Komunisté říkali, že věřící nebudou
Vydání: 2022/6 Broumovské kostely památkou, 1.2.2022, Autor: Lenka Fojtíková
Mons. JIŘÍ MIKULÁŠEK oslaví 5. února osmdesáté narozeniny. V Brně na Petrově, kde působí v různých funkcích dlouhých třicet let, zavzpomínal na dobu svého dětství i cestu ke kněžství.
.jpg)
Mons. Jiří Mikulášek ve své pracovně na Petrově, kam stále dochází každý všední den. Snímek autorka
Narodil jste se za války a mládí prožíval v těžké poválečné době. Jak máte tyto rané vzpomínky uchované v paměti?
Vyrůstal jsem v Komíně, což je dnes součást Brna, ale tehdy to byla vesnice obklopená lesy. Narodil jsem se ve válce, ale z té doby si pamatuji jen útržky. Třeba to, že když byl nálet, zahoukala siréna, já jsem popadl hračky a utíkali jsme se ukrýt do sklepa, kde jsem s bratrancem spával na bramborách. Jen z vyprávění vím, že jsem v necelých dvou letech vážně onemocněl, a měl jsem kvůli nějaké infekci střeva plná hnisu. Lékařka tehdy rodičům řekla, že nedožiji rána. Když odešla, maminka se modlila k Panně Marii a položila mně na krk obrázek Panny Marie ze Svaté Hory. Já jsem se potom prý uklidnil, usnul, a když ráno přišla paní doktorka, nechtěla věřit svým očím. Maminka potom napsala o mém zázračném uzdravení do časopisu Svatá Hora, kde vše popsala a slíbila, že až to poměry dovolí, půjdeme tam poděkovat na pouť. Své slovo splnila, a když jsem byl už generálním vikářem, sloužil jsem na Svaté Hoře mši svatou a byla tam celá naše rodina.
Co jste v dětství a v čase dospívání rád dělal?
Rád jsem chodil do lesa. Dědeček měl v Komíně i vinohrad, tak jsem mu v něm pomáhal. Od druhé třídy jsem už také ministroval. Když jsem se zaučil, měli jsme služby, ale mně se nechtělo na ranní mše vstávat. Maminka mne budila a říkala: „Slíbil jsi to, tak budeš chodit pravidelně, nebo toho nech!“
Z kolika dětí pocházíte a jaké zaměstnání měli vaši rodiče?
Byly jsme tři děti. Já jsem byl nejstarší, sestra o tři roky mladší a bratr o devět. Tatínek byl původně cestář. Měl na starosti určitý úsek silnice, o který se staral. Maminka byla sekretářka v Křesťansko-sociálním svazu železničářů. Měla vystudovanou obchodní akademii. Po svatbě začal tatínek pracovat na dráze. Když mi bylo třináct let, šel na banální operaci s kýlou, dostal embolii a zemřel.
To pro vás musel být šok!
Byl, ale nejtěžší to bylo pro maminku, která v pětačtyřiceti letech zůstala ze dne na den na všechno sama se třemi malými dětmi. Nejmladšímu Josefovi bylo teprve pět let. S nízkým vdovským a sirotčím důchodem nebylo možné uživit rodinu, a navíc nebylo snadné sehnat práci. Chodila na posluhy do různých rodin. Nakonec našla místo v laboratoři, kde zkoumali tučnost mléka. Nebyla to snadná práce – dělalo se tam v silném zápachu a s kyselinou. Pracovala tam až do důchodu. Byla to statečná žena. Navzdory všemu dovedla pro nás děti vytvořit pravý domov.
Všechno na ni nejvíce doléhalo o Vánocích. Na Štědrý den jsme se před večeří chodívali na hřbitov pomodlit za tatínka. Bál jsem se chvíle, než jsme se začali modlit, protože maminka se usedavě rozplakala. Pak ale setřela slzy a řekla: „Pomodlíme se.“ U štědrovečerního stolu a u stromečku se už zase usmívala. Naše rodina se na radu pana kaplana zasvětila Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.
Do dalšího života s vírou vás asi nejvíc ovlivnila právě maminka, když tatínek najednou nebyl.
Ano, dokud ale tatínek žil, za svou vírou si pevně stál. Vzpomínám, že když po válce zanedlouho nastoupili komunisté, zatýkali kněze. Jednou jsme vycházeli z kostela a dozvěděli se, že u fary stojí černé auto, což byli estébáci. Obstoupili jsme s ostatními muži faru a hlídali ji. Oni potom odjeli. Tenkrát jsem tam pochopil, že patřím do církve a mám za ni také zodpovědnost. Když byli kněží internovaní v Králíkách, posílal jim tatínek od chlapů z vesnic jitrnice a další jídlo. Všechno dělal tak nějak přirozeně.
Vystudoval jste Elektrotechnickou průmyslovou školu v Brně. Proč jste si vybral právě tento obor?
Chtěl jsem být původně učitelem. Nechal jsem se inspirovat jedním starším ministrantem. Když se ale dozvěděl, že by jako učitel nemohl chodit do kostela, šel na průmyslovku – no a já také.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
Mons. JIŘÍ MIKULÁŠEK (nar. 5. února 1942 v Brně) maturoval v Brně na elektrotechnické průmyslovce a osm let pracoval jako technik ve Zbrojovce. Po studiu na teologické fakultě v Olomouci přijal roku 1973 kněžské svěcení v katedrále na Petrově a pak působil ve farnostech Jedovnice, Ostrov u Macochy, Blansko, Hovorany a naposledy jako farář v brněnském dómu. V letech 1992–2019 byl generálním vikářem. V jubilejním roce 2000 ho papež Jan Pavel II. jmenoval prelátem Jeho Svatosti. Roku 2008 byl zvolen děkanem a prvním prelátem Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla v Brně. Je autorem knih Kde by se vzalo to dobro?, Stříbrné vteřiny, Všem, Sejdeme se v nebi, Životní příběh kněze Jana Buly, Služebník radosti, Vejdi do radosti, Přichází král, Sešívané srdce a Někdo tě má rád. Ve studiu Radia Proglas namluvil CD Ke tvé chvále zpívám a Všem.
LENKA FOJTÍKOVÁ
