Vydání: 2019/22 Páteční večer patřil Noci kostelů, 28.5.2019

Když mně bylo osm, odstěhovali jsme se z Brooklynu do vesnice Suffern, podobně jako mnoho dalších rodin v 50. letech. Jsem nejstarší z pěti dětí, městský kluk, žádný farmářský synek. Chodívali jsme s rodinou na dlouhé procházky na Coney Island a neměli moc peněz. Jako dvanáctiletý školák jsem roznášel místní noviny, které jsem vozil v brašnách na kole. Měl jsem asi 55 zákazníků a za týden jsem si vydělal sotva dolar.
Máme irské kořeny, ale nikdy jsme se s nimi příliš neidentifikovali. Důležitější než etnická identita byla pro mě ta katolická.
V osmi letech jsem začal přisluhovat u oltáře. Vzpomínám si, jak jsme se celý rok učili, jak se to dělá. To bylo ještě před liturgickou reformou, odpovědi byly v latině a panoval vůbec mnohem formálnější styl než dnes.
Ve škole jsem chodil na mše svaté, které bývaly v poledne, přesně v čase oběda. Takže zatímco naši spolužáci jedli, my katolíci jsme byli v kostele, a zatímco oni si po obědě hráli na hřišti, my jsme obědvali sendviče. Naše oběť spočívala v tom, že jsme si neodpočinuli. Ve třídě jsme byli menšina, asi pět žáků.
Někdy kolem 12 let přišla myšlenka, že bych šel rád do semináře. A tak jsem v roce 1968 nejprve začal studovat filozofii v Queensu a po čtyřech letech získal bakalářský titul. Poté mě newyorská arcidiecéze poslala do Říma na Gregoriánskou univerzitu. Spolu se čtyřmi spolužáky jsem tam byl vysvěcen v seminární kapli o Letnicích roku 1976. Ten den, 6. června, se připomíná památka sv. Norberta, ale až mnohem později jsem se dozvěděl, že je pohřbený na pražském Strahově (ostatky tam byly přeneseny roku 1626 – pozn. red.).
Šest let jsem pracoval v amerických farnostech. Opravdu mě to bavilo, protože jsem mohl být ve spojení s každodenním životem lidí. V první farnosti jsem znal úplně všechny jménem, křtil, pohřbíval, někdy mě zavolali do nemocnice k lidem po bouračkách, byl jsem svědkem tragédií... Pak jsem ale začal znovu studovat, a to kanonické právo na Americké katolické univerzitě. Dokončil jsem licenciát a požádali mě, abych vstoupil do diplomatických služeb Svatého stolce. Věděl jsem, kde je v Římě škola pro papežské diplomaty na Piazza Minerva, chodili jsme kolem, ale nenapadlo by mě, že ji budu někdy studovat. Nabídku jsem přijal a vrátil jsem se do Říma. Jako diplomat působím od roku 1987.
 
Mým prvním působištěm byla Ghana, kde jsem mohl pokračovat i v pastoračních aktivitách, sloužit mše a být nablízku lidem. Po deseti letech jsem zvažoval, jestli je diplomacie opravdu to, v čem se chci realizovat, ale svého rozhodnutí nelituji.
Stále dostávám hodně pozvánek, abych někde sloužil mši svatou. Jenže když přijede nuncius, všechno je obvykle velmi „salónní“, není to obyčejná neděle, takže život farnosti stejně moc nepoznám. Když jsem byl na Novém Zélandu, jezdil jsem do farností sám a trávil nějaký čas s kněžími, abych je poznal. Tam je velice neformální prostředí, včetně biskupů.
Kamkoliv přijedu, snažím se chovat podle místních zvyků. Sloužil jsem šest let v Keni, kde je styl liturgie hodně jiný – cítíte to nadšení, lidé podupávají a tleskají, zatímco jinde lidé tiše sedí a poslouchají. Možná je to i tím, že je jim zima, zvlášť v některých kostelích.

Mons. CHARLES D. BALVO (nar. 29. června 1951 v Brooklynu) je diplomat Svatého stolce a titulární arcibiskup castellský. Na kněze byl vysvěcen roku 1976, na biskupa roku 2005. Vystudoval kanonické právo a papežskou diplomatickou akademii. V diplomatických službách Svatého stolce působil v Ghaně, Ekvádoru, Chile, ČR, Jordánsku a Litvě, poté jako apoštolský nuncius na Novém Zélandu a tichomořských ostrovech, v Keni a v Jižním Súdánu. V září 2018 jej papež František jmenoval nunciem v ČR. Kromě čtyř světových jazyků hovoří velmi dobře česky.