Cesta k Velikonocům vede od Popeleční středy po čtyřicet dnů připomínajících stejnou časovou délku před dvěma tisíci lety. Tehdy byl Kristus na poušti pokoušen Satanem a bylo už blízko k jeho utrpení a smrti. Postní doba, čas kajícnosti, začíná připomínkou popela: „prach jsi a v prach se obrátíš,“ a směřuje k vrcholu Svatého týdne, ve středověku aktualizovaném pašijovými hrami. Po celých čtyřicet dnů je půst v liturgii přítomen a promítá se – jako v divadle – také do okolních kulis, do vybavení chrámů.

 

 

V chrámě truchlo: holé stěny / oltář černá rouška kryje / na roušce kříž upevněný / v kůrů zpívají pašije... Takhle popisuje Karel Jaromír Erben velkopáteční atmosféru: Není zvuk to zvonka jemný / tratící se v blízké stráně / dřeva – tě to rachot temný / zvoucí lid do chrámu Páně.

Do hloubky směřovala hra na postním jevišti, pryč od výzdoby lahodící oku. Tradice zahalování obrazů sahá do středověku, některé oltářní archy byly zavíratelné, aby to nejdůležitější ukryly. Slavný triptych od Hieronyma Bosche skrývá uvnitř nesmírně bohatě promalovaný obraz světa (zahrada rozkoší) rámovaný rájem a peklem v téměř filmové přesvědčivosti. Nebarevný, černobílý obraz na uzavřeném oltáři nabízí divákovi abstrahovaný pohled na svět jakoby z jiného úhlu, snad z pohledu samotného Boha. Obrazy Kristova utrpení a ukřižování ukryté uvnitř některých oltářů měly po otevření při obřadech Velkého pátku oslovit věřící znovu s aktuální naléhavostí. Tradice příprav na Velikonoce byla v různých kostelích jiná, u svaté Markéty na pražském Břevnově zakrývalo velké fialové plátno s bílým symbolem kříže barokní obraz ukřižování od Petra Brandla. Také korpusy Ukřižovaného na malých křížích postranních oltářů byly v postě zahaleny fialovými rouškami. Postní plátna zakrývala v některých západoevropských chrámech všechny obrazy – nic nemělo odvádět pozornost od prožívání velikonočního tajemství.

 

Letošní intervence – zakrytí oltářních obrazů u Nejsvětějšího Salvátora u pražského Karlova mostu – navazuje na zdejší instalaci postního plátna před rokem a je zřejmě jejím dalším krokem. Vnitřek nádherného barokního chrámu, kde uprostřed „padá“ oslnivé světlo z lucerny kopule, je spíše prostředím pro slavné Vzkříšení než pro půst a připomínku Golgoty, ale farnost nemůže s procesním křížem odejít někam do pustého sklepení.

 

Obrazy – grafiky Patrika Hábla (nar. 1975) – jsou ve svých velikostech a množství téměř neuvěřitelným výkonem: nenásilně mění celkové vyznění chrámového interiéru. Důraz na strukturu malby volně navazuje na malby Dálného východu, jindy na tvorbu „českého informelu“ šedesátých let. Rámování obrazů i architektura oltářů je často tvořena technikou „štuko-lustro“ a „fládrováním“ – malovaným povrchem předstírajícím různobarevné mramory. Využívání náhody u těchto technologií je podobné částečné náhodnosti Háblových grafik. Tam jde ale o „řízenou náhodu“, která umělci dovoluje tvořit překvapivá barevná zjevení i přesto, že celky, do nichž divák pohledem vstupuje, mohou „fungovat“ jako jakási zrcadla duše. V památkově cenném interiéru je ovšem ohleduplnost jednou ze zásadních podmínek a její naplnění nesporným úspěchem.