Stavitelé chrámů: Ludvík Kolek a Jaromír Votava
Vydání: 2005/42 Věřím v Boha, ne v církev, 11.10.2005, Autor: Václav Štaud
Příloha: Doma
Stavitelé duchovních chrámů
Ludvík
Kolek
Výtvarník. Jako architekt se v Senetářově v roce 1969 podílel na
vybudování prvního nového kostela v ČSSR po tehdejším politickém uvolnění.
Od roku 1989 je autorem nových chrámů v Hustopečích, Břeclavi, Horní Libochové a
Služovicích u Opavy. Podílel se na pokoncilních rekonstrukcích desítek
chrámových interiérů, vytvořil bezpočet obrazů a plastik s duchovními náměty. A
letos je to právě 50 let, co se věnuje řízení proslulé brněnské svatotomské
scholy.
Po celý produktivní život jste z politických důvodů nemohl využít svého pedagogického vzdělání. Litoval jste někdy?
Rozhodně ne. Snad bych mohl říct, že mou největší láskou byla a je liturgie. Politické poměry kupodivu způsobily, že jsem jí mohl zasvětit celý svůj život. Službou ministrantskou, lektorskou i zpěvem gregoriánského chorálu. Ostatně také moje výtvarné snažení bylo s liturgií podstatně spojeno. A to nejen tím, že jsem mnohokrát spolupracoval s panem Votavou na stavbě varhan. Také moje výtvarná volná tvorba je většinou sakrálního charakteru. Pochopitelně život výtvarníka s takovým zaměřením nebyl v čase minulého režimu snadný. Ale kdo byl podobných nesnází uchráněn?
Jak jste se stal vůdčí osobností komunity Emmanuel?
Celá léta mě provázela myšlenka sv. Pavla: „Nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás přebývá Duch Boží?“ Jsem proto Bohu vděčný, že mě vedl a obrátil mou pozornost i na duchovní chrám z živých „kamenů“. V čase normalizace jsme s přáteli začali zakládat modlitební společenství nad Božím slovem. Chtěli jsem založit vlastní komunitu, ale když jsme se setkali s komunitou Emmanuel a zjistili, jak je její spiritualita blízká té naší, rozhodli jsme se k ní připojit. Požádali jsme o souhlas otce biskupa a s Boží pomocí začali budovat českou provincii.
Laická sdružení u nás ale zakořeňují pomalu.
Jan Pavel II. o Letnicích 1998 řekl, že hnutí a komunity jsou novým jarem církve. A tehdejší kardinál Ratzinger připojil, že kdo se pozorně dívá, může už dnes najít v nových hnutích a komunitách „podivuhodnou mnohotvárnost křesťanských forem života, ve kterých už je církev zítřka opravdu viditelně uprostřed nás“. To jsou závažná slova a my se je snažíme uvádět do života. Mnohotvárnost forem může zdynamizovat život farností. Ovšem na druhou stranu vyžaduje toleranci a vzájemné pochopení. A to není vždy snadné, protože naše země je duchovně zdevastována minulým režimem a následky jsou dlouhodobé.
Jaký byl váš podíl na nedávném církevním sněmu?
Sněmu jsem se zúčastnil jako expert v komisi pro evangelizaci a misie. Jsem
rád, že tato teoretická fáze obnovy církve u nás byla ukončena, a těším se, že
usnesení sněmu budou konkretizována na diecézních synodách. Že budeme všichni
hledat cesty k tomu, jak je uvádět do života, každý podle svého obdarování
Duchem Svatým.
* * *
Jaromír Votava
Varhanář. Brzy to bude 40 let, co hrou na varhany poprvé doprovodil bohoslužbu. Ve firmě, kterou od privatizace řídí, se podílel na postavení celkem 35 nových varhan, přičemž jsou před dokončením další v Letovicích na Blanensku. Nástroje, na kterých se jeho kolektiv účastnil alespoň opravou, se počítají na stovky. Mnoho let spolupracuje s Ludvíkem Kolkem, který více než polovině jejich nových varhan navrhl působivé výtvarné řešení.
Co pro vás znamenají varhany dnes?
Stále totéž. Ve všední dny krásnou práci, po večerech a v neděli zase radost z vytváření hudebního doprovodu k liturgii. Rozeznít kvalitní nástroj, třeba i v prázdných chrámových prostorách, nepřestane patřit mezi moje nejsilnější zážitky. Bez rozdílu, zda se jedná o varhany nové, nebo historické, postavené v katedrále, či v prostém venkovském kostelíku.
Které varhany ve vaší brněnské farnosti jsou vám přece jen nejbližší?
U svatého Vavřince je mi samozřejmě nejlépe. Zde jsem hudbou doprovázel spoustu mší a obřadů - křtů, svateb a pohřbů lidí mně milých a blízkých. Také už je to letos 20 let, co jsem zde převzal vedení sboru dospělých. Je škoda, že pro nedostatek mého času v poslední době stagnujeme, ale zase může v naší farnosti o to víc vyniknout sbor mladých, který nyní dosahuje opravdu vynikajících výsledků.
Čemu tedy věnujete svůj čas, když právě nejste u varhan?
Úplně mě pohltil zpěv v Českém filharmonickém sboru Brno. Absolvovat při práci nepřetržitý řetěz zkoušek a koncertů prakticky po celé Evropě není jednoduché a žádá si to opravdovou lásku k muzice. V našem případě jde převážně o hudbu duchovní: oratoria, mše, moteta. Sbormistr Petr Fiala, který je nejen mimořádný umělec a manažer, ale i hluboce duchovně založený člověk, vybral do našeho repertoáru mnoho pokladů vokální tvorby, kterou oslavujeme Boha. Často koncertujeme v největších chrámech a akusticky dokonalých sálech, před početným a většinou hudebně vzdělaným publikem. Měli jsme to štěstí, že jsme mohli v Římě zpívat Svatému otci Janu Pavlu II. na velké slavnosti u příležitosti 20 let jeho pontifikátu.
Jaký je váš vztah k Ludvíku Kolkovi?
Jedním slovem plný obdivu. Především mě fascinuje obětavost a pokora, doprovázející jeho mimořádný umělecký talent. Nejen ten známější výtvarný, ale i hudební. Nezapomenu například na chvíle, kdy Ludvík učil náš sbor - před cestou na soutěž v italském Arezzu - správně zpívat gregoriánský chorál. Jako každá naše společná práce, i tato byla pro mne velkým obohacením.
Sdílet článek na:
