folku a country tě znají především jako neúnavného organizátora festivalu Mohelnický dostavník, který se koná vždy o posledním prázdninovém víkendu. Jak festival vznikl?

Mohelnický dostavník je pouze o rok a půl mladší než naše kapela. A důvod jeho vzniku byl velice jednoduchý: neměli jsme si kde zahrát, a tak jsme vymysleli festival. První ročník se konal v květnu 1975 v sále ZK ROH na Smetanově ulici. Přišlo 110 diváků a včetně nás zde hrálo šest kapel – bez soutěže, formou přehlídky. Postupně však začalo diváků i kapel přibývat a od osmého ročníku jsme se přemístili do městských sadů, kde se festival koná dodnes.

Festival se samozřejmě vyvíjel nejen co do počtu diváků, ale i pokud jde o prezentovanou hudbu. Zkus popsat, jaký byl Dostavník na začátku a jaký je teď.

V začátcích festivalu převládala trampská hudba a bluegrass. Později se kapely více elektrifikovaly a souběžně s vývojem na scéně k nám přijížděly skupiny folkové, folkrockové, ale i folklórní. Trampských osad a kapel ubývalo, ale přesto si Mohelnický dostavník stále drží svůj trampský charakter.

Od začátku 90. let je součástí Mohelnického dostavníku mše svatá přímo mezi stany. Když jsi tuto novinku zavedl, nesetkal ses ze strany nevěřících návštěvníků s nepochopením?

Musím se přiznat, že při prvních dostavnických mších svatých jsem si vůbec nepřipouštěl, že by to mohlo někomu vadit. Bral jsem to jako samozřejmost. Chtěl jsem umožnit věřícím, kteří na Dostavník jezdili, aby si mohli splnit svou nedělní povinnost přímo v areálu. Mše se koná v klidové zóně na palouku v lesoparku a tento prostor se jinak využívá především ke stanování. Poněvadž mše začíná vždy v 7.30, což je pro mnohé účastníky festivalu brzy, uvědomoval jsem si s postupem doby čím dál víc reálnou možnost narušení tohoto obřadu kupříkladu někým, kdo si chce déle pospat nebo kdo má proti víře odpor. Zatím však nikdy k žádnému závažnému narušení dostavnické mše v přírodě nedošlo a všichni se chovají ohleduplně. Ale po loňském Dostavníku jsem na základě vlastní zkušenosti i několika dobře míněných názorů věřících i nevěřících kamarádů došel k závěru, že pokud očekávám toleranci od nevěřících, je třeba, aby podobně ohleduplní byli i věřící. Například kapela, která rytmicky doprovází mši, by neměla být příliš hlučná.

Promítá se to, že jsi praktikující katolík, i do dramaturgie festivalu? Existují ve folku a příbuzných žánrech kapely, které bys rozhodně nepozval?

Nepromítá se to do dramaturgie cíleně, ale spíše jaksi „automaticky“. Zvu kapely, které znám a které mají svůj repertoár postavený především na srozumitelných a nedvojsmyslných textech a na melodiích, které si s nimi mohou zazpívat diváci. Musím ale přiznat, že při tak organizačně náročné akci nejde vše uhlídat. I v oblasti folku samozřejmě existují kapely, které bych nepozval. Nebudu je však jmenovat. Každý, kdo dělá muziku, má právo na své pojetí. To respektuji, ale na druhé straně očekávám respektování i mých názorů a představ.

K Mohelnickému dostavníku nepatří jen dobrá hudba a nedělní mše, ale také spousta trampské, kovbojské nebo jižanské symboliky: osadní vlajky, švihání bičem, historické uniformy, zpívání u ohně… A já vlastně ani nevím, jestli jsi někdy aktivně trampoval. Jaký máš k trampingu vztah?

Tramping mi učaroval už od dětství, ale nebylo to formou víkendů strávených na potlaších či jen tak čundrováním v přírodě. Nebyl jsem ani členem žádné trampské osady. Bylo totiž nemyslitelné, abych nebyl s celou rodinou v neděli nebo o svátcích na mši. A tak jsem lovil bobříky, četl knihy od Jaroslava Foglara, odebíral časopis ABC, chodil s kamarády odlévat stopy zvířat nebo chytat ryby. Když jsem však pomalu dospíval, občas jsme s kamarády jeli třeba na týdenní vandr. Díky Dostavníku a trampským kapelám, které zde vystupovaly, jsem pak se Smolaři a dalšími kamarády zajížděl na jejich osady a trávil nádherné víkendy v přírodě.

Zatímco Dostavník je ústředním bodem tvého léta, v zimě trávíš každý rok spoustu času stavěním betléma. Jak jsi k tomuto koníčku přišel?

Na počátku byl i v tomto případě kněz, a to P. František Martinek, díky němuž máme v Mohelnici betlém, kterým se opravdu můžeme chlubit. Před Vánoci 1974, kdy byl už vážně nemocný, ještě občas vstal a „utekl“ za mnou do kostela, kde jsem stavěl betlém. Určitě tušil, že jsou to jeho poslední Vánoce, a důkladně mě nabádal, abych si řádně zapsal jeho návod, jak se má mohelnický betlém stavět. Chtěl mít jistotu, že i po jeho smrti bude betlém ve správných rukou. A snad je. Betlém stavím dodnes, dokonce jsem byl v roce 1990 v Hradci Králové u zrodu založení Československého (nyní Českého) sdružení přátel betlémů. Každoročně si na stavbu mohelnického betléma beru týden dovolené.

Prý ses při stavbě betléma seznámil se svou ženou Marcelou…

Ano, je to tak. V roce 1976 sem přijela s partou kamarádek, nakoukla do kostela, kde jsem zrovna stál na žebříku a zavěšoval jsem měsíc, který svítí nad Betlémem. Tehdy jsme na sebe jen tak koukli, a bylo to. Něco mezi námi „zajiskřilo“.

Pavle, na závěr se vrátím k tomu, jak tě znají návštěvníci Mohelnického dostavníku, tedy k tvé přezdívce Aligátor. Jak jsi k takovému krvežíznivému jménu přišel?

Skupina Hop trop v jedné písničce zpívá: „Jméno si každej vysloužil a bral ho stejně jako pravý, vždyť na tom, jakej kdo z nás byl, stálo, jak bude přiléhavý.“ Přezdívky se nevymýšlejí, ale vznikají samy od sebe. Kdysi jsem si oblíbil film Jáchyme, hoď ho do stroje, ve kterém se mimo jiné objevil Josef Hlinomaz v bílém plášti jako lapiduch od dr. Chocholouška. Odváděl japonského umělce Uko Ješitu do sanitky a ten se snažil v japonštině něco namítat a vysvětloval, že jde o omyl. Hlinomaz to komentuje slovy: „Ať si pindá, co chce, na to my jsme zvyklí.“ Japonec taky mimo jiné říká „Aligató“ a Hlinomaz odpovídá „Aligátor“ – asi v domnění, že je to pozdrav. To se mi tak vrylo do paměti, že kdykoli jsem přišel na zkoušku nebo do hospody, vždy jsem přítomné kamarády pozdravil vojenským salutováním a slůvkem „Aligátor“. No, a od té doby mi tak všichni říkají.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou