26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Smíření nebrat jako povinnost

21. 3. 2017

|
Tisk
|

Ne vždy se našim potomkům chce ke svátosti smíření. Někteří mají obavy, stydí se, váhají, ale nakonec jdou. Někteří ovšem kategoricky zpověď odmítnou a nejede přes to vlak. Kde se stala chyba a můžeme s tím ještě něco udělat?

Vydání: 2017/12 Odešel za nejkrásnějším Králem, 21.3.2017, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma



K tomu, aby naše děti svátost smíření opravdu slavily, a ne si ji pouze „odbyly“ nebo „protrpěly“, je důležité, aby ji vnímaly jako něco radostného. „Pokud jdu vyjmenovat hříchy a klepu se strachy, jestli mi Pán Bůh odpustí, jestli mě nepotrestá, pak nemohu slavit,“ říká P. Josef Brtník z Fryštáku, který je spoluautorem knížečky Svátost smíření (vydalo Kartuziánské nakladatelství).
Podle vedoucí katechetického střediska pražské arcidiecéze Lenky Jeřábkové přitom všechno začíná už na přelomu batolecího a předškolního věku, kdy se počíná vyvíjet svědomí dítěte. „Pokud rodiče nemluví s dítětem o tom, co je dobře a co špatně, už v tomto věku, může se stát, že dítě nepochopí, proč by mělo ke svátosti smíření chodit,“ podotýká katechetka.
P. Josef Brtník k tomu dodává, že hodně záleží, jak je nastavena celková důslednost v rodině, jestli když se něco řekne, tak se to opravdu udělá. Podstatné také je, jak umíme my rodiče odpouštět. Když dítě něco provede, dostane okamžitě trest, nebo se nejprve dokážeme ptát, proč se to či ono stalo? Co ho k tomu vedlo? Pro dítě je důležité naše odpuštění a ujištění, že ho máme rádi, i když zlobí. Pokud toto neuděláme, dítě nebude mít šanci pochopit podobenství o marnotratném synu, které je v přípravě na svátost smíření dost zásadní. Nepochopí, že Bůh ho miluje a chce mu odpouštět.
Důvodů, proč děti nechtějí ke svátosti smíření, však může být mnohem víc. Lenka Jeřábková vzpomíná na dítě, které nechtělo chodit ke zpovědi, protože mělo vadu řeči a logopedka mu zdůrazňovala, aby nemluvilo před lidmi, dokud to pořádně neumí.
Příliš brzy, nebo naopak pozdě
Roli hraje také věk. Katechetka Anežka Koutníková, která mnoho let připravuje děti ke svátostem, říká, že na první svatou zpověď se děti obvykle těší – prožívají ji jako krásnou slavnost a při odchodu ze zpovědnice září. S ostychem a obavami se setkává spíše u dětí, které začínají chodit ke svátosti smíření v pozdějším věku. Také P. Josef Brtník míní, že je důležité rozpoznat ten správný věk. Zažil situace, kdy se dítě připravovalo ke svátostem, ale nakonec jejich přijetí po společném rozhodnutí s rodiči o rok odložilo – a pak je prožilo o to radostněji a plněji.
Na druhé straně pokud dítě začne chodit ke zpovědi příliš brzy, ve věku, kdy ještě nemá dostatečně vyvinuté svědomí, hrozí, že mu svědomí nahradí zvenčí rodiče. Lenka Jeřábková vyjmenovává případy, kdy maminka dítěti vypsala hříchy, protože nebylo schopno reflektovat, co je správné a co ne. To ovšem neznamená, že bychom našemu potomkovi, pokud si to přeje, s přípravou na svátost smíření nepomohli. Někteří to i uvítají. Pochopitelně to máme činit s laskavostí a povzbuzením, ne s výhrůžkami a strašením, co příšerného provedli…
P. Josef Brtník upozorňuje, že dětem pomáhá uvědomění, komu jdou své hříchy říkat – totiž přes kněze milujícímu Otci nebo Ježíši, dobrému pastýři, který hledá ztracenou ovečku. On sám se snaží s dětmi navázat vztah, aby se navzájem poznali, a minimálně první svátost smíření dělá mimo zpovědnici, tedy tváří v tvář. I to eliminuje ostych dětí.
„Ideální je, když chodí ke svátosti smíření celá rodina,“ říká P. Brtník a vzpomíná, jak v jejich rodině šla maminka vždycky příkladem a vstupovala do zpovědnice jako první. Ale to dnes není samozřejmé. Mnohdy například proto, že minimálně jeden rodič do kostela nechodí. A někdy ani ten druhý, věřící rodič nechodí ke svátostem. Lenka Jeřábková konstatuje, že děti se učí hlavně napodobováním, což si mnozí dospělí neuvědomují. Těžko pak mohou po dětech chtít, aby chodily ke svátostem, když sami nechodí.
„U nás se snažíme, aby pěkný zážitek z první svátosti smíření děti motivoval, aby ji rády slavily i nadále,“ říká Anežka Koutníková. U nich ve farnosti v Praze-Kbelích mají společné odpoledne se zpovídáním pro děti v adventu a na konci postní doby. Už to je podle ní motivace, neboť děti jdou ke svátosti spolu s kamarády. A po ní následuje oslava a pohoštění na znamení radosti z odpuštění.
Nebýt pod tlakem
Pokud se dítěti přesto do zpovědnice nechce, je důležité, abychom s ním o tom mluvili, ptali se a hledali společné řešení. Chyba může být i v nás rodičích, v našem přístupu, v tom, nakolik my sami umíme prosit o odpuštění a nakolik umíme odpouštět. Anebo že k první svaté zpovědi nešlo dítě ze svého vlastního rozhodnutí, ale pod tlakem okolí. Může jim vadit i prostor zpovědnice, že je může venku někdo slyšet, že na zpověď je příliš dlouhá fronta nebo třeba že svého kněze málo znají.
Ovšem i tehdy, kdy rodič prožívá svátost smíření jako dar, ještě není jisté, že jeho potomek ji bude chápat stejně. „Znám případ, kdy devítiletý kluk řekl rodičům, že nevěří v Pána Boha a že do kostela chodit nebude,“ krčí rameny P. Brtník s tím, že je ještě mnoho dalších vnějších vlivů, které působí na naše děti.
Nejnáročnější období bývá kolem puberty. „Mnozí se nevyznají sami v sobě, nevědí, co všechno je a co není hřích, nevědí, koho se na to zeptat a k čemu vlastně zpověď je,“ konstatuje Lenka Jeřábková s tím, že je dobré, když ve farnosti funguje společenství mládeže, a třeba jen jednou, dvakrát do roka se pro mladé uspořádá společná svátost smíření. Takto prý ke zpovědi chodí i ti, kteří by jinak sami nešli. Ovšem nesmí se cítit nuceni. „Pokud dítě vnímá svátost smíření jako povinnost, bude těžší ho k ní přivést. Když je ale odmalička vedeno, že jejím základem je vztah s Bohem, pak je šance, že mu to vydrží, neboť bude mít vlastní motivaci ke smíření,“ míní Lenka Jeřábková.
A i kdyby pak v období puberty a vzdoru vůči rodičům mladý člověk přestal chodit ke svátostem, ještě není nic ztraceno. „Vzpomínám si na katecheze ‚třiatřicetidenního papeže‘ Jana Pavla I., který říkal, že to, co se zaseje v útlém věku, ještě daleko před přípravou na první svaté přijímání, to tam zůstane. I kdyby to pak přikryl ledový krunýř a zasypalo všemožné harampádí,“ uzavírá P. Brtník.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou