26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Moje cesta k víře byla dobrodružná

22. 8. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/34 Kardinál mládeži: odmítejte lež a netoleranci, 22.8.2012, Autor: Štěpán Havlíček

Setkali jsme se v pražském klášteře menších bratří. P. BENEDIKT HOLOTA, františkánský kněz a autor několika knih, v těchto dnech oslavil devadesátiny, na odpočinek mu však mnoho času nezbývá. Neustále má plný diář. Slouží mše pro společenství sester Apoštolátu sv. Františka v Praze-Dejvicích i pro věřící v kostele Panny Marie Sněžné. Mnoho lidí jej vyhledává jako zpovědníka a duchovního rádce.¨

Vím o vás, že jste konvertita. Jak vypadala vaše cesta k víře?

U nás doma se nábožensky nežilo. Oba rodiče sice v Boha věřili, ale pro negativní zkušenost s jedním knězem rakousko-uherské armády tatínek nemohl najít vztah ke kněžím a církvi. Když jsem se narodil, babička si přála, abych byl pokřtěný. Ale tatínek s maminkou se dohodli, že raději ne. Věděli totiž, že mě nebudou ve víře vychovávat. Bylo moje životní štěstí, že jsem nebyl pokřtěný odmalička?

Za jakých okolností jste došel ke křtu?

Moje cesta k víře byla dobrodružná. Když mi bylo dvacet let – to byla druhá světová válka v plném proudu – dostal jsem se do blízkosti smrti, že z politických důvodů přijdu o život. Šlo o odbojovou vojenskou skupinu proti německé říši, ve které jsem byl zapojený se svým tatínkem, vojákem z povolání. Velitele té skupiny gestapo zatklo a později popravilo. Žili jsme tedy ve velikém napětí, jestli prozradí některého z členů skupiny. Velitel, major Metlický, byl ale opravdový voják: nevyzradil nikoho.

Když jsem si uvědomil, že může dojít k nejhoršímu, začal jsem hledat existenční jistotu. Cítil jsem se bez jakéhokoli pevného bodu do budoucna, úplně hozený do vody. A jelikož mi svět žádnou jistotu dalšího života nabídnout nemohl, obrátil jsem se ke skutečnostem duchovním. Že existuje také jiný svět než hmotný, svět duchovní, jsem matně vyčetl ze života svých rodičů. Víru v Boha měli, i když ji nepraktikovali. Vždycky mluvili o Pánu Bohu s úctou a velikou vážností.

Kde jste Pána Boha začal hledat?

Narazil jsem nejdříve na sekty a dostal jsem se do slepé uličky. Líbilo se mi všechno jiné, jenom ne katolická církev. Hledal jsem u buddhistů, unitářů, pseudomystiků… O katolících jsem říkal, že jsou rozumáři! Něco málo jsem věděl z jediné katechetické hodiny, kterou jsem prožil na plzeňské reálce. Tenkrát bylo náboženství ještě v rámci vyučování. S několika spolužáky bez vyznání jsme v té době měli hodinu volna. Jednou ale pršelo a mně se do deště nechtělo. Poprosil jsem katechetu, smím-li zůstat při hodině katolické výuky. Od té doby jsem věděl, že kdo se chce přiblížit Kristu, musí být pokřtěný. Moje vědomosti ovšem byly tak chabé, že jsem byl přesvědčený, že křest je možno získat jenom u katolíků.

Co vám pomohlo překonat nechuť vůči katolické církvi?

Touha setkat se s Kristem. Mít pod sebou něco pevného. Rozhodl jsem se tedy pro křest v katolické církvi, ale nevěděl jsem, kam jít a jak to udělat. Jednou večer jsem zabloudil do Františkánské ulice a úzkou uličkou do kostela. Byla právě mše svatá. Sedl jsem si do poslední lavice a ke konci bohoslužby zkolaboval. Ležel jsem na lavici, ruce pod hlavou. Všichni lidé mezitím odešli. Přišel bratr Vavřinec, františkán, a začal zhasínat světla. Když došel k poslední lavici, mohutným klíčem na ni zaklepal: „Mladej pane, zavíráme!“ Zvedl jsem hlavu. Když bratr zpozoroval, jak jsem ve tváři strhaný, zeptal se: „Copak se vám stalo? Copak byste potřeboval?“ Vyhrkl jsem: „Křest!“ Dovedl mne do blízkého domečku sester Apoštolátu třetího řádu sv. Františka. Tam jsem si domluvil termín první hodiny přípravy.

Jaký jste z ní měl zážitek?

Cestou na první hodinu jsem si říkal: „Tak vidíš! Bude z tebe nějakej katolík!“ – a mrzel jsem se na sebe. První hodina byla pro mě velmi náročná. V hlavě jsem měl vypěstované technické myšlení konstruktéra, ale sestra Běla mne překvapila: „Nejdříve se musíme přesvědčit a nabýt jistoty pouhým rozumovým uvažováním, že Pán Bůh skutečně je 
– a že se v minulosti prokazatelně zjevil.“ V duchu jsem se usmál: To jsem moc zvědav, jestli se vám to u mě povede! K mému úžasu se to povedlo. Učení víry, které pro dospělé konvertity vypracoval P. Jan Evangelista Urban, vedlo dospělého katechumena v látce výuky systémem od jistoty k jistotě. To mému tehdejšímu myšlení velmi vyhovovalo.

Jak pokračovala vaše cesta za Kristem?

Ve svých dvaadvaceti letech, na slavnost sv. Josefa, jsem byl pokřtěný jménem Josef. Moje výuka (zhruba rok) byla v té době mimořádně dlouhá. Tenkrát, v čase bombardování Plzně, člověk nevěděl, jestli se dožije rána. Dodnes ale cítím, že rok byl málo.

Brzy poté jste se rozhodl pro řeholní život.

Učení víry mě tak uchvátilo, že mě svět přestal bavit. Zanechal jsem závodního sportu, opustil malování a chystal se vstoupit do toho nejpřísnějšího řádu – k trapistům. Dnes vidím, že bylo životním štěstím trapistů i mým, že v té době u nás nepůsobili! V době mé konverze kladlo církevní právo požadavek, aby dospělý pokřtěný konvertita vyčkal tři roky před vstupem do řádu. Tohle pravidlo bych pokládal za potřebné i dnes. Za normálních okolností je naprosto nemožné, aby mladý zájemce o kněžství byl o Velikonocích pokřtěný a tentýž rok na podzim si podával žádost do semináře. Naléhavě varuji před takovým spěchem. Po třech letech jsem byl přijat do noviciátu řádu svatého Františka v Kadani. Po roce noviciátu jsem začal studovat na pražské Katolické teologické fakultě.

Mezitím ale převzal moc totalitní režim. Jak jste se vypořádal s novou situací ve svém řeholním životě?

Doba totality byla pro moji mladou víru velice úrodnou. Byli jsme hozeni do chudoby, kterou jsme slibovali a v čase totality ji dostali. Po dvou letech internace a pěti letech pracovních táborů si mohl každý z nás bratří najít zaměstnání. Společně bydlet jsme ovšem nesměli.

V té době byl tajným apoštolským administrátorem pražského arcibiskupství pan biskup Matoušek. Vytvářel přísně tajnou rezervu mladých kněží. Do rezervy jsem byl přijat i já, teprve osmiletý křesťan. Nevím, zda by se česká církev probouzela do svobody tak snadno, nebýt této početné rezervy odvážně vytvořené biskupem Matouškem. Je mi líto, že v této věci nebyl dosud doceněný.

Vysvěcen jsem byl na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie 8. prosince 1952. S tajemstvím eucharistie jsem zůstal úplně sám plných osmnáct let. Něco z toho jsem zachytil v knize Zápisky (ne)zkušeného faráře – jsou v ní některé zkušenosti tajně vysvěceného kněze v civilním zaměstnání i později odtajněného jako faráře ve farnosti Pečky.

Své zážitky z totality jste popsal zase v knížce Nebyl jsem hrdina. Nikde v ní neprojevujete hořkost ani zášť.

Vzpomínky na totalitu jsem napsal z příkazu otce generála, za jeho tajné návštěvy v naší provincii. Měli jsme je napsat všichni. Drobnými karikaturami jsem se snažil brát situaci s úsměvem.

Vlastními ilustracemi jste zpestřil i své předchozí Zápisky, měl jste také několik výstav. Můžete nám představit svou výtvarnou činnost?

Do kvarty na plzeňské reálce jsem byl v nebezpečí, že z kreslení propadnu. V kvartě jsme dostali mladého profesora Františka Kolihu, který nás zaujal pro kresbu i malbu. V septimě jsem už vyhrál soutěž plzeňských středních škol. Pokračoval jsem ještě během studia na strojní průmyslovce, takže jsem se nakonec dostal až k možnosti vstoupit mezi mladé plzeňské výtvarníky. Bylo to v roce 1945, byl jsem rok starým křesťanem a řeholní povolání už mě zcela ovládlo. Komisi pro přijetí mezi výtvarníky jsem měl předložit dvě práce. Prožíval jsem těžký vnitřní zápas mezi krásou stvořenou a nestvořenou. Moje ješitnost mě donutila, abych jednou prací ukázal, co „umím“. Bylo mi ale jasné, že když ukážu druhým akvarelem přibližně stejnou hodnotu, budu přijat a budu se muset zříct řeholního života. Předložil jsem tedy opravdový kýč. Věděl jsem, že by mě kresba a malba zcela pohltily, že by se mi staly vášní.

To jste přestal mít krásu rád?

Za nějaké roky jsem poznal, že mé rozhodnutí bylo správné. Krása na papíře nebo na plátně vyžaduje galerie, kritiky, zájemce… Ovšem živou krásu, nestvořenou, jsem našel v liturgii. A to, čemu jsem se naučil prací výtvarnou, se mi neztratilo při katechetických hodinách. Dnešní člověk je vizuální a vyjádřit duchovní podobenství malým náčrtkem je pro něj přijatelnější než dlouhé povídání. Z příkazu našeho představeného bratra Michala byl později natočen malý katechetický cyklus s objekty, které vyřezal výtvarník Vojmír Vokolek, a s mým katechetickým výkladem. Kameramanem byl tehdy mladý student, dnes už bosý karmelitán, kněz Pavel Pola.

Dnes bydlíte opět v klášteře jako na počátku.

Vrátil jsem se do konventu Panny Marie Sněžné. A vrátil jsem se rád. Bylo mi sedmdesát, ale těch sedmdesát let nebyla ztráta, nýbrž příprava. Teď dělám to, k čemu mě Pán celou dobu připravoval. Konvent jsme našli v nedobrém stavu, za totality byl v užívání ministerstva vnitra, takže takřka všechno se muselo dělat nové. Někteří bratři však zůstali na farách, aby pomáhali diecézím.

Co vám v současné době dělá radost?

Říkám to nerad nahlas: Eucharistie.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou