Vydání: 2023/19 Karel III. – korunován, aby sloužil, 9.5.2023, Autor: Jiří Gračka

HANA ŠKOLOUDOVÁ: Po našich těžkostech v prvních letech vztahu a po obrácení jsme od Boha hodně dostali. Bylo to prostřednictvím dalších lidí, organizací a odborníků, ale i z toho, co jsme prožili. Vždycky nás to někam posunulo a chtěli jsme to předávat dál.
PETR ŠKOLOUD: Zpočátku jsme se nejvíc věnovali přípravám snoubenců na manželství. Stavěli jsme na vlastním svědectví a zkušenostech z našich manželských krizí. Předávali jsme snoubencům nejen teorii, ale i praxi. A možná i proto, že se nám ty problémy pořád opakovaly a že jsme přes všechnu teorii znovu padali a zase vstávali, jsme byli „dobrým materiálem“ pro přípravy snoubenců. Nikdy jsme zkrátka nebyli ti dokonalí manželé, kterým všechno fungovalo od začátku, plujeme spíš na takových vlnách, nahoru a dolů.
PŠ: Na začátku před těmi skoro dvaceti lety to opravdu většinou byli lidé, kteří toho spolu moc neprožili. Třeba si i říkali, že to, co jim říkáme, je zajímavé, ale někdy to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Dnes už je to ale trochu jinak, snoubenci už vědí, jaké problémy vztahy přináší. Spousta lidí také vídá krize všude kolem sebe, u rodičů i jinde v rodině. Takže potřebovali slyšet, že i když člověk ve vztahu padá, zase se může zvednout.
HŠ: Kromě přípravy snoubenců a dalších prorodinných programů jsme v centru také začali pořádat kurzy Manželské večery, které učí dovednostem, jako udělat si na sebe čas, a to pravidelně. Pro dobré manželství je tohle jedna z nejdůležitějších věcí, společně s komunikací, která ale právě předpokládá, že manželé mají čas vyhrazený jen jeden pro druhého. Teprve tehdy můžou řešit nejen to, kdo se kdy vrátí z práce a kdo nakoupí, ale povídat si i o svých tužbách a přáních, posilovat vztah a předcházet problémům, které z nekomunikace mohou vzniknout.
HŠ: Šlo právě o to, že jsme delší dobu nebyli schopní najít si čas jen na sebe, málo jsme se věnovali tomu, abychom společně prožívali něco i mimo práci a starosti o dítě a rodinu. Náš nejmladší syn je handicapovaný, má speciální genetický syndrom a mimo jiné je obrovsky hyperaktivní a trpí poruchou vylučování spánkového hormonu, takže jsme se posledních skoro deset let moc nevyspali. Jeho emoční úroveň zůstává na úrovni tří až čtyř let a je vzdorovitý, péče o jeho emoční rovnováhu dává zabrat celé rodině. Také pomáháme s péčí o mou babičku a tátu. No a všechno se to nějak sečetlo a dopadlo na nás.
PŠ: Když se stane, že si na sebe neděláme čas – a někdy to může být půl roku, jindy i rok a někdy stačí pár týdnů nebo měsíců –, vždycky znovu se projeví naše obrovská rozdílnost. Rozdíly mezi mužským myšlením, které se orientuje na výkon, a ženským, které staví na vztazích. Množí se hádky z nepochopení, začneme se cítit ublížení a krize je tu.
HŠ: V každé krizi vidím část duchovního růstu a očišťování. Člověk to zkrátka musí přijmout jako cestu k vzájemnému obrušování a posunu. Každý to také nemusí mít tak dramatické jako my, ale u nás je to určitý způsob cesty a vidíme, že právě krizemi rosteme, a když se za čas poohlédneme, vidíme, co nám to dalo. V samotné krizi ale tohle nepomáhá, člověk se často utápí ve svých emocích a nemá sílu z toho vyjít. Pak hledám útěchu u Boha, nechám se od něj obejmout a pohladit na srdci, mluvím s ním o svém smutku. Tehdy před rokem jsem pořád jen plakala a nebyla jsem vůbec schopná s manželem mluvit, protože jsme každý byli úplně někde jinde a nedokázali jsme se k sobě z vlastních sil přiblížit.
HŠ: Je to „Program pre manželov v ťažkostiach“ a nabízí ho Dům prijatia Rodinkovo v Belušských Slatinách na západním Slovensku. Už delší dobu jsme se ho chtěli zúčastnit, protože cítíme povolání pomáhat manželům v těžkých krizích a žádná podobná nabídka v České republice neexistuje. Byli jsme tam přihlášení přes projekt Erasmus+ jako jedni z manželů z ČR, kteří tam jeli na zkušenou. Měli jsme dost zkušeností s vlastními krizemi z minulých let, ale dva měsíce před odjezdem jsme se sami dostali do těch zmíněných problémů, takže jsme se pak ocitli na stejné rovině s ostatními účastníky.
HŠ: No úplně. Přijeli jsme tam v opravdu těžkém rozkladu, ale na druhou stranu jsme do toho skočili rovnýma nohama. Nesli jsme si velkou bolest, ale i velkou touhu po uzdravení našeho vztahu. Lidé se tam hodně otevírají s tím nejhorším, ale někteří se otevřou třeba až v samotném závěru týdne. My jsme zajeli na hlubinu hned a brzy jsme taky pociťovali ten návrat k sobě – během dvou, tří dní jsme byli úplně někde jinde.
PŠ: Celé to místo je fascinující. Rodinkovo je velká budova, bývalý hotel s mnoha pokoji a každý pokoj nese jméno jednoho z blahoslavených nebo svatých manželských párů. Všude v té budově člověk nachází různé stopy Boží lásky v podobě biblických citátů a podobně. Cítili jsme tam silné působení Božího Ducha. Dalo by se to možná přirovnat k některým exercičním domům, jak je máme i u nás, ale tady se věnují hlavně manželským párům a rodinám.
HŠ: Vzešel z Itálie, od manželů Rity a Rina Ventrigliových, kteří – ač odborníci na psychologii a sexuologii – se sami ocitli v těžké krizi a na této zkušenosti vybudovali program, který se už přenesl do více zemí. První část trvá šest dní a po půl roce následuje druhá, třídenní část, ve které se staví na tom, jak lidé během těch šesti měsíců pracovali s tím, co jim dala první část. Základem je podobně jako třeba u Manželských setkání, které jsou u nás známé, sdílení párů. Těch je ve skupině kolem deseti.
PŠ: Důležité přitom je, že lidé skutečně měli prostor svobodně mluvit a nikdo jim do toho nevstupoval, aby jim třeba radil. Byly to někdy hodně bolestné příběhy, některé páry už třeba měly podanou žádost o rozvod a podobně. Každý den se lidé postupně otevírali hlouběji a hlouběji.
PŠ: Někdy stačí, že člověk slyší ty druhé, a to mu pomáhá poprat se s tím, co on vyjádřit nedokáže. Od ostatních slyší, že se pouštějí do hloubky a pojmenovávají věci, to, jak se cítí a co prožívají, a to jim pak pomáhá se pohnout. Je to vlastně možnost vidět něco ze svého chování v problémech druhých lidí jako odraz v zrcadle, které nastavují.
HŠ: Sdílení je hlavně jen předstupeň toho, aby se člověk vydal na hlubinu sám u sebe a přiznal si, proč se chová podobně. Je to dobré pro to, aby si sám ty věci pojmenoval: tohle je můj problém, takhle se chovám. Třeba ani nevím proč a mrzí mě to. Druhá věc pak je projevit i bolest a zranění, které mi působí ten druhý – říct, že toto mě zraňuje, a všechno si vyříkat.
PŠ: Vlastně jde o to, své emoce nijak nepopírat, ale dovolit si je vyjádřit. Říct pravdu a slyšet pravdu, a to kultivovanějším způsobem, než když jsme spolu sami dva doma. Velkou pomocí je pak podporující prostředí, které člověka nese v modlitbě.
HŠ: Znovu jsem se ujistila, jak moc Bůh žehná manželům, když se snaží být pravdiví – každý k sobě i k tomu druhému. Na nic si nehrát a předestřít svoje emoce, zranění, potřeby. Když mají oba dva touhu dojít k uzdravení, jde vše hodně rychle. Sami jsme nechápali rychlost a proměny, které se tam odehrály.
PŠ: Důkladně jsem si uvědomil, jak obrovský je rozdíl mezi mužem a ženou, mezi jejich myšlením a jejich světy. Taky mezi člověkem a člověkem, protože každý jsme jiný a svou roli hraje i genetika a další vlivy. Hodně mi pomohlo i vědomí, že nikdo z nás nedokáže nějak zásadně měnit svou podstatu, třeba že jeden je energičtější a druhý zase klidnější. Nic z toho na sobě úplně nezměníme, ale negativní chování a nepříjemné projevy musíme kultivovat, aby partnerovi tolik neubližovaly. Proto je pro manželství důležitá úcta, v níž se snažíme ořezávat vlastní já a hledět i kolem sebe.
HŠ: Tato zkušenost nás dovedla i k tomu, že jsme se rozhodli věnovat křesťanskému koučingu manželů. Celou dobu, co pracujeme v Centru pro rodinu, jsme se nějakým způsobem věnovali poradenství manželům v krizích. Ale pochopili jsme, že poradenství je často jen slabý nástroj pomoci, a proto se teď učíme pracovat s koučováním manželských párů. Právě v tom vidíme budoucnost pro manžele v těžkostech: dát jim prostor a bezpečí, aby mohli hledat cestu pro svůj vztah a objevovat možnosti.
HŠ: Ono to všechno vlastně už zaznělo. Je důležité dělat si na sebe čas, věnovat se sobě navzájem a mluvit spolu a také brát do vztahu Boha a počítat s ním. To není jen mít ho někde v závěsu, a když se náhodou něco děje, vzpomenout si na něj. Musíme se opravdu nechat Bohem vést na cestě k sobě i k partnerovi.
PŠ: Prožité zkušenosti nám ale ukázaly ještě jedno. Posílily v nás také úctu a respekt k originalitě každého manželství. Neexistuje univerzální návod pro všechny, žádná zaručená rada odborníka nebo skvělá psychoterapie pro manžela. Nejvíc záleží na tom, aby lidé sami a svobodně dokázali hledat a nekopírovali slepě rady druhých. Aby se ptali: Co můžeme my v našem manželství dělat, co máme k dispozici, aby byl pro nás život krásnější?
HANA (nar. 18. 8. 1971) a PETR (nar. 8. 5. 1967) ŠKOLOUDOVI začali v roce 2006 působit na Centru pro rodinu, které v přerovském děkanátu zřizovalo olomoucké arcibiskupství. Od roku 2007 je Centrum pro rodinu Ráj v Pavlovicích u Přerova zapsaným spolkem, věnuje se preventivním programům na podporu rodiny. Petr po letech práce v technických oborech vystudoval charitní a sociální práci na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (2006), Hana vystudovala v Olomouci střední zdravotnickou školu, obor dětská sestra, a mezi mateřskými dovolenými pracovala jako zdravotní sestra v domově důchodců. Po páté rodičovské dovolené začala vést Centrum pro rodinu a postupně absolvovala řadu kvalifikačních kurzů v managementu a rodinném poradenství až po křesťanský životní koučink, který s manželem absolvovali vloni také na Slovensku. Nyní pokračují ve výcviku na koučování manželských párů. Jsou rodiči šesti dětí a prarodiči šesti vnoučat.