12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Máme žít lépe, než stanoví zákon

25. 2. 2020

|
Tisk
|

Nový předseda Francouzské biskupské konference ÉRIC DE MOULINS-BEAUFORT, remešský arcibiskup, nedávno na pozvání kardinála Duky přednášel v Praze o roli remešské korunovační katedrály. Při té příležitosti jsme se ho zeptali na dnešní francouzskou církev.

Vydání: 2020/9 Křížová cesta Josefa Toufara, 25.2.2020, Autor: Kateřina Koubová

 
I když církev ve Francii nenásledují všichni, zůstává hlasem, který je slyšet. A v otázkách bioetiky nás nechávají nejen mluvit, ale sami žádají, abychom se vyjadřovali. Církev tu tedy hraje nezanedbatelnou úlohu, i když nás pak legislativní výsledky ne vždy těší. Co zaznělo, se ale neztrácí!
Také v dalších oblastech, například stran přijetí migrantů (což je podle mě velká otázka dnešní doby i zítřka), je navzdory všemu hlas církve slyšet, i když není jednotný. Řada věřících lidí toho dělá i na tomto poli mnoho: snaží se o lepší přijetí migrantů a pomáhají těm, kdo jsou ve špatné situaci. I když toho můžeme dělat stále víc a lépe, už nyní to není zanedbatelné.
Myslím, že stejně naléhavě se musí začít něco dělat v ochraně životního prostředí. Když se totiž povede byť jen část toho, co se hlásá, projdou naše společnosti velkou proměnou. A církev může přispět k tomu, aby tato transformace probíhala ve vzájemném respektu, sdílení a s určitou trpělivostí – a ne ve zlosti, panice, výčitkách a ve stylu „zachraň se, kdo můžeš“. Musíme zde sehrát roli, která možná vypadá skromně, ale z pohledu dějin rozhodně není malá.
Nevím, zda vyslyšena, ale slyšet byla a zdvořile jí bylo nasloucháno – i když si nejsem jistý, zda se tím něco změní v návrzích zákona, který už jde určitým směrem. Skutečná práce však probíhá v myslích a srdcích lidí. Politici jsou z mnoha různých důvodů nuceni ukazovat občanům nekonečné možnosti, ale je třeba, aby lidé sami pochopili, že ne ze všech bolestí musí vzniknout frustrace a že ne z každé frustrace musí vzejít právo. Tohle vysvětlit si vyžaduje těžkou práci.
Ať už je ale zákon jakýkoli, od nás křesťanů se očekává, že budeme žít lépe, než stanovuje. Skutečný problém zákonů je, že s sebou táhnou společnost jako celek: celá společnost se mobilizuje pro neskutečné a nebezpečné věci, jejichž následky nedokážeme zvládnout. Říká se, že dotyčný zákon se mění jen málo, ale postupně se rozšiřuje dál a dál – a jakmile se otevře určitá cesta, v politice ji nelze zastavit, je to kluzký svah. Opakuji však, že Kristus nepřišel proto, abychom jen respektovali (světské – pozn. red.) zákony, nýbrž abychom žili lásku (caritas), která tyto zákony přesahuje. Znám lidi, kteří kvůli lásce k druhým a respektu k životu odmítají využít dostupné techniky, protože vidí, že je to pro druhé a pro společnost, pro vztahy mezi dospělými a dětmi nebezpečné.
Ne, tak tomu přece bylo odjakživa. Svatých byla vždy jen hrstka, nikdy ne celá populace. Naše víra, ten nízký počet lidí, kteří následují Krista nebo které k sobě Kristus přitáhne viditelně či méně viditelně, stačila k obrácení společnosti směrem k vítězství, nikoli ke smrti.
Myslím, že v tomto tématu už obrácení nastalo, církev si vážnost situace už nějakou dobu uvědomuje. Na vysvětlenou říkám, že až do roku 2016 jsme nedomýšleli dopad těchto činů na děti: mělo se za to, že zapomenou. Zděsili jsme se, co mohl nějaký kněz spáchat proti slibům čistoty a podobně, ale dostatečně jsme neviděli, jaké trauma to vyvolá u dítěte. A teprve když jsme začali naslouchat obětem, uvědomili jsme si třicet čtyřicet let poté, co se tyto věci děly, že vpád dospělého do sexuálního vývoje dítěte nebo mladého člověka je obrovské násilí a že překonat ho vyžaduje neskutečnou energii. Toto zjištění je nové, a nejen pro církev, ale i pro justici, školská zařízení a další. V minulosti si biskupové i soudci mysleli, že stačí vyvalit oči a říct viníkovi: To jste ujel, to nebylo dobře. Ale teď je třeba se zvednout a začít znova. Nyní už nemůžeme dělat, jako bychom to nevěděli. Tím se zásadně změnilo, jak máme k těmto činům a viníkům přistupovat.

Éric de Moulins-Beaufort (* 30. ledna 1962 v Landau v Německu) je od roku 2018 remešským arcibiskupem, předtím byl deset let pomocným biskupem pařížským. Loni v dubnu byl zvolen předsedou Francouzské biskupské konference. Pochází ze šlechtické rodiny, plným jménem je tedy Éric Marie de Moulins d’Amieu de Beaufort. Po studiu politických věd na Sciences-Po v Paříži a ekonomických věd na Université Paris II se roku 1985 vydal studovat do Bruselu na Institut teologických studií a pokračoval ve francouzském semináři v Římě. Vysvěcen na kněze byl v roce 1991 ve svých 29 letech. V roce 2013 se stal předsedou doktrinální komise Francouzské biskupské konference.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou