Vydání: 2023/20 Zelenskyj u papeže, 16.5.2023

Příloha: Perspektivy 20

A když přijde On, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy“ (Jan 16, 13). Velikonoční doba se velmi hodí k rozjímání o obsahu uplynulých svátků Velkého přejití – dnu bitvy na kříži, spočinutí mezi mrtvými a probuzení do plnosti života. Je to také obsah našeho křtu – a křest, to je něco, co se prožívá neustále.
Přesně tak, o křtu se mluví v přítomném čase. Kdosi moudrý pravil: „Nikdy neříkej, že jsi byl pokřtěný, protože pokřtěným jsi.“ Svátostné znamení bylo počátkem a teď žijeme ponořeni do Ježíšova přejití, prožíváme ho každý den. Jinak řečeno, osvojujeme si znovuzrození, které nám bylo dáno – přítomnost Krista v našich životních zápasech, ve chvílích umírání a ve stále plnějším probuzení. Můžeme stále hlouběji vstupovat do živlu pravdy, do autentického života. Zvláště když velikonoční liturgie ještě neřekla své poslední slovo.
Oslava Velkého přejití – Paschy nekončí, protože vlastním vyústěním Velikonoc je vylití Ducha Svatého. Ježíš přebýval mezi námi, vstoupil do našeho utrpení, aby nás následně vykoupal v Božím dechu, aby nás pokřtil Duchem Svatým (srov. Sk 1,4-5). Jak učil pravoslavný mystik Serafim Sarovský, křesťanský život spočívá v získávání Ducha Svatého. Je to nové narození, zrození shůry (srov. Jan 3,31). Stojí za to položit si otázku – tiše, jemně, ale upřímně: Víme o takovém zrození a toužíme po něm?
Nikodémův údiv
„Jak se může narodit člověk, který je starý? Jak se to může stát?“ ptal se Nikodém. Ježíš mu odpověděl: Ty jsi učitel Izraele a nevíš to?“ (Jan 3,4.9-10).
Ano, Nikodém je učitelem Izraele. Není právě toto důvod, proč ho Ježíšova slova o „narození znova“ překvapují? Ví, že „novorozenci“ (srov. 1 Petr 2,2) jsou ti, kdo se obrátili od své víry k víře Izraele. Ale on je přece Izraelita, a dokonce učitel Izraele. K čemu se má obrátit? Nežije snad v Boží pravdě?
Ježíš mluví o narození z Ducha, o vstupu do nového života, o novém ponoření do Dechu z „hlubin Božích“ (srov. 1 Kor 2,10). Vypráví o životě, který strhává proud Neuchopitelného. Nikodém se ptá, jak se to může stát, ačkoliv je učitelem Izraele.
Zapomněl snad na proroctví z knihy Ezechiel? „Dám vám nové srdce a vložím do vás nového ducha“ (Ez 36,26). Je rabínem a neví, že očekává Velkou novinu od Hospodina? Neví, že přijde okamžik velkého „vylití Božího Ducha na všechno tělo“ (srov. Jl 3,1)? Zapomněl, že čeká na nové otevření Smlouvy, na přebývání Božího učení v člověku, na důvěrné, srdečné poznání Hospodina (Jr 31,33-34)?
Můžeme se znovu narodit?
Novým narozením z Ducha může být nové obrácení k víře, s níž se člověk od mládí setkával, která ho provedla životem a kterou dokonce předává dál. Ježíš nabízí ponoření do Ducha plnosti. Neruší Starý zákon, ale uvádí nás do jeho Ducha. Uvádí nás do souznění se svým myšlením, hlubším než jeho popis slovy (srov. 1 Kor 2,16).
A touto cestou je důvěra v Mesiáše, který, jak vyznává Nikodém, koná znamení, jež by nemohl konat, kdyby „nepřišel od Boha“ a kdyby „Bůh nebyl s ním“ (srov. Jan 3,2). Věřit znamená přilnout ke Slovu, jímž je Kristus, k celé pravdě o jeho charakteru a stylu života. Duch, který „uvádí do veškeré pravdy“ (srov. Jan 16,13) nás překvapuje a vede do hlubin „Kristova smýšlení“ (srov. 1 Kor 2,16). Stále prohlubuje souznění s Mistrovým charakterem, citlivostí a logikou. Provází k hlubšímu smyslu Slova a k jeho možná netušeným důsledkům.
Příběh o setkání s Nikodémem není zapsán proto, abychom se cítili lepší než Nikodém. Klade nám otázku, zda se horlivý katolík nechá znovu zrodit Duchem lásky. I když je od dětství zbožný. I když už prošel všechna poutní místa. I když vystudoval teologii. I když oslavil jubileum řeholních slibů nebo kněžského svěcení? Může se církev znovu narodit, když je tak stará? S tak dlouhou a bohatou tradicí?
Zachránce neklidného srdce
„A kdo se napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky – ale voda, kterou mu dám já, se v něm stane pramenem tekoucím k věčnému životu“ (Jan 4,14).
Dialog u Jákobovy studny v následující kapitole Janova evangelia je lekcí o záchraně neklidného srdce, které je zraněné nenaplněnými touhami. Studna je pojmenována po Bohem obdařeném dobrodruhovi, patriarchovi, který zápasil s Bohem. Hospodin totiž nechce otroky, ale děti. Nechce loutky, ale učedníky. Nevadí mu naše nepořádnost, nechce, abychom byli „slušní“, ale očekává upřímnost. Nezotročuje lidi ani je nekrotí, těší ho naše svoboda, jejímž je původcem. Svoboda ovšem znamená také odpovědnost, která se nedá vnutit.
Dialog u studny v poledním žáru (hebrejsky „šestá hodina“ od rána) se točí kolem žízně. Kristus navazuje rozhovor se ženou, jež pochází ze společenství, které židé považovali za kacířské. V průběhu setkání vyjde najevo cizinčina „neuspořádaná manželská situace“. Byla pětkrát vdaná, v současné době má milence.
Ježíš to však nezmiňuje proto, aby moralizoval. Nekárá. Je to (jen) signál: Znám tvou touhu, cítím nenaplněnost tvé nejhlubší touhy být přijatá, aby vzájemné sebedarování chutnalo štěstím. Už nemluvíme o studni v zemi a blízkovýchodním horku, mluvíme o tom, co ji trápí pod povrchem každodenního života, pod rutinou fráze „nějak to zvládnu“. Mám pro vás dar životní svěžesti, zdroj, který promění tvůj život v Boží oázu.
V každém nitru může vytrysknout pramen
Ježíš samozřejmě mluví o Duchu Svatém, věčném proudu útěchy a oddanosti (srov. Jan 7,37-39), neboť koneckonců celé Kristovo Velké přejití lidským životem a smrtí ke vzkříšení slouží k tomu, abychom se ponořili do Božího Ducha (srov. Sk 1,5).
Vtělení Božího slova nás sytí jako chléb, naplňuje existenci člověka nebeským smyslem. Kristus nám také dává pít Božský život jako vodu. Nám, ztraceným ve svých touhách, oklamaným iluzemi, zklamaným ve svých snahách, žijícím v náhražkách. Bůh nabízí spočinutí a nápoj absolutního Života. Věčný život nezačne až po smrti, začíná prvním nádechem důvěry v Ježíše. Díky němu může v každém nitru vytrysknout pramen. Můžeme důvěřovat jeho skryté přítomnosti a nasávat Ježíšovu inspiraci a žít jako on. Můžeme se klidně a jednoduše otevřít svému „křtu v Duchu Svatém“ – jako vodopádu oživení nebo jako tichému přílivu. Kristus plní své sliby stále znova, aniž by tím uhasil naše touhy. Život s hodnotou věčnosti v sobě nemá stagnaci, přesycení, nudu. Život Boha v nás a nás v Bohu, život v srdci Života nikdy neztrácí chuť, vůni a sílu svatebního vína (srov. J 2,10). Bůh je věčná svěžest, radostný Počátek nekonečného naplnění. On je nevyčerpatelný Pramen.
Spasitel našich tužeb
On je také spásou každé touhy, která v nás pulzuje. Vstoupí do každé naší touhy, ale pravděpodobně jinak, než očekáváme. Je to podobné jako s Mesiášem, kterého sice židé očekávali, ale on nakonec přišel v jiné podobě, než si představovali. Nakonec ale zjistíme, že jsme o nic nepřišli.
A to vše proto, že – jak nám bylo nenápadně naznačeno na začátku dialogu o touze – nejsme to my, kdo touží jako první. Je to Ježíš, kdo nás nejprve žádá, abychom mu dali napít. Boží slovo nás chce dovést k naplnění, pro které nás stvořilo.
Ježíš říká ženě raněné životem: „Kdybys věděla o Božím daru...“ (J 4,10). Kdybychom jen věděli, že Bůh je dar. Naše touhy jsou ozvěnami Boží touhy po tom, abychom existovali a byli sebou samými.