12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nechme Ducha Svatého uchopit celý náš život

14. 5. 2013

|
Tisk
|

O tom, jak lépe porozumět třetí božské osobě a přijmout ji, hovoříme s teoložkou KATEŘINOU LACHMANOVOU.

Vydání: 2013/20 Plzeňská diecéze slaví dvacet let, 14.5.2013, Autor: Jiří Macháně

Téma: Duch Svatý

Objevuje se Duch Svatý už ve Starém zákoně, nebo je to novinka Nového zákona? Kde se tam s ním potkáváme?

Už ve zprávě o stvoření čteme, že se Boží duch vznášel nad vodami, ale starozákonní pisatelé jej určitě nevnímali jako božskou osobu – to by považovali za rouhání. Zkušenost s Duchem Svatým a jeho působením tam však určitě byla – nemohla nebýt, vždyť jak stvoření, tak celé dějiny spásy jsou dílem celé Trojice. Duch Boží též promlouval ústy proroků, jak vyznáváme v Krédu. Jeho působením se projevovala Boží moc a přítomnost, jako třeba mnohokrát v Exodu nebo v případě Eliášova zápasu na hoře Karmel, ale třeba i dar moudrosti, který obdržel král Šalamoun a jiní. Duch Svatý byl už tehdy u každé skutečné „revitalizace“, jak čteme v Ezechielově proroctví o suchých kostech nebo v příběhu vzkříšení syna vdovy ze Sarepty, ale i v Nehemiávě úsilí o obnovu Jeruzaléma.

Poznání osoby Ducha Svatého a jeho působení bylo ale zastřené, odkrývalo se až postupně. Postupně ho poznávali i Ježíšovi učedníci po Zmrtvýchvstání. Proto asi můžeme směle říct, že ani dnes nejsme s jeho objevováním u konce.

V naší katolické tradici se rozšířilo pojetí třetí božské osoby velmi často jako jakéhosi vykonavatele, uskutečňovatele Boží vůle, který navíc „vane, kudy chce“. Neokrádáme se v duchovním životě, když ho ve svém smýšlení takhle zredukujeme?

Právě u osoby Ducha Svatého nám hrozí nebezpečí redukcionismu (ono nám hrozí v pojetí Boha vůbec stále, ale u Ducha Svatého zvlášť). Prostřednictvím Ducha se skutečně mnoho věcí uskutečňuje, svátostmi počínaje. Ale určitě jej běžně redukujeme z Někoho na pouhé něco, na jakousi energii, sílu, moudrost… Dokonce i tehdy, když říkáme, že Duch je láska, můžeme mít jen představu nějakých pozitivních vibrací, nikoli živé osoby. A pak například není divu, že mnozí nechápou rozdíl mezi používáním energií reiki a vzýváním Ducha Svatého.

Duch Svatý je v Novém zákoně hybatelem dění: Panna Maria počala Krista skrze Ducha Svatého. Ježíš jej přijímá při svém křtu v řece Jordán. Příslibem Ducha Svatého se Kristus nakonec loučí v Janově evangeliu (14–16) a pak jej sesílá, a dějí se věci. Není to přece jen tak, že Duch Svatý je hybatelem dějin spásy?

Co to vlastně znamená, když se „dějí věci“? Jak čteme ve Skutcích apoštolů, viditelné divy a znamení jsou důležité pro evangelizaci, pro posílení naší víry, ale vždycky jsou jen částí působení Ducha. Například při křtu nebo při proměňování, dokonce i při svátostném rozhřešení se viditelně neděje vůbec nic, a přece dochází k většímu zázraku, než je uzdravení těla nebo vzkříšení mrtvých. Tím chci říct – ano, Duch Svatý je „hybatel“, ale nelze to chápat jen ve viditelném rozměru všeho dění.

Máme po Velikonocích, a tak mě napadá: Když Kristus Pán volal na Velký pátek na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“, znamená to, že Duch Svatý s ním nebyl? Že tam byl napospas lidské zlobě?

To určitě ne: ani Otec, ani Duch Svatý nebyli při této události jen vzdálení a neteční pozorovatelé – to by odporovalo tajemství Trojice. Nemůžeme si představovat, že jedna božská osoba je někde a druhá je přitom úplně jinde; že jedna – puzena láskou – trpí pro spásu člověka a druhá to jen pozoruje z nebeského balkonu bez hnutí brvou… Situaci na Kalvárii možná aspoň trochu vyjadřují některé obrazy, na nichž Otec drží Krista na kříži v náručí a uprostřed nich je holubice, symbol Ducha, lásky mezi Otcem a Synem, lásky, která je dokonale sjednocuje.

Do hlubin Kristova prožitku opuštěnosti nevidíme, ale trochu jej přibližují mystikové, kteří na jeho utrpení měli podíl. Ježíšovo prožívání vzdálenosti od Boha souviselo úzce s tím, že na sebe vzal náš hřích, vlastně i veškeré ovoce hříchu, jak čteme v pasážích o Trpícím služebníku (srv. Iz 53).

A navíc, Ježíšovo „Bože můj, proč jsi mne opustil“ je vlastně začátek 22. žalmu, v němž je více narážek na událost ukřižování. Po výčtu prožitého trápení žalm pokračuje výrokem: „A tys mi odpověděl“ (v. 22), po němž následuje chvalozpěv Bohu za jeho záchranu, a to nejen záchranu trpícího služebníka, ale i „všech dálav země“.

Není za nedostatkem dnešního vztahu věřících k této božské osobě i strach z tohoto neznáma? Vydat se po stezkách Ducha Svatého je duchovně docela dobrodužný a „nejistý“ podnik ve srovnání s tím, že mohu sedět v ohrádce a být jen „opečováván“ svátostmi církve.

Edita Steinová kdesi napsala, že je velký rozdíl mezi člověkem, který je pokřtěn ve správné církvi, chodí do správného kostela, čte správné noviny a volí „tu správnou“ stranu… a mezi učedníkem Kristovým. Je fakt, že život pod vedením Ducha Svatého nebývají „stojaté vody“, a to ani tehdy, když člověk žije v klauzuře. Ale v praxi to neznamená vždy dobrodružství typu misie v Africe. Spíše platí, že pustíme-li si Ducha Svatého „k tělu“, povede nás po cestách, které jsme si nepředstavovali. To ale může znamenat pro různé lidi různé věci. „Zápecníka“ bude Duch Boží možná postrkávat dopředu, mezi lidi, mnohdy do podniků, které ho přesahují – aby se naučil na Boha spoléhat, žít z jeho síly, aby se odna-
učil stále limitovat Boha vlastními limity: když já si nevím rady, Pán Bůh určitě také ne; když já nemám sílu a prostředky, je konec – a podobně. A naopak lidem činorodým a obdarovaným může Duch Boží překvapivě občas trochu „přistřihnout křídla“, byť jen na čas: volat je na poušť, do ústraní, dávat okoušet vlastní slabost a nedůležitost – a to vše vlastně se stejným záměrem, aby je naučil nespoléhat jen na své síly a na svou rozumnost.

Písmo hovoří o Duchu Svatém jako o Přímluvci a Utěšiteli seslaném v den Letnic, které si připomínáme právě ve slavnosti Seslání Ducha Svatého. Jak tomuto svátku rozumět?

Duch Svatý je u Jana představován jako Přímluvce a Utěšitel. Sám Pán chystá učedníky na Letnice s příslibem „moci Ducha Svatého“ (řecky dynamis, srv. Sk 1,8). Právě toto slovíčko mnou kdysi v osmnácti letech požehnaně otřáslo, když mě někdo upozornil, že má stejný slovní základ jako dynamit. V tu ránu mi bylo zřejmé, že můj křesťanský život něco postrádá, a začalo intenzivní hledání osoby Ducha Svatého a jeho síly.

Pro nepředstavitelnost a neuchopitelnost Ducha Svatého nám jeho svátek může dělat trochu potíže (a to nejen těm, kdo mají chystat kázání). Ale nakonec není tak důležité Ducha Svatého pochopit, natož uchopit. Když svatodušní novénou alespoň trochu prohloubíme svou touhu, aby on uchopil nás a celý náš život, slavnost bude zdařilá. On tuto touhu velmi rád vyslyší, vždyť po ničem jiném netouží. A tehdy se začnou „dít věci“ – ty neviditelné i viditelné – v našem nitru i kolem nás.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou