Vydání: 2021/36 Do školy s požehnáním, 31.8.2021, Autor: Aleš Palán

Na počátku mé komediální kariéry byla představa kabaretiéra, který by měl na hlavě klobouk jako vídeňský herec Girardi (proto se mu říká žirarďák) nebo legendární Francouz Maurice Chevalier. Těch klobouků jsem vystřídal tuším osm. Některé se rozpadly, protože sláma je křehká věc, jiné mi někdo ukradl. Jestli pro nějaké muzeum, to nevím.
Sám se rozhodně nebojím, ale jako dítě jsem miloval Laurela a Hardyho, jako mladík jsem veškerý svůj obdiv věnoval Jiřímu Voskovci a Janu Werichovi. A že bych stejné řemeslo provozoval sám, mě ani nenapadlo. Má komika je převážně verbální a dialog mi dává skvělé možnosti.
Chybělo mi divadlo, rokenroly jsme hráli ve vinárně.
Ne, v tomto směru mně jaksi ujel vlak a já jí přestal rozumět. Uznávám, že ke své škodě. V mé diskotéce se tísní celá řada LP desek a na nich Led Zeppelin, Rolling Stones, T Rex a další a další, které jsou dnes jen dokladem, jak jsem se tehdy snažil proniknout do nových proudů, ale jak se mi to nepodařilo. Zvláštní výjimku tvoří Beatles. Ty jsem obdivoval a jejich hudbu jsem nadšeně poslouchal a dodnes poslouchám, ale nikdy ve mně nevzbudili touhu je následovat. Končil jsem u Elvise a u dalších průkopníků rokenrolu. Tam jsem se ještě čapl a zpočátku jsme na ně s Jiřím Šlitrem navazovali. Ale pak jsme se pokorně vrátili k jazzu a swingu. Nevím, nakolik se toto sdělení hodí do Katolického týdeníku, ale když se mě na to ptáte, tak asi jo.
Já myslím, že je, ale vím taky, že mnoho křesťanů nezajímá. Ale pokud jsou mezi křesťany i jazzmani, tak je zvu na naše jam sessions (tak se říká improvizovaným schůzkám jazzových hudebníků). A tam zní jazz, jaký se hrával v létech třicátých a čtyřicátých v brilantním podání našich skvělých muzikantů. Ten koncert se jmenuje „Co na světě mám rád“ a koná se zpravidla jednou měsíčně. A s Jitkou Molavcovou z něj děláme tak trochu kabaret.
Bohužel je to tak. Jsem workoholik a to je choroba, která mi nedovoluje odpočívat. Je to mnohdy velmi úmorné.
Zajde. Zajímá mě, jak si mí kolegové počínají. A někteří z nich se chodí dívat do Semaforu.

Za celý rok jsme odvedli tři představení a čtyři veřejné zkoušky. Protože Semafor nemá stálý soubor – jsme tlupa externistů –, herectvo se nám rozuteklo za výdělkem. Já jsem ten čas využil k mírnému zvolnění tempa, což se ukázalo být blahodárné, protože do té doby jsem už jel tak trochu na doraz. Ale napsal jsem pro divadlo hru, natočil jeden celovečerní dokument a momentálně pracuju na dalším. Takže jsem se neflákal.
Tak to se s dnešní, byť nelehkou situací nedá srovnat! Současná omezení byla naprosto pochopitelná a ti chytřejší se jim ochotně podřídili. Ale všichni se už těšíme na září, kdy začínáme znovu existovat neboli zkoušet a hrát.
Ano, už od „andělíčku, můj strážníčku“, a když jsem opustil ministrantskou komži, pokračoval jsem už závažnějším přemejšlením o křesťanském učení. A to mě drží dodnes.
Své nejistoty neskrývám, protože vím, že nejsem sám, kdo je stejně postižen. Oslovují mě neustále další a další čtenáři té knížky a jsou mezi nimi i duchovní různých církví i sekt. V tom množství dopisů, které mi nepřestávají přicházet, poznávám nejrůznější názory a to mi poněkud potvrzuje mou teorii, že vztah k té Nejvyšší Instanci si utváří každý podle toho, kde se narodil (v Dillí, v Kábulu, v Nuslích nebo v Canterbury…), kdo ho vychovával (katolíci, ateisté, jehovisté, pravoslavní, anglikáni, muslimové…), do jaké společnosti ho život dohnal, je-li hloubavý, nebo zda je mu to jedno. Těch vlivů je mnoho a za většinu z nich ten dotyčný nemůže. A kromě ateistů a těch, kterým je to jedno, všichni ostatní hledají Pravdu. A protože těch vlivů, které je postihly, je mnoho, každý si najde tu část pravdy, která je mu nejbližší, kterou dokáže pochopit. A mám-li být upřímný, mám pro ty hledající pochopení. Dokonce mi to připadá poctivější, než když mnozí automaticky přebírají to, co je jim předloženo. Už to, že je to pohodlnější, se mi nezdá. A proto jsem napsal tu knížku, o níž je tu řeč.
Já si myslím, že nám nepřísluší podsouvat lidské vlastnosti té vesmírné Inteligenci, která stvořila mrňavé atomy, tu úžasnou oblohu plnou hvězd a taky život na Zemi. Nám přísluší jen nad tím žasnout. Nemyslím, že představit si Boha, jak se směje, by mělo být trestáno peklem, veselý Pán Bůh – proč ne? Ale byla by to pouhá představa lidí, kteří si ho nedokážou představit jinak než jako člověka. Představit si, jaký ve skutečnosti je, je nad naše omezené možnosti.
Pokud mluvíme o spiritualitě a transcendentnu, pak tak činíme vlastně z materialistických pozic. Abychom mohli toto myšlení realizovat, musíme se vyspat, najíst, musíme dýchat, zkrátka je třeba dát hmotě, co si žádá, a pak teprve můžeme pokračovat ve svém myšlení. A – upřímně řečeno – i do toho se nám ta fyzická stránka našich životů cpe tak vehementně, že ji zcela nedokážeme vytěsnit. A tak nám nezbývá, než tu mršku vzít v úvahu a aplikovat ji na věci, na které jinak nemáme tykadla. Proto si lidé začali malovat Hospodina s bílým plnovousem. Pomáhalo jim to představit si, ke komu se modlí. A tak – proč by se Bůh nemohl smát? Takže vlastně ano, určitě má smysl pro humor. Když na to nahlížíme tímto způsobem, pak má vlastně všechno, co lze vůbec mít.
Nikdo nezná autory tisíců skvělých anekdot, které kolujou světem a dovedou nás rozesmát, a tak si klidně můžeme myslet, že je vymejšlí on. Nevěřím, že by se pro tento bláznivej nápad urazil.
Jsem sice teologický samouk, ale duchovní nejrůznějších církví se se mnou dávají do řeči. Jeden římskokatolický pan farář, kterému jsem před léty půjčil tu první knížku ještě v rukopise, mi na otázku, zda to mé dílko není na exkomunikaci, odpověděl: „Ne, je to na kazatelnu!“ Dával jsem to číst i několika mým známým římskokatolickým vysokým hodnostářům a dostalo se mi odezvy a připomínek. Velmi jsem si té pozornosti, kterou mému psaní věnovali, považoval.
Určitě. Dokonce píseň „Když je mi nejhůř“ se dostala i na kruchty několika chrámů a mnoho našich diváků mi napsalo jakási poděkování. A děkovali i ti, kteří ji neslyšeli a jen četli text v té mé první knížce. Ovšem s hudbou Karla Vágnera je to teprve ono. Se slovem kruchta, které zazní v naší chystané inscenaci, jsem nepochodil – skoro nikdo už nevěděl, co to je. Tak pro jistotu: kruchta je kůr. Pochodil jsem ale s naším vánočním představením Opera Betlém, které jsme měli kdysi na repertoáru. Oceňovali ho někteří duchovní a to mě těšilo, protože je neseno v neběžném duchu, podobně jak ty mé knížky. Dnes už ho nehrajeme, ale žije na DVD.
Ano, není to tak dávno, co vyšla u stejného nakladatele kniha „Klaun to zkouší znovu“. Tam jsou další myšlenky, které mi táhnou mou teologicky nevyškolenou hlavou. A protože téma Bůh je nekonečné, už pracuju na knížce třetí a zřejmě to mé uvažování budu provozovat, dokud budu. Ale pozor! To, co tam píšu, nehlásám! Jsou to mé privátní úvahy a na papír je kladu v naději, že občas některého čtenáře přimějou k podobnému uvažování. Třeba i o tom, jak se, podle něho, mejlím.
Víra, že těžké časy jednou zlehknou.
Jiří Suchý (nar. 1. října 1931 v Plzni) je textař, básník, spisovatel, herec, zpěvák a divadelní principál. Spoluzaložil Divadlo Na zábradlí a následně Semafor, kde působí dodnes. Jeho písně, ke kterým psal hudbu Jiří Šlitr, patřily v šedesátých letech k vrcholu české populární hudby, na představení jako Zuzana je sama doma nebo Jonáš a tingltangl se stály mnohahodinové fronty. Z pozdější divadelní tvorby vyčnívá například Kytice nebo Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo nám. 40. Za normalizace byl Semafor kvůli zásadovým postojům Jiřího Suchého vystaven mnoha cenzurním zásahům. V tvůrčí aktivitě Suchý nepolevuje ani v bezmála devadesáti letech.