26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Fotbal, rodina a víra

3. 1. 2005

|
Tisk
|

O tom, že fotbal je v Itálii hrou vyvolenou, není třeba pochybovat. Konečně nespočet fanoušků – můžů i žen všech věkových kategorií - je toho důkazem. Stejně tak je neoddiskutovatelným faktem, že jedním z nejoblíbenějších a “uctívaných” hráčů je náš Pavel Nedvěd. Stačí zabrousit na fotbalové trávníky dětských hřišť - kluků v dresu se jménen Nedved na zádech byste napočítali! A poté, co byla v roce 2003 Pavlu Nedvědovi udělena prestižní cena Zlatý míč, jich ještě přibylo.

Vydání: 2005/2 Samota na mateřské, 3.1.2005, Autor: Renáta Holčáková-Masto

A víte, že musím přiznat, že jsem o něm ani nesnil?

V dětství jsem snil o tom, že budu hrát první ligu, možná v reprezentaci. Teď sním o tom, že jednou budu mít více času na svou rodinu a budu s ní moci být častěji než v současnosti.

Nereagoval. Každá anketa je subjektivní hodnocení, a proto je v podstatě nemám rád. Fotbal je kolektivní hra, a tak i každé ocenění jednotlivce je velmi těžké. Já se snažím vždy hrát pro mužstvo a jakékoliv individuální ocenění, v případě vítězství kolektivu, je jen jakýsi bonus navíc. Prioritou pro mě ale vždy je úspěch týmu.

Je to stále velké divadlo, které sleduje velké množství diváků. A tak je celkem pochopitelné, že se kolem fotbalu točí tolik peněz, i když si myslím, že v některých směrech už byla překročena hranice možností.

Nezajímám se o to. Snažím se soustředit na svou hru. A navíc to, co se děje mimo hřiště, stejně nedokážu ovlivnit.

Těžko říct. Za poslední roky se výrazně zrychlil a je mnohem silovější. Ale kam se bude ubírat, uvidíme teprve za pár let.

V dobách dospívání jsem obětoval fotbalu svůj veškerý volný čas, ale dělal jsem to rád.

Ničeho nelituji. V dobách, kdy mí vrstevníci chodili za děvčaty a na diskotéky, já trénoval a vše podřizoval fotbalu. Tehdy jsem ale ani nepomyslel na to, že bych mohl někdy dosáhnout toho, čeho jsem až  dosud dosáhl.

Nejtěžší byl samozřejmě začátek, kdy jsem přišel do cizího prostředí. Byl jsem v cizí zemi, aniž bych znal alespoň základy řeči. Ale zvykl jsem si, myslím, celkem rychle.

V Itálii mi nic nechybí, jsem tady naprosto spokojen. Snad jen občas postrádám český chléb, ale i to už jsme s manželkou vyřešili.

No comment.

Taky bez komentáře.

Chovám se normálně, protože se cítím být normální. Jen to, že jsem známým fotbalistou, ještě neznamená, že jsem lepší člověk, že jsem něco víc.

Popularita pro mne znamená, bohužel, naprostou ztrátu soukromí, a s tím se velmi těžce vyrovnávám. Prakticky nemohu vyjít z domu, aby mě někdo nepoznal a nepozoroval, jak se chovám, co mám na sobě, co jím, co nakupuju, a to je pro mne velmi stresující.

Nepodařilo, jestliže nepovažujete za užitečné občasné gratis kafe v baru...

Nemyslím, že by svět normálních dětí byl lepší, ale chci, aby naše děti viděly svět takový, jaký je, aby poznaly starosti a radosti obyčejných dětí, a ne jen dětí bohatých rodičů.

Nedává mi nic. Možná snad to, že díky své popularitě se někdy dostanu tam, kam se obyčejný člověk nemá možnost dostat. Ovšem bere mi na oplátku hodně - mé soukromí.

Vyrůstal jsem ve skromnosti a pokoře, protože to byla v době mého dětství vlastně nutnost. Teď se snažím stejně tak vychovávat i své děti, protože je to pro mne přirozené a považuji to za správné.

Tím, že je někdo známý, si ještě nezíská úctu. Navíc mé děti jsou ve věku, kdy ještě nedokážou pochopit, čeho jsem dosáhl, a proto nevím, proč by si mě za to měli víc vážit. Snažím se, aby si mne vážili proto, jak se chovám jako jejich otec, a ne proto, že mi na ulici lidi plácají po ramenou.

Jsem strašně málo doma, proto dětem spíš víc dovoluji. Když to ale přesáhne rozumnou mez, včas zasáhne manželka.

Nejvíce mě ovlivnila babička, se kterou jsem v dětství často chodíval do kostela a už mi to zůstalo.

To v každém případě. Navíc jsem měl tady v Itálii možnost se osobně setkat s papežem, což by se mi v Čechách těžko podařilo.

Já se spíše snažím vést je k tomu, aby se staly dobrými a slušnými lidmi bez ohledu na to, jestli budou věřící, nebo ne. Koneckonců to si musí rozhodnout ony samy.

Podle mě se víra předat nedá. Můžete ukázat cestu nebo směr k Bohu, ale nakonec záleží na každém jednotlivci, kudy se vydá a jestli se stane věřícím, či ne.

Není, ale nesmíte brát vše dogmaticky.

Je to prosté. Rodina je pro mne vším a fotbal je můj koníček. Měl jsem to štěstí, že můj koníček je i mým zaměstnáním. Naopak v dobách, kdy se mi ne všechno daří, mi víra pomáhá toto těžké období, kterým jednou prochází každý člověk, lépe překonat.

* * *

Pavel Nedvěd (* 1972 ve Skalné u Chebu) - Ve čtyřech letech začal své velké kamarádství s fotbalovým míčem.  Vystudoval střední stavební průmyslovku. V roce 1992 přestoupil z Dukly Praha do Sparty. V roce 1996 mířily jeho kroky do Lazia Řím. O pět let později přestoupil do slavného italského klubu Juventus Turín, za který kope dodnes. Je ženatý a má dvě děti, sedmiletou Ivanku a čtyřletého Pavla. Bydlí v dobře hlídaném parku nedaleko Turína. V roce 2003 mu byla udělena prestižní cena Zlatý míč.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou