Září, čas k zapřahání

Vydání: 2022/37 Církevní školy zahájily výuku, 6.9.2022, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma 37

Jakého koníčka chytat v září, tedy jakou mimoškolní aktivitu zvolit při začátku školního roku pro své dítě? Tak se v těchto dnech ptá mnoho rodičů.

 
Hudební vzdělání rozvíjí u děti cit pro krásu a je také pomocníkem ke cvičení vůle a sebeovládání. Ilustrační snímek Anička Guthrie / Člověk a Víra

Odpověď nachází každý jinou podle naturelu dítěte, vzdělání, dostupnosti a stavu peněženky. Zájmové kroužky napomáhají růstu harmonické osobnosti. Vedle rodiny a školy se v nich setkává s jinou důležitou sociální skupinou, která vychovává k mnoha klíčovým dovednostem. Jak si tedy vybrat v pestré paletě nejrůznějších koníčků a sportovních aktivit?

Rodiče by měli nejprve obrátit pozornost sami k sobě a zkoumat své nitro: Jak to bylo tehdy se mnou, s mými zálibami, s mými přáními? To doporučuje dětský psycholog a psychoterapeut Jaroslav Šturma v rozhovoru níže. Teprve pak by podle něj mělo následovat přizvání dítěte, naslouchání jeho přáním a zvažování motivací.

Chuť vyběhnout vítězí

Mnoho čtenářů si jistě dokáže vybavit známé příběhy lidí úspěšných ve své kariéře, kteří s laskavou vzpomínkou popisují své první krůčky v „lidušce“, skautu či na malém fotbalovém plácku. Díky dobře zvolené zálibě a vytrvalosti jejich rodičů či trenérů se jejich koníček proměnil ve vytrvalého mezka, který je později přenesl přes nejedno úskalí dospívání.

Ovšem nemalé množství čtenářů může tyto řádky vnímat i s lehkým povzdechem. Podporování dětí v mimoškolní činnosti totiž znamená také zátěž pro rodinný rozpočet. Proto snad inspirativnější a poutavější mohou být příběhy těch, kteří žádnou řízenou mimoškolní aktivitu v dětství nezažili. A nezbylo, než si vyšlapat vlastní cestu.

I voda může učit

Jejich příklad ovšem ukazuje, že ne koníček, ale právě chuť k vyběhnutí ven je to, co nakonec vyhrává. Zapřáhli se jednoduše sami. „V době mého dětství v naší vsi kroužky nebyly,“ vzpomíná psycholožka Marta Luzarová. Proto ji a další sourozence vozil otec vlakem na soukromé hodiny houslí a klavíru do bytu svého kamaráda. „K nám sedmi sourozencům chodily denně děti ze sousedství a na naší velké zahradě jsme si hráli na maminku a tatínka, na školu, hráli jsme divadlo, soutěžili v běhu, lezení po stromech i přes ploty, nezapomněli jsme ani na fotbal a jiné míčové hry,“ dodává. Podle jejích slov už v předškolním věku museli při tom všem stihnout také natrhat trávu králíkům, dát slepicím, starší sourozenci se zase museli postarat o mladší a všechno po sobě nakonec i uklidit. Jakým dovednostem se díky tomu naučili? „Mezilidským vztahům, řešit konflikty, porozumět druhým a pomáhat si navzájem,“ dodává psycholožka Marta Luzarová. Ve své profesi se – ne překvapivě – věnuje právě rodinné terapii.

Podobnou zkušenost má rovněž řeholník, šéfredaktor časopisu Duha a vyučující na Teologické fakultě v Českých Budějovicích Tomáš Cyril Havel. „Popravdě řečeno mým prvním zájmovým kroužkem byl život na vesnici. Pořád bylo co objevovat, hrát, zkoušet a hlavně byl vždycky po ruce někdo, s kým se to všechno dalo dělat. Přirozeně jsme se učili domlouvat se, dělit si role, nést zodpovědnost,“ vyjmenovává a zmiňuje také domácí povinnosti, práci se zvířaty nebo na poli. „Ale zájmový kroužek v tom původním smyslu jsem měl také,“ upřesňuje, „chodil jsem do rybářského kroužku, kde jsem poznal přírodu a učil jsem se čekat. Tehdy jsem to tak ještě nebral, ale dnes si říkám, že jsem tím získal docela dobrou dovednost.“

A do třetice: také šéfredaktorka časopisu IN! Dívčí svět Marie Stejskalová přiznává, že dětství prožila na vesnici bez zájmových kroužků. „Ale když se zpětně podívám, jak jsem trávila volný čas, bylo to velmi pestré. Od sportovních aktivit přes hry s kamarády až po pomoc rodičům na zahradě a v domácnosti.“ Později se věnovala zpěvu a organizování dětských táborů. Přiznává, že vše, co dělala, ji ovlivnilo a směřovalo. „Když jsem si ujasnila, že mě to táhne více k dětem než k ekonomice, kterou jsem tehdy studovala, zjistila jsem, že mi chybí hudební vzdělání, které bych v tu chvíli ocenila a využila. Ale nevadí. Nestala jsem se sice učitelkou, ale z ‚týmačky‘ na Diecézním centru života mládeže ze mě vyrostla šéfredaktorka časopisu pro dívky. Svůj sen – pracovat s dětmi a mladými – si tedy plním, jenom v jiné formě. Člověk se nesmí nechat zastavit a jít za svým snem i přes překážky,“ povzbuzuje na závěr.

KAROLÍNA PEROUTKOVÁ

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 39 20. – 26. září 2022

Posvátno se nesmí opírat o moc

„Nastala hodina, kdy je třeba se probudit z fanatismu, který znesvěcuje a porušuje každé náboženské vyznání,“ zdůraznil papež před účastníky mezináboženského…

celý článek


První bazilika sv. Ludmily

V pořadí šestnáctou basilikou minor v Česku (v Praze pátou) se v pátek 16. září stal chrám sv. Ludmily v Praze na Vinohradech. Mši svatou spojenou se slavnostním vyhlášením…

celý článek


Papežský almužník na frontové linii

„Upevnit ve víře, dát naději, být nablízku“ – to vedlo papeže Františka, aby už počtvrté vyslal na trpící Ukrajinu svého almužníka kardinála Konrada Krajewského.

celý článek


Jak je důležitý sociální smír

Nadcházející zima patrně bude testem soudržnosti naší společnosti a také toho, jak dokáže řešit konflikty. Uvědomujeme si vůbec, jak je sociální smír důležitý?

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay