26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Chci zpěvem přinášet radost

12. 7. 2022

|
Tisk
|

Na benefičním koncertě Dnů lidí dobré vůle letos na Velehradě vystoupil poprvé operní zpěvák ADAM PLACHETKA. Při této příležitosti jsme se ho zeptali, co mu přinášejí jeho role i co nyní chystá.

Vydání: 2022/29 Velehrad v myšlenkách na Ukrajinu, 12.7.2022, Autor: Kateřina Koubová


Tato akce mi přijde hezká a zajímavá. Schází se tu spousta lidí kvůli něčemu, co má smysl si připomínat, a ještě si u toho poslechnout pěknou muziku. Nikdy dřív jsem na Velehradě opravdu nebyl, z koncertu jsem ale občas viděl kousek v televizi a líbila se mi jeho atmosféra.
Program jsme řešili s Jurou Pavlicou, který vše dával dohromady po hudební stránce a dramaturgicky. Vybrali jsme něco, co má duchovní tématiku a hlavně pro dnešní dobu je zároveň pozitivně naladěné. Takže to byly dvě z Biblických písní od Antonína Dvořáka, které jsou energičtější, rychlejší, veselejší. A jako finále Panis Angelicus – ten poskytl prostor, jak zapojit sbor, Hradišťan a všechny.
Festival jako takový je na pomezí folkloru, protože v něm má místo i folklorní muzika, ale občas tu zazní také nějaký popovější koncert. Znojemský festival existuje od roku 2005 a čas ukázal, že žánry jde takto propojovat. Spojení s folklorem i s vínem z něj dělá uvolněnou akci, na kterou se odváží přijet více lidí, kteří by se do divadla nevypravili.
Náš projekt na festivalu je však čistě klasický: je to Haydnův Návrat Tobiáše do vlasti, kde hraju Tobiášova otce Tóbita. Jeho biblický příběh je takový, že oslepne, protože rozdává příliš dobroty chudým (i když nevím, proč je za to potrestán). Tobiáš po návratu domů přinese lék, který otci vrátí zrak. Ale ten sám neví, jestli chce zase vidět, protože si na slepotu už zvykl. Na to, že jde o oratorium, je to dramaticky velmi zapletený děj.
Právě naopak, režisér Tomáš Pilař přišel opět důkladně připraven. Řešili jsme variantu, jestli si náhodou Tóbit svou slepotu jen nesugeruje, pak by dávalo smysl, proč se nechce vyléčit. Našel si v ní berličku, vetkl do slepoty tak velký díl vlastní identity, že se o ni teď bojí přijít. Baví nás všechny společně hledat tyto nuance. A Tobiášova manželka předtím přišla o sedm manželů, protože je vždycky hned po svatební noci zabil démon. Tobiáš je první, který přežil a vyšel ze souboje vítězně. Je otázka, jestli ona je chudinka, kterou uzurpuje démon, nebo naopak má s démonem něco společného a manžely mu obětuje.
Je to sice na první pohled velmi jednoduché a oratorně strohé dílo, ale zároveň, když se člověk vydá do hloubky, najde v něm strašně moc osobních příběhů, vítězství, proher, tragédií. Věřím, že navážeme na Saula (na festivalu byl s velkým úspěchem uveden v roce 2019 – pozn. red.), se kterým to trochu souvisí, i když jde o jiného autora a Händelovo dílo bylo napsáno o pár let dříve. Joseph Haydn se prý do jisté míry nechal inspirovat právě příběhem zhrzeného panovníka, který představuje nejhorší životní období v Saulově životě.
Vizuální pojetí, koncepce a celkové vyznění by tedy letos mohlo být podobné jako u Händelova Saula. Doufáme, že se nám povede naplnit očekávání, která od uvedení Saula existují.
Nejsem člověk, který by se do rolí nořil bezhlavě, bez kontroly. Snažím se je zpracovávat opravdově, aby si divák odnesl komplexní zážitek, a nemyslím si, že bych kvůli tomu musel ty role vyloženě prožívat. Nejsem typ stanislavského herce, spíše se snažím postavu vystavět tak, aby na jevišti byla přesvědčivá a divákům něco dala. Samozřejmě už jen při uvažování o životních situacích dané postavy se člověk může nějak poučit. Ale co jde do plusu, může jít i do mínusu: naštěstí to nemívám jako ten herec z divadla Járy Cimrmana, že se do každé role natolik vžil, že když hrál Maryšu, báli se s ním kolegové zajít na šálek kávy. Já mám dojem, že ten, kdo ve své postavě takto žije, často děj prožívá spíš pro sebe a posílá do diváků méně emocí než někdo, kdo na ně cílí a priori.
Rozhodně je to příběh, který se opakuje. Už jen prvotní reakce byla neuvěřitelná: ukrajinská armáda, která absolutně neměla mít šanci, nad očekávání snadno odrazila útok giganta. A když mají lidé Davida rádi, pomáhají mu a jemu se pak snadněji vyhrává. Nějakou opotřebovávací válku by Ukrajinci bez pomoci ostatních vyhráli stěží.
Hlubší ve smyslu výšky tónu ano, ale ve smyslu mentálně komplexnějším ne. Jde čistě o hlasové rozdělení, kdy basbaryton leží níž než tenor.
Když budu hodně generalizovat, většinou to bývají záporné role, nějaký rival, závistivý zneuznaný milenec. Teď se bavíme převážně o romantismu a dál, ve velkých operách typu Rigoletto se nedá říct, že by šlo o negativní postavy. Tenoři bývají milovníci a hlubší hlasy jsou spíš otcové nebo někdo významnější, ve vyšším věku, vyzrálejší. Ale také někdo, kdo plní negativní roli, jako třeba Jago v Othellovi.
Těžko říct. Myslím, že dokud si děti nevybudují předsudky, muzika je vždycky baví a každý si potom najde, co ho přitahuje nejvíc.
Rády poslouchají písničky, zpívají, tancují. Starší chodí do sboru a na klavír. Vlastně nedokážu úplně posoudit, kdy nejlépe začít, protože naše děti v tom vyrůstají a přišlo jim to vždycky přirozené. Řekl bych, že klidně ještě před školou není chyba dát je na nějaké tanečky nebo do dětského sboru.
Když však někdo chce cílit na výkonnost a opravdu z dítěte vychovat klavírního či houslového virtuosa, musí začít ve čtyřech pěti letech. Ale má-li jít jen o součást vzdělání nebo koníček – což je myslím rozumnější varianta –, není třeba pospíchat a na děti tlačit. Musí je to bavit, protože ony pak nakonec rozhodují o tom, v čem budou pokračovat.
Strašně moc, už jen možnost realizovat se je krásná. A fakt, že je tolik amatérských sborů, orchestrů a formací, vypovídá o tom, že lidé jsou si ochotni i platit, aby mohli před ostatními vystupovat. Je to pro ně forma naplnění. Mně umění dalo i velkou část mých přátel a bylo pro mě formující.

ADAM PLACHETKA (nar. 4. května 1985 v Praze) je světově uznávaný operní zpěvák – basbarytonista. Absolvoval Pražskou konzervatoř, kam se přihlásil spontánně bez sólové přípravy, posléze studoval na HAMU. Od roku 2005 se začal objevovat na scéně Národního divadla v Praze, o pět let později (tedy ve svých 25 letech) získal angažmá ve věhlasné Vídeňské státní opeře a za dalších pět let (v únoru 2015) debutoval na scéně Metropolitní opery v New Yorku v roli Masetta v Mozartově Donu Giovannim. Se svou ženou Kateřinou Kněžíkovou, také úspěšnou operní zpěvačkou, mají dvě dcery.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou