Jsou okamžiky absolutního štěstí

Vydání: 2021/27-28 Putování od Velehradu k Tetínu, 29.6.2021, Autor: Jan Paulas

Příloha: Léto s KT

Už čtvrt století se čtenáři KT setkávají s jeho poučenými články o kultuře, recenzemi či esejemi. Herec, pedagog a divadelní historik JAROSLAV SOMEŠ v těchto dnech slaví 80. narozeniny.


„S rolemi je to trochu jako s dětmi, člověk musí mít rád všecky,“ říká herec a divadelní historik Jaroslav Someš. Snímek Jana Podhorská

Jak jste jako herec prožíval uplynulý pandemický rok, kdy divadla nehrála?

Nemůžu říct, že jako prase v žitě, ale vlastně docela dobře. Za svůj dlouhý život jsem měl už několikrát výpadek v hraní. Jednou z osobních rodinných důvodů, dvakrát kvůli zdraví, tentokrát to bylo už počtvrté. Poprvé to bylo dokonce na čtyři roky. Takže mám jistý trénink, jsem už ostřílený kozák. Jakožto penzista beru také pravidelný důchod. Pravda, kdyby byl v anglických librách, bylo by to lepší, ale na chléb i na máslo je, takže mám spíš starost o spoustu kolegů, kteří nemají pevné angažmá a jsou „na volné noze“. Ti totiž nepobírali měsíční plat – a za této situace někdo dělal hrobaře, jiný řidiče tramvaje, jeden z mých dobrých kolegů dokonce zedničil u firmy. Dělali, co se dalo, aby uživili rodinu.

Vy jste chtěl být hercem od malička?

Už jako malé dítě jsem si hrával na někoho, kdo nejsem. Třeba na chlapečka z Brna, i když tam od nás nikdo nikdy nebydlel. Žil jsem na pražské Malé Straně a sotva věděl, že Brno existuje. Ale pořád jsem nutil rodinu, aby mě považovali za chlapečka z Brna.

Na Malé Straně žijete vlastně celý život. Čím vám přirostla k srdci?

Vším, v podstatě jsem Malou Stranou odkojen. Už v prvních válečných letech, kdy tátu zavřeli, mě maminka dala ke svým rodičům, kteří bydleli u Tyršova domu na Malé Straně, a tam jsem vyrůstal. Maminka žila ještě v Jičíně, kam odešla po svatbě za tatínkem, který tam pracoval jako archivář města. Ale dva měsíce nato gestapo vybralo jičínskou radnici, včetně tatínka. Byla tam nějaká ilegální buňka napojená na Sokol a tatínek byl v Sokole pokladníkem. Tátu pak soudili v Mnichově a maminka ani nevěděla, kde je a jestli se vůbec vrátí. Po válce pak rodiče získali vlastní byt na Malé Straně, kde bydlím dodnes. Je to v tichém zákoutí, kam turisté ani moc nepřijdou.

Když jste jako kluk četl Nerudovy Malostranské povídky, tak jste je tam ještě musel cítit…

Od Nerudových časů se tam toho zase tak moc nezměnilo, ale hlavně tam v té době ještě spousta takových figurek žila. U nás v okolí byly malé vinárničky, takové špeluňky s nálevním pultem tak pro tři lidi, a vždycky tam stávala nějaká z vysloužilých pouličních dam z první republiky a jemně popíjela. Už z nich byly – jak říkal Neruda – hundsfrajle, tedy stárnoucí dámy s psíky. Psík byl uvázaný venku, dáma do sebe hodila nějakého panáčka a vyprávěla. Byly to hrozně hodné ženské. Pak tam byly různé krámky, jako třeba krajkářka, zlatník nebo vyšívačka církevních rouch, která bydlela naproti nám v přízemku.

V malých hokynářstvích to zvláštním způsobem vonělo, a když člověk šel kolem, ta vůně ho praštila do nosu a už v něm zůstala. Žádná auta tam nejezdila, jen jednou denně projel velký čtverhranný modrý poštovní vůz tažený koňmi, který vozil balíky. Dopisová pošta chodila dvakrát dopoledne a jednou odpoledne, samozřejmě bez příplatku, ne jako dnes. A dvakrát třikrát do týdne přijel valník plný sudů a do hospůdek U tří korunek a U Fabiánů, které byly vedle nás, přivezli sudy piva, které po žlabu kouleli do sklepa. Pak přijel metař Venca Plameňák s kárkou, a to, co po koních na dlažbě zůstalo, zametl a odjel s tím k Vltavě, kterou znečistil.

V jednom Cyrilometodějském kalendáři jste okomentoval fotku staré lampářky z Malé Strany, kterou jste náhodou znal...

Ano, i ona byla jednou z těch malostranských figurek. Taky měla pejska a žila u nás za rohem.

Z tohoto malostranského světa jste ale jako kluk zamířil na divadelní prkna i na filmové plátno. Jak se to stalo?

Na škole mi velmi brzy začala jít recitace. Mou první básničkou byla v 1. třídě ta od Jaroslava Seiferta k narozeninám pana prezidenta Beneše. Dodnes si ji pamatuju: „Vy náš pane prezidente poslechněte maličké, / vy už jistě dobře znáte přání naše kratičké…“ (recituje ji dál až do konce – pozn. red.).

V šesté třídě pak přišel stařičký bělovlasý profesor francouzštiny Karel Vetter, který učil na škole Jana Nerudy v Hellichově ulici a vedl tam dramatický kroužek. Dělal tehdy večery Boženy Němcové a potřeboval do hry V zámku a podzámčí malého chudého chlapečka Vojtěcha – a paní češtinářka doporučila mě. Vzápětí na to pan profesor přemluvil mé rodiče, abych přestoupil k nim na školu, že by měl dalšího adepta do dramatického kroužku. Školní divadlo se tam hrálo už na velmi dobré úrovni s náročným repertoárem: Shakespeare, Molière, Heinrich von Kleist, Goldoni, Puškin, Čechov, žádná ořezávátka. Vyhrávali i nejrůznější soutěže. A když potřeboval film či divadlo do role nějaké děti, chodili na Hellichovku. Tak jsem se dostal do dětských rolí do Národního divadla, do filmu i do televize.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Jaroslav Someš (nar. 21. června 1941) je herec, divadelní historik, publicista, pedagog a recenzent. Začal hrát už jako dítě ve filmech režiséra Otakara Vávry Jan Žižka a Proti všem. Vystudoval historii a češtinu na Filozofické fakultě UK a herectví na JAMU v Brně (1968). Poté se věnoval hlavně divadlu. V roce 1989 byl jednou z klíčových osobností u zrodu divadelní společnosti Petrklíč, která svým repertoárem obracela pozornost k základním mravním a křesťanským hodnotám. Je považován za jednoho z našich největších teoretiků divadla. Spoluzakládal divadelní Ceny Thálie a působil v její porotě.

JAN PAULAS

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 31 27. července – 2. srpna 2021

Do Maďarska i za papežem

Vatikán zveřejnil program papežovy zářijové cesty na Slovensko. Nejprve ale zavítá do Maďarska na Mezinárodní eucharistický kongres, kam zvou také čeští a moravští biskupové.

celý článek


Při papežské mši bude kříž z ČR

Při návštěvě Slovenska (12.–15. září) by měl papež František sloužit poslední den mši svatou v Šaštíně, kam zamíří i naši biskupové. Na pódiu bude navíc umístěn…

celý článek


Když se modlím, kopec nevidím

Zvláště letní měsíce lákají k pěšímu putování a objevování poutních míst – nebo k návratu na ta známá. Proč ke svatyním vlastně míříme?

celý článek


Betanští sourozenci opět spolu

Už jsme si zvykli na papežova kázání z Domu svaté Marty, ale teď bychom možná mohli říkat z Domu „svaté Marty, Marie a Lazara“, protože tři sourozenci z Betanie byli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay