Sto let od zázraku na Visle

Vydání: 2020/33 U sloupu Panny Marie, 11.8.2020, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy 33

Polsko si v těchto dnech připomíná významnou událost své novodobé historie. Před sto lety odvrátilo nebezpečí, že po krátké době samostatné existence bude znovu vymazáno z mapy Evropy. Poláci si tuto událost připomínají o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Nikoli náhodou.


Na obraze Jerzyho Kossaka se v první řadě útočících vojáků tyčí postava kněze Ignacyho Skorupky s křížkem v ruce. Takto podle legendy i zahynul. Avšak podle svědků jej zabila zbloudilá kulka, když uděloval poslední pomazání umírajícímu vojákovi. Snímek archiv KT

Ve škole se o tom většina z nás neučila. Šlo o válečný konflikt, kdy v srpnu 1920, pár desítek kilometrů od Varšavy, polské jednotky rozdrtily armádu ruských bolševiků. Říká se tomu také „Zázrak na Visle“. Paradoxně ani jedna ze stran tuto válku té druhé tehdy nevypověděla. Bylo to naposledy v moderních dějinách, kdy se v masovém měřítku vedl boj tradičními prostředky: muž proti muži, většinou na koních, šavle a kopí v rukou – asi jako za napoleonských válek. Atmosféru těch bojů přiblížil povídkový cyklus Isaaka Babela „Rudá jízda“. Dodnes panují dohady, co by pro Polsko a Evropu znamenalo, kdyby polské jednotky tuto bitvu prohrály. Vítězství přineslo Polákům dvě desetiletí relativně svobodné existence, kdy po dobách záborů mohli budovat své školství, armádu, hospodářství, politické a kulturní instituce.

Neklidná východní hranice

Když na konci první světové války začaly německé jednotky opouštět linii východní fronty, bylo jasné, že před politickými elitami obrozujícího se Polska stojí úkol, který nesnese odkladu: vyřešit otázku východní hranice. Nebylo pochyb, že půjde o náročný úkol. Od roku 1795 totiž samostatný polský stát neexistoval. O jeho území se podělilo Rusko, Prusko a Rakousko, státy, které neprojevovaly ochotu vzdát se svých území. Avšak ani mezi polskými politiky v tomto směru nepanoval jednotný názor.

Představu velkého Polska „od moře k moři“ (tj. od Baltského k Černému) prosazoval Józef Piłsudski, hlava státu a vrchní velitel polské armády. Šlo o tzv. federalistickou koncepci, která měla navazovat na „jagellonské“ dědictví, kdy Polské království a Litevské velkoknížectví tvořily jeden společný státní celek. Piłsudski chtěl, aby Polsko – po neblahých historických zkušenostech – nesdílelo společnou hranici s Ruskem. Přál si, aby jeho země tvořila federaci s Ukrajinou, Běloruskem a Litvou.

S odlišnou představou přišel vlivný opoziční politik Roman Dmowski, vůdce národnědemokratické strany, který se těšil podpoře u představitelů vítězných mocností. V jeho případě se jednalo o tzv. inkorporativní koncepci, kdy by východní hranice probíhala tam, kde byl počet polského obyvatelstva nad šedesát procent, případně i tam, kde by Poláci byli v menšině, ale na daném území by tvořili politickou, ekonomickou a kulturní elitu. Dmowského koncepce dávala přednost etnickému principu. Více méně by šlo o linii totožnou s východní hranicí Polska po jeho druhém dělení (1793). – Zatím však obě představy závisely na tom, jakým směrem se budou vyvíjet události na východ od Polska.

Představa federace se hroutí

Přestože ruští bolševici po revoluci v roce 1917 uznávali nárok národů na sebeurčení, postupně tento princip opouštěli a začali usilovat o obnovu své země v hranicích bývalého carského Ruska. Navíc se ani moc netajili úmyslem šířit komunistické ideje dál na západ – vždyť podle Marxe měla revoluce vypuknout nejprve v průmyslově vyspělých zemích kapitalistické Evropy.

Jenže Ruskem mezitím zmítala občanská válka. A ani vrchní velitel bílé armády Anton I. Děnikin se netajil tím, že pokud jeho vojska bolševiky porazí, obnoví Rusko v předválečných hranicích. Osud samostatného Polska mu byl celkem lhostejný. To byl také důvod, proč se Poláci nezapojili do bojů po boku bělogvardějců, i když představitelé dohodových mocností kvůli tomu na Piłsudského tlačili.

Mezitím se po porážce habsburské monarchie a rozpadu carského Ruska začali o svá práva hlásit Ukrajinci. Na území východní Haliče vznikla Západoukrajinská lidová republika a na bývalém ruském území Ukrajinská lidová republika – obě republiky se posléze sloučily, ale jejich existence neměla dlouhého trvání. Navíc Východní Halič s centrem ve Lvově, kde bylo polské obyvatelstvo v převaze, Poláci pokládali za své historické území. Ukrajinskou lidovou republiku se sídlem v Kyjevě dobyli v únoru 1919 bolševici. Ti se ovšem už nějakou dobu předtím angažovali také ve snahách Litevců ovládnout Vilno (dnešní Vilnius) se záměrem instalovat zde sovětskou republiku. Tyto snahy Piłsudského nesmírně popudily, poněvadž z okolí Vilna sám pocházel a k Litvě ho poutalo silné citové pouto. V žádném případě nebyl ochoten nečinně přihlížet dalšímu vývoji událostí.

Poláci v dubnu 1919 Vilno dobyli, a vztahy mezi Litvou a Polskem se tím pádem dostaly na bod mrazu. Piłsudského představa širší protibolševické koalice vzala za své. K různým potyčkám mezi polskou armádou a bolševiky docházelo již od začátku roku 1919, avšak ještě téhož roku obě strany zasedly k jednacímu stolu. Postup polských vojsk se na nějakou dobu zastavil, jednání se protahovala a bolševici zatím úspěšně drtili bělogvardějská vojska.

Spojenectví s Poláky uzavřel jen ukrajinský ataman Semjon Petljura. Cesta na východ tak byla pro Piłsudského otevřená, polské jednotky 7. května 1920 triumfálně vstoupily do Kyjeva.

Nadešel čas zúčtování

Protiútok bolševiků na sebe nenechal dlouho čekat. Do Rudé armády se hlásili noví dobrovolníci, dokonce i bývalí carští důstojníci, kteří se nechtěli smířit se ztrátou západních oblastí říše. Z Kavkazu po vítězném tažení proti bělogvardějcům dorazil se svou První jízdní armádou (Babelovou „rudou jízdou“) Semjon M. Buďonnyj. Podařilo se mu prolomit frontu a polské jednotky se z Kyjeva stáhly. Díky ničivé síle a rychlému manévrování svých obávaných „tačanek“ (tj. drožek tažených koňmi a opatřených těžkými kulomety) rozséval Buďonnyj v polských řadách zmatek, strach a zkázu.

„Vojska válčící pod rudým praporem jsou připravena bojovat na život a na smrt s armádou bílého orla. Naším úkolem je utopit zločineckou vládu Piłsudského v krvi rozdrcené polské armády… Cesta k požáru světové revoluce vede přes mrtvolu Polska! Na Vilno, Minsk a Varšavu!“ – stálo v rozkazu sovětského vrchního velitele Michaila N. Tuchačevského.

Varšava si uvědomovala vážnost situace. Na začátku července polský Sejm ustanovil Radu obrany státu, která začala s náborem dobrovolníků. Akce se setkala s masovou odezvou. Do armády vstupovali nejen mladí lidé, ale též značný počet rolníků a dělníků. Podle původního plánu se měl rozhodující střet odehrát v okolí Brestu Litevského, ale kvůli rychlému postupu nepřátelských vojsk polské velení rozhodlo, že k němu dojde u Varšavy.

Ruce pryč od Ruska

Situace na polské straně nebyla povzbudivá. Armáda se potýkala s nedostatkem zbraní i výstroje. Tvořili ji vojáci a důstojníci, kteří ještě nedávno sloužili v pruské, rakouské nebo carské armádě – čili byli zvyklí na odlišný typ velení, zbraní a taktiky. Podle dobového svědectví byl například 8. pluk hulánů skrz naskrz rakouský, vyznačující se disciplínou a aristokratickou elegancí, zatímco 14. pluk, jehož příslušníci sloužili během první světové války v kavalerii carské armády, působil dojmem „tlupy zabijáků nejvyšší kvality“.

Svou pomoc nabídla Francie. Do Polska vyslala skupinu důstojníků vedenou generálem Henrysem, kteří měli za úkol vštípit polské armádě francouzský systém velení. Jedním z členů mise byl major Charles de Gaulle, pozdější prezident Francie. Avšak dodávky vojenského materiálu, který do Polska z Francie putoval, zadržovali železničáři na hranicích Německa, Rakouska a také – Československa. A přestože jsme tím tehdy Polsku moc nepomohli, stojí za zmínku, že jedné z polských divizí velel zkušený generál Franciszek Krajowski (vl. jm. František Králíček), Čech, rodák z Velešína u Českého Krumlova, který po pádu Rakouska-Uherska přestoupil do polského vojska. Za chrabrost byl odměněn nejvyššími polskými a francouzskými řády.

Také přístavní dělníci ve Velké Británii odmítali nakládat vojenský materiál na lodě plující do Gdaňska. Bolševikům se totiž podařilo ovlivnit část evropského veřejného mínění natolik, že heslo dne znělo: „Ruce pryč od Ruska!“ Konfliktu se snažili vtisknout ráz třídního boje – „polští páni“ versus „vykořisťovaní dělníci a rolníci“. Pomoc nakonec připutovala alespoň z Maďarska.

Naprosté, triumfální vítězství

Nicméně Poláci měli nad bolševiky absolutní převahu v jedné oblasti – a tou byl přísun informací. Jednak měli letectvo, zatímco druhá strana nikoli. Polští piloti prováděli především průzkumné lety, takže jejich armáda měla dokonalý přehled o pohybu bolševických vojsk. Jednak se už v září 1919 podařilo polským zpravodajcům prolomit šifry velení Rudé armády, a Józef Piłsudski měl tím pádem na svém stole stále čerstvé informace o úmyslech Rusů. A především díky nim – podle názoru historiků – pak mohl připravit svůj „velký manévr“ a uštědřit nepříteli zdrcující porážku: „Jsme svědky znamenité operace! Našim Polákům narostla křídla. Vojáci, kteří byli sotva před týdnem fyzicky i psychicky zcela na dně, se ženou dopředu a překonávají vzdálenost čtyřiceti kilometrů denně. Ano, to je vítězství! Naprosté, triumfální vítězství!“ zaznamenal si 17. srpna 1920 major Charles de Gaulle do svého deníku.

Nutno připomenout, že morálku a odhodlání obyvatel Varšavy bránit své město posilovaly také modlitby, procesí a bohoslužby sloužené u příležitosti právě probíhající slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Ostatně nedělo se tak v polských dějinách poprvé. Mnoho Poláků věří, že vítězství nad bolševiky v roce 1920 bylo možné jen díky pomoci Matky Boží.

Boj o Varšavu bychom si ovšem neměli představovat, jako by šlo o akci, kdy se v jeden okamžik na jednom místě střetly celé armády. Šlo spíš o sérii dílčích bitev. Rovněž není pravda, že Poláci museli čelit obrovské početní převaze nepřítele, jak se někdy uvádí. Síly byly zhruba vyrovnané – na obou stranách stály armády, které čítaly přes sto tisíc mužů.

Po letech měly tyto události ještě tragickou dohru během Stalinovy „velké čistky“, kdy někteří ruští velitelé z neúspěšného tažení proti Polsku, včetně vrchního velitele Michaila N. Tuchačevského, skončili na popravišti. Říká se, že i za vyvražděním zhruba dvaceti tisíc polských důstojníků v Katyni stála Stalinova pomsta za porážku na Visle, ale žádné přímé důkazy pro to nejsou.

Rižská mírová smlouva

Vítězství zaručilo Polákům dvacet let svobodné existence, ale ne všem. Polsko-bolševický konflikt ukončila tzv. rižská mírová smlouva podepsaná 18. března 1921 v lotyšské Rize. S konečnou platností určila východní hranici Polska, jakkoli nakonec spíš podle představ národních demokratů – Piłsudski ji nazval „aktem zbabělosti“. „Co nejméně národnostních menšin ve státě neschopném zajistit jejich asimilaci,“ znělo heslo národní demokracie. Sovětskému Rusku tedy připadla velká část Běloruska (včetně Minsku) a Ukrajiny, kde stále žilo kolem jednoho milionu Poláků. Na ně – pod nadvládou bolševiků – čekaly už bohužel jen nelidské zacházení, deportace, hladomor a smrt. Ale to už je jiná historie.

JAROSLAV ŠUBRT
 

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 39 22. – 28. září 2020

Křesťanské symboly v politice

Symboly jsou pro lidskou povahu důležité, ale u každého z nich musíme mít neustále na paměti, že je pouze pomůckou k pochopení něčeho většího a hlubšího.

celý článek


Libanon: zachováváme si naději

Osm týdnů po masivním výbuchu, který zdemoloval libanonskou metropoli Bejrút a připravil statisíce lidí o přístřeší, do země stále míří mezinárodní pomoc. Místní…

celý článek


Přinuceni k útěku jako Ježíš

V naší době se miliony rodin nacházejí v bezútěšné situaci podobné té, jakou zakoušela Svatá rodina na útěku do Egypta. Upozorňuje na to papež František ve svém poselství…

celý článek


Katolický týdeník mění distributora novin

KT bude od příštího vydání do schránek čtenářů doručovat prostřednictvím své sítě společnost PNS - nikoliv Česká pošta, jak tomu bylo dosud. Správa předplatitelského…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay