Rozhoduji se být s tím druhým

Vydání: 2021/2 Tři králové přicházejí online, 5.1.2021, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma 2

Já … odevzdávám se tobě a přijímám tě za manžela/manželku… Někteří lidé se domnívají, že v momentě, kdy přestanou být „svobodní“, jsou logicky nesvobodní. Jenže k dobrému manželství je svoboda nutná. Jak má vypadat? A jak najít balanc, když každý z partnerů má o svobodě jinou představu?

 
Manželství neznamená nesvobodu. Ilustrační snímek Pixabay

 
„Když spolu dva lidé chodí a usilují jeden o druhého, obvykle jim chybí svoboda být sami sebou. Snaží se jeden před druhým vypadat co nejlépe. Tehdy je těžké ukázat svou pravou tvář,“ konstatuje Jakub Gűttner, který se svou ženou už déle než dvanáct let vede v Česku kurzy Příprava na manželství a Manželské večery. Vstup do manželství jej vlastně osvobodil: „Lidem jsem často ukazoval masku, jak jsem chtěl vypadat. Moje manželka je první člověk, před nímž svobodně ukazuji, jaký opravdu jsem, čím se trápím, čeho se bojím,“ říká Jakub Gűttner. Ne že by se přestal snažit, ale zkrátka může být sám sebou.

Lektorka a terapeutka Marie Nováková, která nyní pracuje na knize o svobodě v manželství, vysvětluje, že když při manželském slibu vyslovuji ono: „přijímám tě“, uplatňuji tím svou svobodu. „Rozhodl/a jsem se svobodně pro tebe. Každý čin má své důsledky. Tedy mé rozhodnutí může mít důsledky… Když říkám slova: odevzdávám se, je to také gesto plné svobody. Odevzdávám se ti, nakolik sám/a sebe znám, nakolik se mám ve svých rukou.“

Ideál je to krásný. A realita? Na webu www.manzelstvi.cz se v článku o svobodě uvádí, že část rozvodových advokátek popisuje průměrná česká rozpadající se manželství tak, že jejich klientky jsou nešťastné ženy, které žijí ve šťastných manželstvích svých mužů. Ženy tak dlouho plní cizí očekávání, až se samy sobě ztratí.

Marie Nováková konstatuje, že svoboda každého z nás má hranici – a tou je svoboda druhého člověka. „Manželství je souhra dvou osobností, společný ‚tanec‘. Při tanci mám svobodu omezenou krokem a pohyby toho druhého. Ne proto, že musím, ale že chci. Manželská svoboda vypadá právě jako tanec ve dvou. Společně volíme, zda tango, polka apod. Každý tančíme svou část, jak nejlépe umíme, podáváme si ruce, ale umíme i samostatné kroky. Nasloucháme si, sledujeme, kam jde ten druhý, a jdeme si vstříc. Naladit se jeden na druhého, dát druhému svobodu a svou část provést, jak nejlépe umím,“ dává recept na šťastné manželství Marie Nováková. Jakmile se totiž začne vytrácet svoboda, jakmile se ze „chci“ začne stávat „musím“, ztrácí se láska.

Svoboda ve dvou

„Kdybych měl svobodu dělat si úplně cokoli, sebral bych se a jel na Kanáry. Ale manželku bych si vzal s sebou, protože bez ní bych si to koupání neužil. Chtěl bych se s ní procházet, povídat si, užívat si to,“ popisuje po dvaceti letech v manželství Jakub Gűttner, čtyřnásobný otec, a dodává: „Jestliže svoboda znamená dělat, co chci, v dobrém manželství chce člověk být s tím druhým.“

Dagmar Gűttnerová, párová terapeutka, upozorňuje, že je potřeba najít rovnováhu mezi dvěma extrémy: dělat spolu všechno a nedělat spolu nic. Zmiňuje známého, který často vyráží na dobrodružné víkendy do hor nebo na poušť jen s kamarády a vrací se odpočatý a plný elánu. Říká, že je to pro něj jediná možnost, jak ve zbytku času být dobrý táta a manžel.

Výbuch granátu

Americký psycholog John Gottman, který v rámci své organizace Gottman Institute se svou ženou mnoho let zkoumá manželství a napsal více než čtyřicet knih, tvrdí, že narození dětí je pro vztah jako výbuch granátu. „V okamžiku, kdy přijdou děti, spadne na manželství břímě nedostatku času i pocuchaných nervů – a hodně záleží na tom, jestli se miminko stane součástí světa jich obou, nejen mámy,“ říkají Güttnerovi. Dagmar pak vzpomíná, že se brali coby studenti na vysoké škole a v té době se narodil jejich prvorozený syn. „Rozdíl byl jen v tom, že jsem kojila, jinak jsme si péči rozdělili rovným dílem – a dizertace jsme psali, když syn spal.“ Od začátku pro ně bylo důležité trávit čas spolu a sdílet své koníčky. Zůstane-li vše na jednom, nedopadá to dobře. Dagmar vzpomíná na kamarádku, po které manžel vyžadoval, aby byla doma a měla naklizeno a navařeno. Ukázalo se, že on mezitím jezdil na motorce s milenkou – jejich světy se vůbec nepotkávaly.

Často jsou to ženy, které na začátku manželství a mateřství plné lásky vstupují do služby: „Rodině, církvi, všem. Nějak zapomeneme na sebe a zdánlivě tvoříme ‚dobrou křesťanskou manželku‘. Jenže i žena je Boží dítě, jedinečné, neopakovatelné, svobodné… A když taková žena žije mimo to, kým má být před Bohem, vloudí se nespokojenost, která roste…“ přibližuje Marie Nováková.

Také Gűttnerovi se setkávají s rodinami, které žijí v jakémsi stereotypu. „Setkali jsme se s muži, kteří jsou přesvědčení, že manželka by měla být služka a manžel pán tvorstva, že se to tak píše v Bibli. Mají tendenci číst text: ‚Manželky, podřizujte se svým mužům‘, ale už mnohem méně čtou: ‚Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval (Ef 5,25).‘ Mají představu, že je správné nechat si sloužit, místo aby sami sloužili a obětovali se. Ale když někdo na patnáct let zavře manželku u dětí a nechá ji chodit v bačkorách a teplákách, bude mít vedle sebe člověka, který nevykročí z domu, nemá koníčky, nebude si vážit sám sebe a používá dvouslovné věty.“ Dagmar v terapii skutečně čas od času narazí na muže, kteří mají strach nechat svou ženu vyrůst a mohou se jí cítit ohrožení.

Když si tedy před Bohem slíbíme, že spolu poneseme všechno dobré i zlé „až do smrti“, na jedné straně to může vyvolávat pocit nesvobody a nutnosti obětovat se, vydržet. (Není pak rozvod právě důsledkem dlouhodobého pocitu nesvobody?) Na druhé straně to ale otevírá úplně nové obzory: „Představte si, že jste v bytě, kde začalo hořet. Rozhodujete se, jestli utečete, nebo budete hasit. Ale když vás tam někdo zamkne, už se nerozhodujete a rovnou hasíte. Nám pomáhá rozhodnutí, že manželství je na celý život, a tím pádem každou krizi, každé nepochopení řešíme v perspektivě onoho ‚až do smrti‘ a musíme se na tom domluvit. Pak do řešení situací vkládáme mnohem větší energii,“ říká Jakub Gűttner. Ovšem tato ochota musí být na obou stranách.

„Skutečně se může stát, že člověk je v těžkém životním období a jeho partner mu pomůže tím, že situaci odevzdá Bohu a stane se pro druhého Božím nástrojem. Na druhé straně v situacích jako domácí násilí, závislosti, nevěra nebo psychické nemoci může být někdy výsledkem terapie odvaha odejít,“ sděluje Dagmar Gűttnerová.

Hledejte inspiraci u Svaté rodiny

„Bůh chce svobodu. Nechce sobectví. Proto naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Co když to druhý nechce slyšet? Co když nechce chápat? Nemusí pochopit, je třeba jen naslouchat a přijmout. A pokud to neudělá, ztrácí,“ zakončuje Marie Nováková.

Vodítko pro všechny, kdo se cítí ztracení: Hledejte inspiraci u Svaté rodiny. Jak tam asi žili svou svobodu?

KATEŘINA ŠŤASTNÁ



 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 49 30. listopadu – 6. prosince 2021

Za svobodu vyznání

Už počtvrté se v Česku konala připomínka pronásledovaných pro víru Červená středa. 130 míst se zapojilo, červeně byl poprvé nasvícen také Mariánský sloup nebo česká…

celý článek


Synoda už běží napříč diecézemi

Synodální proces se už rozběhl v celé řadě farností. Zjišťovali jsme napříč diecézemi, kolik skupinek se již přihlásilo.

celý článek


Setkává se s námi tam, kde jsme

Adventní čas, do něhož jsme vstoupili, je spojený nejen s očekáváním, ale i s Izaiášovým motivem cesty. „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí…

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Předplatným KT můžete udělat radost, povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay