Svírat otěže svého života

Vydání: 2020/35 Bělorusko: církev proti násilí, 25.8.2020, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma 35

Vynakládáme obrovské úsilí tím, že něco nechceme, místo abychom to přijali? Nedokážeme rozlišit, jestli to, co se děje, máme přijmout – anebo změnit? Když se k pochybnostem přidají pocity viny a sebelítost, může se život jevit jako kříž k neunesení.


Občas se stávají věci, které jsme neměli v plánu. Někdy až s odstupem času dokážeme nahlédnout, jak nás Bůh tím obdobím vedl.  Snímek Pixabay

„Proč? Otázka, kterou si všichni klademe. Chceme vědět, proč se nám stávají různé věci. Chceme pochopit smysl, který se skrývá za tím, co prožíváme, za utrpením, jímž procházíme, nebo za rozhodnutím, které učinil někdo jiný a které nás bezprostředně ovlivňuje. Někdy jsou odpovědi jasné. Často však vyžadují projev naší víry…“ píše ve své knize Když život nejde podle tvých představ Katrina J. Zenová (KNA 2013). A dodává, že mnohem účinnější otázka než proč? je: Jak se ke své životní situaci postavit, jak pokračovat dál, jak dál důvěřovat Bohu, jehož cesty nejsou naše a jehož myšlení tolik převyšuje to naše?

P. Josef Hurt, kněz a psychoterapeut, přináší trochu provokativní myšlenku: „Trestá“ nás Bůh tím, že nám nedá, co chceme, anebo naopak, že nám to dá? Uvědomujeme si, že když nedostaneme, co chceme, může nás to vychovávat? Velmi často se například potkává s páry, které nemohou přijít do jiného stavu a je pro ně těžké tu situaci přijmout a pracovat s ní. Pro mnoho rodičů je bolestné, když se jejich děti vzdalují z církve nebo propadají různým závislostem. Svobodní zase propadají beznaději, že nemohou potkat toho pravého/pravou. Koneckonců situaci okolo pandemie by si asi taky nikdo z nás dobrovolně nevybral… Ale nejde tu jen o velké životní kříže, nemoc, ztrátu zaměstnání, rozvod nebo třeba konflikty v rodině. Mnozí lidé těžko snášejí každodenní drobné nezdary a nedokážou se vyrovnávat s tím, že věci se dějí jinak, než jak by si představovali.

Na vině jsou mimo jiné ideály, které nám jsou předkládány: „Všude slyšíme, jaké by to mělo být, jak by to v rodině mělo vypadat, ale už nám nikdo neřekne, že realita je jiná – a co by se s tím dalo dělat. Lidé pracují s ideály a jsou frustrovaní, když to u nich takové není,“ říká P. Hurt a přidává, že tím na sebe klademe obrovské nároky, které nás svazují. Často to jsou ženy, „které se příliš snaží“, které si myslí, že si nemohou dovolit udělat chybu, a když ji udělají, nedokážou si ji odpustit. „Málokdy přijímáme realitu s vědomím, že neseme poklad víry v nádobě hliněné,“ konstatuje kněz.

Prázdninový knockout

P. Šebestián Smrčina se také často setkává s lidmi, kteří mají jasnou představu, jak věci mají být, co je a co není dobře – a chtějí přetvořit skutečnost kolem sebe ke svému obrazu. „Tím se nejen vyčerpávají, ale také jsou často zklamaní, zahořklí, zatrpklí, nespokojení a vyčítají to Pánu Bohu. Přitom často nebojují s něčím, co by nemělo být, nýbrž s tím, co Bůh chce a z čeho pro jejich dobro nemůže uhnout,“ říká P. Smrčina. Vzpomíná, že za dob studií na gymnáziu velmi často promarodil celé léto. Jednou si zlomil nohu, jindy měl otravu krve… „Vždy o prázdninách mě Pán Bůh knockoutoval. Až později jsem přišel na to, že kdybych byl zdráv, prožil bych prázdniny sobeckým, sebepotvrzujícím způsobem, a možná právě tyhle těžkosti mi pomohly, že jsem objevil duchovní povolání. Kdyby bylo vše po mém, možná by bylo všechno jinak. Třeba bych byl úspěšným podnikatelem,“ usmívá se P. Smrčina s tím, že Bůh nám bere otěže z rukou ve chvílích, kdy pro nás není dobré, abychom je drželi. „Čím pevněji svírám otěže svého života, tím víc zabraňuju Bohu, aby mi pomohl, a uzavírám se před Boží milostí. A tak mi je Bůh někdy trochu násilím vytrhne z rukou,“ zmiňuje P. Smrčina.

Sám bývá svědkem příběhů, kdy životní těžkosti přimknou člověka k Bohu. Říká, že v takových situacích je důležité obnovovat a prohlubovat důvěru v Boha, že je Pánem nade vším. „Může se stát, že někdo někoho šikanuje, znevažuje, hází na něj problémy, pomlouvá a lidsky škodí. Nebudu říkat, že to dělá Bůh. Ten nemůže dělat zlo. Ale dopustí ho s cílem získat větší dobro,“ sděluje kněz a vypráví příběh manželství, které zažívalo velké těžkosti. A když se zeptal manželky, zda by vůbec byla věřící, kdyby její manžel byl takový, po jakém by toužila, odpověděla, že by asi nebyla. V jiném manželství byla zase velmi problémové povahy manželka. A její muž říkával: „Vím, co dělám. Řekl jsem, že s ní ponesu všechno dobré a zlé až do smrti. To zlé je její povaha a já ji s ní nesu tak, že to na sebe nechám dolehnout, obětuju a přijmu pro její dobro.“

Srovnat se s tím, co se nepovedlo

P. Josef Hurt však varuje před postojem, že život je jenom utrpení a že pořád musím přinášet oběti. I před tím, abychom na sebe brali vedle svého kříže kříž někoho dalšího: „Jde o to, abych vnímal, že Bůh pro mě chce radost. Svatý Irenej říkal, že chválou Boží je člověk žijící v plnosti. To samozřejmě nejde, mám-li na sebe hodně nároků a představu, že nesmím udělat chybu.“ V tom podle něj může pomoci terapie. U řady lidí ale změna přijde „sama“, s věkem. „Říká se tomu psychospirituální krize. Zjednodušeně řečeno člověk se v první polovině života soustředí na to, aby dosáhl svých představ (postavit dům, zasadit strom, zplodit potomka), a druhá polovina života mě učí srovnat se s tím, co se nepovedlo,“ popisuje P. Hurt.

Člověku také pomáhá, když má s kým sdílet své těžkosti a když se učí žít s vlastní nedokonalostí a slabostí. „Je důležité nedávat vinu okolí za to, co mi nejde, ale uvědomovat si svoji zodpovědnost za to, co mohu změnit, a přijímat to, co změnit nemohu,“ doporučuje P. Hurt. Lékem je tu samozřejmě svátost smíření spojená s duchovním doprovázením a eucharistií.

Jak to rozlišit?

Jak ale poznat, že něco mohu změnit? A pokud to nemohu změnit, jak to přijmout? Jak si nevyčítat, že se snažím jenom něco vydržet? A co když si ono neúnosné břemeno nakládá člověk sám? P. Josef Hurt podotýká, že se lidé dostávají do dvou extrémů: jedni se v těžkostech příliš brzy vzdávají a druzí musí všechno vydržet, i když už to nejde. „V době krize působí stres, který zamlží kritické přemýšlení, co mohu unést a co ne. Když člověk zůstává v takovém stadiu nerozhodnosti, je důležité hledat pomoc – Boží i lidskou,“ radí P. Hurt a dodává, že to je klasická ignaciánská duchovní rada: nečinit v době neútěchy závažná rozhodnutí.

A ještě jedna věc je zde důležitá: Nejsme-li si jisti, jestli něco přijmout, nebo změnit, a stále na to myslíme, přicházejí pochybnosti. „V duchovním životě lidé často tonou v pochybnostech. A pochybnost paralyzuje a vyvolává pocity bezmoci a úzkosti, že je všechno špatně,“ říká P. Smrčina. Doporučuje s pochybnostmi příliš nevyjednávat a pokusit se uplatnit postoj víry. Přijmu-li příkoří a utrpení s plným souhlasem a vědomím jako Pán Ježíš, má moje oběť obrovskou výkupnou hodnotu. „Ovšem pokud něco jen trpím a nepřijímám, ještě víc mě to zničí a budu zahořklý a plný hněvu,“ varuje P. Šebestián Smrčina s tím, že se to postupně začne projevovat psychosomaticky a může vyústit v deprese. Doporučuje proto trénovat přijetí každodenních drobných křížů a obtíží, k čemuž je potřeba také milost trpělivosti, pokory a důvěry, kterou si můžeme vyprošovat.

P. Josef Hurt v neposlední řadě radí, abychom se učili prožívat křehkost jako součást lidské existence. A když zklameme (i sami sebe), nevzdávat to. „Můžeme si dovolit padat pod křížem naší křížové cesty, ale jen pod tím, který je opravdu náš,“ uzavírá P. Hurt.

KATEŘINA ŠŤASTNÁ

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 42 13. – 19. října 2020

Na misiích v čase pandemie

„Zde jsem, mne pošli!“ je mottem letošní Misijní neděle 18. října. Oslovili jsme české misionáře a misionářky, kteří se „nechali poslat“ do různých koutů světa.…

celý článek


Máme na útvaru kaplana, je to náš padre

Hlavní armádní kaplan P. JAROSLAV KNICHAL má hodnost plukovníka. Nevelí však bojové jednotce. Jeho rozkazy poslouchají a radám i duchovnímu vedení naslouchají jeho kolegové:…

celý článek


Bill Gates za pandemii nemůže

Česko si ve statistikách zemí zasažených koronavirem nevede nejlépe. Přesto se však objevují hlasy, které vážnost nemoci zlehčují a které živí i kolující lži a dezinformace.

celý článek


Najednou v Taizé nebyli poutníci

Desítky let tu byli zvyklí přijímat tisíce lidí. Opatření při letošní pandemii ovšem nevynechala ani komunitu ve francouzském Taizé. O současném životě tohoto ekumenického…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay