Vydání: 2023/12 Na cestě ke křtu, 21.3.2023, Autor: Alena Scheinostová

Kde se u vás vzala láska k hudbě? Byli jste hudební rodina?
Moji rodiče nebyli profesionální muzikanti, tatínek byl účetní, ale krásně zpíval. V amatérské opeře v Jihlavě, kde jsme v mém dětství bydleli, zpíval i hlavní role. I maminka hezky zpívala a hrála na housle. A my děti – jsem nejstarší ze třinácti sourozenců – jsme všichni chodili do hudební školy. Často jsme se v neděli odpoledne sesedli do našeho velkého obýváku a předváděli, co jsme se v týdnu v hudebce naučili. Nebo jsme zpívali vícehlasně lidové písničky. Takovéhle dýchánky už dnes nejspíš ani neexistují, ale bylo to skvělé probouzení k muzice.
Na jaké nástroje jste hrál?
Od pěti let na klavír, pak jsem si samozřejmě přidal varhany. Už v deseti letech jsem v Jihlavě hrál po kostelích při mších. To k nám kolikrát zavolali varhaníci, jestli bych nemohl na záskok. Mám z toho řadu všelijakých vzpomínek, třeba jak jsem hrál na šesté ráno u minoritů. Během kázání jsem se postavil na kůru k zábradlí a přišel ke mně nějaký pán a ptal se: „Chlapečku, kdo to tady dneska hraje na varhany?“ Lekl jsem se, jestli mě bude peskovat, ale odpověděl jsem, že já. A on: „To myslíš vážně?! Kdo tě naučil tak improvizovat?“ Nechci o sobě mluvit, jako bych byl nějaký zázrak. Ale hudební průpravu jsem měl prostě odmalička.
Pak jsem hrál na klavír na různých soutěžích a už na gymnáziu v Jihlavě jsem vedl chrámové sbory. Komponoval jsem písničky. Po maturitě jsem se rozhodl studovat chemii, ne hudbu. Ovšem v posudku jsem měl, že pocházím z fanaticky náboženské rodiny, tak mi bylo okamžitě jasné, že nemám šanci. Nepřijali mě, a tak jsem pracoval jako dělník v První brněnské strojírně a chodil soukromě na klavír. Po dvou letech jsem udělal přijímací zkoušky na konzervatoř a vystudoval tu klavír, dirigování a skladbu. A než pak nastoupila normalizace, zrovna jsem stihl dokončit i JAMU.
Tam už špatný kádrový profil nevadil?
Na jednu charakteristickou příhodu si vzpomínám. Studia jsem končil absolventskou symfonií, kterou hrála brněnská filharmonie. Dovolil jsem si do třetí věty vložit takový melodram, kdy orchestr hraje dlouhé tóny a do toho mluví recitátor. A já mu vybral verše ze Zahradníčkova Znamení moci. Už to bylo nazkoušené, koncert se blížil, a najednou mi volal rektor JAMU, že ty verše tam být nemohou. Pokud na nich trvám, nedostanu absolutorium. Bránil jsem se, že to přece nejde, je to, jako kdybyste ze čtyřhlasé Bachovy fugy ubrali jeden hlas a hráli ji jen trojhlasně. Rektor trval na svém, tak jsem ho odkázal na svého školitele, pana profesora Jana Kapra, ať to rozhodne on. Druhý den mi rektor volal, že s Kaprem mluvil a že se skladba klidně může provést bez recitátora.
Takže jsem na to kývl, i když jsem z toho byl hodně špatný. Měl jsem pozvanou paní Zahradníčkovou, seděla v publiku, ale žádný Zahradníček nezněl, jen smyčce hrály dlouhé noty. Druhý den ráno jsem volal profesoru Kaprovi, jak symfonie dopadla a jak hrozně mě mrzí, že Zahradníček nebyl. A on se jen divil. Představte si, že mu nikdo nevolal. Obyčejně mě podvedli.
Až o hodně a hodně později ta skladba zazněla v plné verzi.
Dlouhá léta jsem hrával u Sv. Augustina v Masarykově čtvrti – ještě tam chodím, když někdy potřebují, pak také u Sv. Tomáše nebo
u Sv. Jakuba. Moje manželka byla po absolutoriu konzervatoře oficiálně zaměstnaná jako varhanice v kostele v Husovicích, a protože máme pět dcer, samozřejmě jsem za ni hrával, když byla na mateřské.
Zcela určitě. Už v mládí jsem napsal vánoční mši, ke které mi psal libreto P. Ladislav Kubíček, který byl časem také naším svatebním svědkem a velkým přítelem. Celý život spolupracuji se Zuzanou Novákovou, dcerou Václava Renče. Na její texty jsem napsal hromady písní, ale i velké oratorní věci z dob Desetiletí duchovní obnovy k českým světcům. Moje Pocta Janu Sarkanderovi dokonce měla mít premiéru, když Jan Pavel II. přijel v roce 1990 na Velehrad. Nakonec to z organizačních důvodů nevyšlo.
Nicméně s Janem Pavlem II. jsem se potkal v roce 2000 ve Vatikánu, kde jsme se sborem zpívali Lisztovo oratorium Christus. Vyslechl celý koncert a potom jsme byli s dirigentem a sólisty pozvaní k němu na pódium. To je pro mě jeden z nejúžasnějších životních zážitků. Když jste se k tomuto muži přiblížila, měla jste pocit, že jste se ocitla v nějaké zvláštní dimenzi. Přišel jsem k němu, oběma dlaněmi mě chytil za ruku, díval se na mě svýma nebeskýma očima a svou česko–polskou výslovností pověděl: „Bylo to nádherné. Řekněte všem vašim zpěvákům, že vás mám všechny rád.“ Ještě dnes mě to dojímá.
... a některé se ani neprovedly. Na jiné došlo po roce 1989. Moje žena vedla u Sv. Augustina třicet roků dětský sbor a každou neděli po mně chtěla novou písničku. Těchto písní mám mnoho, z devadesáti procent na texty Zuzany Renčové. Nesnáším písničky, které si hrají na duchovní písně, a přitom je to v podstatě pop s lacinými texty. Ale když jsem si vzal duchovní text od Zuzany, byla to záruka, že to nebude špatné, pokud to nepokazím já hudebně.
A ano – v duchovní muzice, ať už v této elementární, nebo když jsem psal kantáty a oratoria, jsem žil od 70. let, kdy jsem skončil vysokou školu, po celý život. Nemám teď ale čas chodit s ní na trh. Třicet dva roků se věnuju Českému filharmonickému sboru Brno a to je opravdu balvan – profesionální těleso o pětasedmdesáti lidech se stovkou koncertů za rok, dvaceti zahraničními turné ročně, pořád cestujeme po světě. A když necestujeme, tak zkoušíme, jak právě teď slyšíte.
Bohužel to není žádná sláva, ani v Čechách, ale ani u nás na Moravě. Vnímám za ta léta, že pěvecké dispozice lidí jsou čím dál horší. Je to tím, že se nezpívá. My jsme si celá rodina společně zpívali. To už se nedělá, dnes mají lidé sluchátka a jen pasivně poslouchají. Hlasivky jsou orgán, který se musí trénovat. Dva metry do výšky bez tréninku taky neskočíte. A když už mladí zpívají, napodobují pop zpěváky, kteří většinou řvou krkem na mikrofon, s klasickým zpěvem to nemá nic
společného.
Mně se třeba pořád hlásí zájemci ke konkurzu. Kolikrát sice přijde absolvent JAMU nebo HAMU, ale je nepoužitelný. Zazpívá, co se naučil ve škole, ale z listu si vůbec neťukne.
Naše děti měly výhodu, že mají precizní a pečlivou matku kantorku, která je k hudbě vedla. Nejstarší dcera sice chodila do hudební školy, ale pak se dala na lingvistickou kariéru. Druhorozená je klavíristka a profesorka na konzervatoři a tady u mě korepetuje, někdy i zpívá v altu, když potřebuji víc zpěváků. Naše třetí dcera byla fenomenální flétnistka, ale už třicet roků je řeholnicí v klášteře u trapistek ve Vitorchianu u Říma. Odjela tam navštívit přítelkyni, zrovna když končila konzervatoř a chtěla jít dál na akademii. Ale rozhodla se jinak. A poslední dvě dcery jsou také muzikantky: Terezie je klavíristka a nejmladší Kristina violistka. Právě Kristina bude hrát 26. března na mém jubilejním koncertě v Besedním domě v mé skladbě Stabat Mater.
O této skladbě jsem přemýšlel mnoho let a chtěl jsem ji pojmout trochu jinak, než je zvykem. Takže je v mém zpracování Mater dolorosa nikoliv lidský hlas, ale sólový violový part. A vox populi – hlas lidu zpívá sbor a hraje orchestr. Skladbu jsme měli provést už před dvěma lety v Bambergu s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky, ale byl covid, takže to odpadlo. Letos, když Pán Bůh dá, zazní Stabat Mater osmkrát, u nás
i v zahraničí.
Festival jsem založil v roce 1990 a dvacet roků dělal dramaturga, poté jsem předal otěže mladšímu, panu Vladimíru Maňasovi. My jsme se stali takovým rezidenčním sborem festivalu a každý rok tu zpíváme jeden nebo dva koncerty. Letos to bude Schubertova Mše As dur na jeho závěr.
Už od počátku jsem chtěl, aby všechny koncerty byly v brněnské katedrále – od Květné neděle se Stabat Mater do Zeleného čtvrtku a pak ještě v týdnu po Velikonocích. Díky tomu, že se festival koná už třicet let, získal si věhlas. Byl to první velikonoční festival v Česku po revoluci! Až po nás s něčím podobným začala Praha a další města. Vytvořila se tady tradice a lidé neustále chodí.
Je zajímavé, že ano. Právě i nevěřící lidé píšou nadšené maily. Jednak je uchvátí krásná muzika a potom katedrála je překrásný prostor. Neodvažoval bych se prohlašovat, že může kvalitní duchovní hudba člověka přímo přitáhnout k Bohu, ale určitě nevěřícího nebo váhajícího či tápajícího nesrazí dolů, spíš ho pozdvihne směrem nahoru. I když víra je milost.
Jednou jsme prováděli moje oratorium Píseň sestry Anežky a bratra Františka na Zuzanin text. To byl pan biskup Posád ještě farářem u Sv. Tomáše a pozval nás, abychom tam s oratoriem vystoupili. Asi za čtrnáct dní po koncertě mi volal a říká: „Já vám musím říct jednu úžasnou věc. Za mnou přišel minulý týden do zpovědnice jeden muž a povídá: ‚Pane faráři, já už jsem nebyl třicet let u zpovědi. Ale minulou neděli jsem slyšel to oratorium, a tak se jdu vyzpovídat.‘“
Abych byl přiměřeně svému věku zdravý a mohl ještě chvíli dělat, co dělám. Mám k ruce šikovného mladého Michaela Dvořáka, který je navíc praktikující katolík. Zkoušel jsem za ty roky už tolik všelijakých mladých sbormistrů, ale asi jsem moc náročný. Buď to byli šikovní muzikanti, a lidsky to nebylo ono, nebo hodní lidé, ale nešlo to zase po hudební stránce. Jsem velký ctitel Panny Marie a k ní se utíkám ve všech problémech. A tak jsem jí říkal: „Panno Maria, prosím tě, potřebuji někoho k sobě, já už to nedávám denně zkoušet, jezdit desetitisíce kilometrů atd.“ A najednou se tu objevil tenhle mladík a já zjistil, že je opravdu nadaný.
Na další věci máme dnes agenturu, manažery, tajemníka a ekonoma, opravdu spolehlivý tým. A tak to vidím jako řízení Boží, že už konečně mohu trochu vydechnout.
MgA. PETR Fiala (*25. března 1943) je hudební skladatel a sbormistr. Vystudoval kompozici na brněnské konzervatoři a na Janáčkově akademii múzických umění u Jana Kapra. Působil jako vyučující brněnské konzervatoře, dirigent mužského sboru Foerster či slovenského smíšeného sboru Kysuca. Od roku 1990 stojí v čele Českého filharmonického sboru Brno jako jeho hudební ředitel a sbormistr. Je autorem více než 200 hudebních děl různých žánrů, včetně oratorií a kantát, a nositelem významných hudebních ocenění. V roce 2009 na Velehradě převzal ocenění ČBK – řád sv. Cyrila a Metoděje. Petr Fiala není příbuzný českého premiéra, ale jsou přátelé.