Vydání: 2023/20 Zelenskyj u papeže, 16.5.2023, Autor: Radek Gális

Museli jsme tenkrát nastoupit na shromaždiště na tzv. Radiotrh v Holešovicích i se všemi zavazadly. Co všechno tehdy pobrali rodiče, už nevím, asi jenom nejpotřebnější věci, které mohli unést. Mne vybavili taky ruksáčkem, abych byla soběstačná v případě, že by nás od sebe odtrhli. Já jsem si do něj přibrala hračku, kterou mi vyrobil táta k pátým narozeninám. Při registraci v Terezíně ji pak táta předvedl, aby prokázal, že je zručný řemeslník, který umí obrábět dřevo. V Terezíně bylo zapotřebí tesařů, a tak ho zařadili do práce jako tesaře na Bauhofu. Tátovo rozhodnutí a hračka nás všechny tři nejen v té chvíli, ale i na dost dlouho ochránily před transporty na východ.
Neříkala bych tomu normální, protože copak byl Terezín normální pro život dítěte? Byla jsem nějakou dobu v dětském domově pro menší děti, takže jsme měly společné bydlení a spaní na kavalcích se slamníky. Ráno jsme se myly ve studené umývárně ve studené vodě, musely si urovnat lůžko a pak byla snídaně: černá káva z náhražky a krajíc chleba s margarinem.
Následovalo vyučování, což se nám o to víc líbilo, že bylo zakázané. Mohli jsme tak ale držet krok ve vzdělávání se svými vrstevníky a po válce normálně chodit do školy. Po obědě byl polední klid a pak následoval odpolední program. Záleželo na počasí, takže venkovní hry nebo hry v místnosti, kreslení, zpívání, předčítání. Navečer byla občas návštěva rodičů, pak večeře, po ní se znovu umýt ve studené vodě a noční klid.
Jenže i to pro mne brzy skončilo, protože jsem za pár měsíců těžce onemocněla a celý rok prostonala na marodce, bez léků, jen s primitivním ošetřením.
Povolali jenom tátu, který nakonec měl přece jenom nastoupit do jednoho z podzimních mužských transportů. Údajně měli jet na těžké práce. Máma se i se mnou chtěla dobrovolně přihlásit, abychom zůstali spolu, což ale táta rezolutně zakázal. Když už ve šlojsce (místo, kde byli shromážděni vězňové před transportem – pozn. aut.) čekali na vlak, vichřice poškodila střechu nějakého baráku. Komandatura přikázala okamžitou opravu, ale poslední tesaři kromě tatínkova starého parťáka už byli ve šlojsce. Parťák dostal výjimečné povolení, že si smí vypůjčit na práci tři muže, ale ručí, že je zase vrátí. Táta se mu dobrovolně přihlásil, i když ostatní ho zprvu měli za blázna, proč si raději neodpočine. Řekl, že přece nenechá kamaráda ve štychu. A tak on a další dva šli pracovat. Mezitím vlak s transportem odjel. Takže to byla směs náhod, štěstí a tátových rozhodnutí, které nás zachránily před smrtí v plynových komorách Osvětimi.
Samozřejmě si pamatuji, i když moje vzpomínky jsou dětské. Hlavně si pamatuji na události těsně před osvobozením. Tenkrát jsme slyšeli dunění a mysleli si, že se už blíží Rusové. Čekali jsme tedy na osvobození. Jenže místo ruských vojáků přijela poslední německá jednotka a jeden z vojáků přehodil přes plot mezi vězně ruční granát. Slyšela jsem výbuch a později jsem se dozvěděla, že granát jednoho člověka zabil a druhému utrhl nohu. Právě utržená noha pro mě byla něčím úděsným. Samotná smrt dítěti neříká tolik jako zmrzačení. Připadalo mi děsivé takhle na poslední chvíli, na úplném konci války, zmrzačit člověka. Potom přišli Rusové, táborem se neslo, že už jsou tady. Jenže v Terezíně byla karanténa skvrnitého tyfu, takže se po táboře příliš nepohybovali. O vězně se staral hlavně Český červený kříž, který převzal dohled nad táborem a karanténou.
Některé ženy v Terezíně za války pracovaly v zelinářské zahradě, zdejší zelenina byla pochopitelně určena esesákům, nikoliv vězňům. I po osvobození chodily dál do práce, protože si uvědomovaly, že právě roste a dozrává první čerstvá zelenina, kterou vězňové neměli kdovíjak dlouho. Byla by škoda nechat ji na záhonech na pospas, a tak chodily dál pracovat na zahradu a sklízely ji. A my děti jsme chodily taky. Zalévaly jsme, vzdušnily pařeniště nebo je přikrývaly slámou. Po práci jsme si mohly hrát na kraji louky a byly jsme rády, že jsme vypadly z terezínských ulic. A jako odměnu za práci ještě dostaly třeba celou kedlubnu.
Na Rusy si pamatuji až o pár dní později. Jednou jel tahle kolem nás dětí ruský voják na koni a my jsme mu mávaly. Voják k nám přijel blíž, a když si uvědomil, co jsme za děti, tak jedno dítě po druhém si nás postupně vzal k sobě na sedlo, pevně nás objal a objel s námi kolečko. A právě tehdy jsem pocítila, co je to svoboda. Seděla jsem na koni, cítila bezpečí vojákovy náruče a viděla kolem sebe zelenou louku, bíle rozkvetlé stromy, modré nebe. Najednou jsem si jakoby poprvé uvědomovala, jak je všechno barevné. Vnímala jsem velice intenzivní prožitek barev louky, kvetoucích stromů, zvlněných hor v pozadí. Uvědomila jsem si, že teď už je dobře. Tak tohle je to slibované a tak dlouho očekávané „už je po válce“. Tenhle pocit, kdy jsem konečně pocítila svobodu, si vybavuji dodnes.
To jsem samozřejmě vůbec netušila, protože tenkrát se ještě nevědělo o existenci vyhlazovacích táborů a plynových komor. To se moji rodiče dozvěděli, až když se odtamtud někteří lidé vraceli. Já jsem se o nich dozvěděla, až když jsem byla větší. Mně rodiče po válce jen oznámili, že dědeček a babička asi někde zemřeli, protože už byli staří. Chápala jsem, že lidé, když jsou staří, umírají. Bylo mi líto, že se nevrátili a že už je nikdy neuvidím, ale nebrala jsem to jako tragédii, nevěděla jsem o jejich zavraždění a nevnímala hrůzu smrti, kterou zahynuli.
Tohle jsem pochopila, až když jsem byla starší a dostala se mi do rukou knížka Továrna na smrt. Bylo mi 11 nebo 12 roků, když jsem se dopátrala v knihovně rodičů v druhé řadě schované knihy, kterou jsem si postupně přečetla, když rodiče nebyli doma. Tehdy jsem se dozvěděla, co vyhlazovací tábor Osvětim znamenal, a pochopila, jak všechny povraždili.

RNDr. MICHAELA VIDLÁKOVÁ, rozená LAUSCHEROVÁ, se narodila 30. prosince 1936 v Praze v židovské rodině. Otec Jiří byl sionista, ve 20. letech žil několik let v Palestině a patřil k zakládajícím členům kibucu Sarid. Pracoval pak v Praze jako vedoucí technik v továrně na kožešiny a za protektorátu jako nekvalifikovaný dělník v továrně na dřevěné výrobky. Matka Irma do roku 1942 vyučovala v židovské škole v Jáchymově ulici v Praze. Dne 22. prosince 1942 byla rodina deportována do Terezína, po osvobození se všichni vrátili do Prahy. Od roku 1948 pracoval otec na velvyslanectví Státu Izrael. V dubnu 1953 se rodina pokusila o emigraci do Izraele, při přechodu hranice byli zatčeni. Michaela s matkou strávily půl roku ve vazbě, otec rok ve vězení. Po studiu na Přírodovědecké fakultě UK pracovala v Ústavu pro výzkum výživy, který se stal součástí Institutu klinické a experimentální medicíny. Od konce 60. let vykonává různé funkce v rámci Židovské obce v Praze, pracovala s dětmi a mládeží. Je členkou předsednictva Terezínské iniciativy.