26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Musíte odpustit. Nedá se jinak

12. 12. 2017

|
Tisk
|

Ve vimperské farnosti ji zná každý. Spoluorganizuje poutě, setkání věřících, přeshraniční spolupráci... „Mám kolem sebe skvělé lidi, sama bych to nedokázala,“ říká. SIEGLINDE KRALIKOVÁ žije skoro celý život v Lenoře. Prožila toho tolik, že by to vydalo na román.

Vydání: 2017/50 Kudy putuje Betlémské světlo?, 12.12.2017, Autor: Aleš Palán


Rodiče mě tak pokřtili. Sieglinde znamená Vítězslava, doslova „vítězná lípa“. Je to staré germánské jméno a já jsem Němka. Za hranicemi najdete těchto jmen víc, v Čechách je nás snad jen sedm osm, většinou starší lidé. A Kraliková? V okolí Lenory žila rozvětvená rodina Kralikových, byli to skláři, stěhovali se, ženili a vdávali. Za svobodna jsem se jmenovala Urmannová. Bylo to strašně dlouhé jméno, kolikrát se mi ani nevešlo do kolonek.
Z Českých Žlebů, ale já mám snad ve všem nějakou výjimku. Náš dům spadal katastrálně pod České Žleby, ale spádově to byla Lenora. Celý život jsem žila v Lenoře – kromě dvou let, kdy jsme byli internováni.
Mám na ni vzpomínky, ale jsou tak škaredé, že o tom nechci vůbec mluvit. Byly to dva hrozné roky a já toužím ty vzpomínky raději vytěsnit.
Měli tu smůlu, že zůstali. V rodinném domku jsme bydleli s dědou, tetou a strýcem – oni dole, my nahoře v patře. Nejdřív vystěhovali strýce s rodinou a dědu tam nechali. Když jednou ráno přijeli s náklaďákem stěhovat i nás, dědu zase nevzali, jen ho vyhnali z domu. Nakonec se do Německa přece jen dostal.
Byli jsme ve Včelničce u Kamenice nad Lipou, tatínek tam pracoval ve sklárně. V roce 1949 ale přišla stoletá voda, strhla hráze rybníků, zaplavila obec a sebrala velkou část skláren. A taky jednu bytovou jednotku, která zabila tři ženy. Sklárna nebyla po povodni v provozu a maminka toho využila, a vrátili jsme se do Lenory. Ne do svého, ale do těch nejhůř vybydlených bytů. Tam jsme pobývali až do roku 1967.
Náš rodný dům byl za ty roky zdevastovaný a měl se bourat. Šla jsem na národní výbor a navrhla, že si ho koupíme. Odpověď zněla: „Žádnému Němci dům prodávat nebudeme!“ Jenže člověk míní a Pánbůh mění. Pracovala jsem už jako zdravotní sestra, a když jsem jednou ráno přišla do ordinace, čekal před ní pán. Byl hrozně oteklý, a tak jsem mu slíbila, že jakmile přijde pan doktor, hned ho vezmeme. Doktor přišel a povídá mi: „Víš, koho máš v čekárně?“ – „Vím, nemocného člověka.“ – „Ale houby, je to krajský tajemník KSČ.“ Neznala jsem ho. Když jsem ho ale už měla v křesle, po ošetření jsem ho poprosila, jestli by mě nevyslechl. „Do dvou měsíců máte dům zpátky,“ řekl. Konečně jsme si ho mohli koupit.
Musela jsem to dokázat. Nemůžete pracovat jako zdravotní sestra, pokud nesoucítíte s člověkem, o něhož se máte starat. A to i tehdy, pokud vám ublížil.
Myslím, že zčásti ano, ale hlavně v tom sehrála roli rodina. Byly jsme čtyři děti a měly jsme pěkné dětství. Rodiče se léta snažili dostat do Německa, vynaložili na to spoustu sil. Byli jsme trochu izolováni a rodiče nám to vynahrazovali přírodou. Podnikli jsme také spoustu výletů, soboty byly naše s tatínkem, protože maminka byla už hodně nemocná. Vlakem jsme objeli všechny možné zámky, hrady, Prahu... Kde na to rodiče vzali, dodnes nechápu. Tatínek měl 290 korun důchodu, maminka pořád šila, byla nejlevnější švadlenou široko daleko. Se sestrou jsme jí pomáhaly. Měli jsme i trochu dobytka, ovce, i to přineslo finanční výpomoc.
Zůstalo tu víc německých rodin. To proto, že ve zdejší sklárně neměli kvalifikované skláře a bez nich by museli zastavit výrobu. Můj budoucí manžel už byl ve vagonu určeném k odsunu, ale protože neměl kdo roztopit chladicí pece, vrátili ho. A než došel domů, měli už vybílený byt. Přišli o všechno.
Musíte to odpustit. A musíte se řídit Desaterem. Miluj svého bližního jako sebe samého. Nedá se jinak.


Sieglinde Kraliková (nar. 1942) prožila skoro celý život na Šumavě v Lenoře. Jen dva roky po válce strávila v internačním táboře pro Němce u Kamenice nad Lipou. Její rodiče nebyli zařazeni do odsunu. Sieglinde nesměla studovat, pracovala tedy v textilní továrně jako šička, posléze se jí podařilo stát se zdravotní sestrou. Je vdova, má dva syny, šest vnoučat a tři pravnoučata.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou