Vydání: 2010/15 Náhody, nebo zázraky?, 8.4.2010, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy

Nedávno byli na Slovensku exkomunikováni tři mladí kněží kvůli tomu, že vyzvali své biskupy, aby veřejně vyznali svou víru a zřekli se herezí (KT 4/2010). Když se redaktor deníku SME těchto kněží otázal, odkud čerpali informace, které je přiměly k tomuto kroku, většinou odpovídali, že z internetu. Letošní poselství papeže Benedikta XVI. k Světovému dni médií zase neslo výmluvný titul „Internet: nové fórum pro hlásání evangelia“. Jak se ale orientovat v tom chaosu informací, které na nás každý den stránky internetu chrlí? Měl by být internet nějak regulován? Na tyto otázky se snaží odpovědět následující rozhovor.

Římské silnice kdysi přispěly k šíření křesťanství, šíření reformace zase urychlil knihtisk. To jsou jen příklady komunikačních technologií, které se v rámci křesťanství rychle zužitkovaly. Jak je to s internetem? Dalo by se říct, že přiblížil křesťanství modernímu člověku?

Je to asi jako se závody ve zbrojení v dobách studené války. Když něco vynalezli Američané, chtěli to hned mít i Rusové a naopak. Takže s každým novým vynálezem se posouvala laťka pro obě strany. A to platí i v případě komunikačních technologií: jsou to nové příležitosti pro to dobré i pro to zlé. Ty silnice, které jste zmínil, to je snad dobré přirovnání, ale knihtisk sloužil jak reformaci, tak protireformaci. To samé později televize a rozhlas – i ty slouží evangeliu, ale také ledasčemu jinému. Spíš se však u těchto nových komunikačních prostředků bojím přehlcenosti. Platí-li to o televizi a rozhlase, které lze taky považovat za epochální objevy ve své době, tím spíš to platí o internetu. Samozřejmě i do něj vstupují křesťané, a to je dobře, ale i oni se stávají jen součástí té přehlcenosti. Nemyslím si tedy, že bychom byli díky internetu svědky nějaké obzvláště větší vlny zvěstování…

V poslední době se mluví o závislosti na internetu, která rozbíjí vztahy, vede k rozvodům, narušuje pracovní výkon atp. Čím si to vysvětlujete, vždyť internet propojuje lidi jako doposud žádný jiný technický prostředek…

Na sociálních sítích si lidé mnohdy nahrazují to, co ve skutečném životě postrádají. Jako příklad může sloužit Facebook s jeho tzv. „přáteli“. Mnozí se chlubí tím, že tam mají sto padesát, tři sta padesát nebo i šest set přátel. I letmé známé si zařazují mezi tzv. přátele, ale tím právě dochází k posunu toho, co rozumíme pod pojmem „přátelství“. Kolik má člověk opravdových přátel? Nejspíš by je spočítal na prstech jedné ruky. Člověk má spoustu dobrých známých a kamarádů, ale opravdových přátel jen pár. Už jsem slyšel, že někteří mladí lidé mezi sebou soutěží, kdo má na Facebooku více přátel, resp. kdo je kde zaháčkován. S přátelstvím ovšem nemá tato soutěživost nic společného. Je to zmatek nad zmatek a je možné, že se na to chytají lidé, kteří mají problémy sami se sebou. Můj kolega P. Josef Ptáček mne upozornil na výsledky jisté studie, podle níž lidé v práci promrhají deset až dvacet procent pracovního času „chatováním“ na internetu. To prý odpovídá celkové ekonomické ztrátě patnácti miliard ročně. Například ICQ je velmi zrádné. Pokud totiž máte zapojených dvacet, třicet, padesát, sto lidí, každá zpráva od každého z těchto lidí vám „vyplivne“ na obrazovku vašeho počítače textovou bublinu (případně i zvuk). Míra tohoto vyrušení z myšlenkového nebo pracovního procesu je značná. Zkrátka sociální sítě na internetu mohou člověku pomáhat vztahy budovat, anebo také totálně zašprajcovat. Týká se to často lidí, kteří mají už nějaký vlastní osobnostní handicap a umí komunikovat výhradně s počítačem. Někteří se přitom navíc schovávají za jinou identitu. Tak třeba nějaký oplzlý starý chlap se na internetu může vydávat za pětadvacetiletého sympaťáka a flirtovat s mladými teenagerkami (pokud tedy ony samy nejsou skryty za jinou identitou).

Je to tedy problém anonymity?

Anonymita má na internetu svá úskalí, ale i přednosti. Například na naši linku důvěry www.help.vira.cz nám píšou mnozí lidé, kteří by nikdy nevzali za kliku kostela. A ti najednou otevírají svá srdce a jsou schopni vypovědět věci, které by podle svých slov neřekli ani ve zpovědnici. To je zase výhoda anonymity.

Měl by být internet nějak regulován?

K regulaci internetu jsem spíše skeptický. Kdo by ji měl provádět? Stát? Církev? Televizní a rozhlasová „nezávislá“ rada? Soukromé firmy na zakázku? Úplatní úředníci? Policie? Pochopitelně je třeba regulovat kriminální a protizákonné jednání. Vlastností internetu ale je, že v podstatě regulovatelný není. A pokud se o to někdo pokouší, je to spíš průšvih (jako například v Číně). Pokud totiž někde něco zcenzurujete, za chvíli se to objeví někde jinde. Všechno proto záleží na výchově k osobní zodpovědnosti… Dnešní doba klade daleko větší požadavky na osobní odpovědnost, osobní rozlišování, osobní růst, na schopnost si vybírat a stanovit priority. Pokud si člověk priority a hranice nestanoví, je méně odolný vůči nejrůznějším závislostem a modlám. Tradicionalisté, sekty či autoritativní politici mají úspěch u některých lidí, protože jim řeknou: „Takhle je to dobře a takhle to dobře není, tohle dělejte, tohle nedělejte.“ Lidé si tak nemusí vybírat, nemusí nic hledat a promýšlet, neboť to dostanou už naservírované.

To je pochopitelné i děsivé zároveň…

Na internetu má příležitost se realizovat opravdu každý. A když je technicky (či finančně) zdatný, dokáže to zařídit tak, aby se jeho internetové výplody zobrazovaly na předních místech ve vyhledávačích. Že to může být totální pomatenec, člověk psychicky nemocný nebo terorista, je jiná věc. Špatných věcí je na internetu samozřejmě hodně. Je to hrůzné zrcadlo dnešní společnosti…

A jak se díváte na internetovou encyklopedii Wikipedia?

Mnoho lidí se domnívá, že je to dokonalý a skvělý projekt. Samozřejmě, že určité prvky perfektnosti v sobě má, ale v okamžiku, kdy v ní začnete hledat něco o humanitních oborech, o křesťanství nebo o víře, přijdete o iluze – jsou to tekuté písky. Každý si tam totiž může dát svůj názor a ten visí na Wikipedii jako „názor Wikipedie“. Avšak o některých věcech se fantazírovat nedá, jsou neoddiskutovatelné. V oblasti křesťanské víry je Wikipedie v mnohém „ulítlá“. Tady by bylo třeba nějakého garanta, nějakého „regulátora“, kdo se za to či ono heslo nebo projekt zaručí, kdo pod tím bude podepsaný…

Regulaci jste ale odmítl. Neměla by se tedy církev internetu věnovat alespoň v rámci katecheze?

Církev by se internetu nějak zvlášť věnovat neměla. To by se za chvilku mohla věnovat vztahu k novinám, knížkám, cigaretám, nákupům a zřizovat další podkomise, komise, nadkomise… Internet je jedna z mnoha věcí v životě. Církev má lidi vést k odpovědnosti, aby uměli rozlišovat, co je dobré a co se jim už stává modlou, co je správné a co nikoliv. Někoho může zahlcovat láska k autům, někoho zase sledování televize nebo internet. Ale nemyslím si, že by se internet v tomto smyslu lišil od mnoha dalších jiných „pokušení“.

Není internet přece jen něco jiného než nákupy, cigarety nebo knížky? Vždyť to všechno je do něj zahrnuto vedle spousty dalších věcí.

Ano. Internet dnes prostupuje prakticky všechny oblasti lidského života a jednání. Dalo by se říct, že je to jakýsi nový světadíl, který má své vlastní zákonitosti a specifika. A i do končin tohoto nového světa nás Kristus posílá, abychom zde nabízeli jiný pohled na život. Na našem webu www.vira.cz a www.pastorace.cz se proto snažíme o to, aby nás nalezli jak ti, kteří o křesťanství nějaké informace hledají, tak i ti druzí, které otázky víry dosud nezajímaly. Pokud si tak ve vyhledávačích zadáte například hesla víra, Vánoce, Velikonoce atd., anebo Jiří Grygar nebo třeba štrúdl, jsou naše stránky uvedeny ve vyhledávačích na prvních místech. Církev tedy nemá a nemůže internet regulovat, ale má poskytovat „garantované“ informace. V češtině tak například vznikla a rozšiřuje se internetová encyklopedie www.iEncyklopedie.cz, kterou vytváří a provozuje Karmelitánské nakladatelství.

To může být příklad toho, jak církev odmítá kapitulovat před chaosem a „reguluje“ informace na internetu. Ne tedy, že by se omezovali druzí, ale že sem vnáší cosi, za co sama ručí, a že to, co nabízí, názorově vymezuje, usměrňuje a koriguje. Jestli to druzí přijmou, nebo nepřijmou, je samozřejmě jiná otázka.

Rád bych k tomu řekl i něco obecnějšího. Chaos je tam, kde není Bůh, kde člověk nežije s Bohem. Když člověk přebývá s Bohem, přináší mu to řád a schopnost rozlišovat. V tomto směru křesťanům může jedinečným způsobem posloužit modlitba a Písmo svaté. Právě čtu knižní rozhovor Aleše Palána s psychologem Jarem Křivohlavým nazvaný Dvě lásky. Křivohlavý skvěle mluví o svém životě ovlivněném Božím slovem. Vypráví například o tom, jak pro něj bylo důležité, že se v mládí učil některé pasáže z Bible nazpaměť. Mimochodem v Lectio Divina jsem nedávno četl tato slova: „Pokud člověk ne- uchovává ve svém srdci Boží slovo, které je svítilnou pro jeho kroky, nedokáže správně rozlišovat a riskuje, že zbloudí.“ „Nebudete-li mít Boha, obrátíte se k jiným láskám.“ „Zapiš si slova Písma do srdce, bedlivě o nich uvažuj, v době pokušení ti budou velmi potřebná. Čemu nerozumíš při četbě, pochopíš v den navštívení.“ A to je přesně ono.

Takže osobnostně zralý člověk, je-li navíc zakotvený v Písmu a v životě církve, by měl mít dostatečné předpoklady pro zdárnou plavbu po internetovém moři. Víra ve spojení s rozumem, abych použil často zmiňovaný důraz současného papeže, se projeví jako výhoda i na internetu…

Ano, v prvé řadě je tu třeba rozumu a odpovědnosti. A má-li přitom člověk víru, tím lépe. To ostatně vyjádřil už G. K. Chesterton a myslím, že to dobře zapadá i do tématu našeho rozhovoru: „Když Boha vymažeme ze svého života, tak to neznamená, že nebudeme ničemu věřit, ale naopak: budeme věřit všemu.“ Člověk, který nevěří v Boha, je totiž mnohem náchylnější věřit lecčemu jinému, což má úzkou souvislost i se závislostí na internetu.