Vydání: 2010/10 Alois Jirásek, 2.3.2010, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

Už je to pěkná řádka let, co se augustiniáni vrátili do Prahy a navázali na své historické dílo. Přišlo jich několik ze zahraničí, a řád se tak vrátil do života místní církve. Jak říká jejich současný představený P. ANTONIO RIVAS, jejich hlavní cíle byly dva: vrátit se k životu v řeholní komunitě a pustit se do pastorální práce ve farnosti.

Funguje komunita dnes?

Ano. V klášteře žije komunita rodinným životem a farnost vzkvétá. Zahrnuje tři skupiny: španělskou, anglickou a českou. P. Wiliam Faix se stará o anglicky mluvící v Praze a já mám v péči španělsky mluvící. Naším úsilím je, aby to i přes rozdílnost jazyků přeci jen byla jedna farnost.

Jak se to daří?

Starší generace má možná problémy s komunikací v cizím jazyce. Mladí už ne. Hodně aktivní jsou pak cizojazyčné komunity, sestávající obvykle ze dvou skupin. Rodin, které sem přicházejí za prací řekněme na tři roky. A pak jsou tu studenti, kteří jsou tu několik let a studují v češtině. Často si tu najdou životního partnera. Oni pak fungují jako spojka. Nicméně hlavní roli hraje zájem farníků o společné akce a příležitost se poznat.

Kterým jazykem spolu hovoříte v klášteře?

Zásadně česky. Jsme komunitou českou a pro Čechy. Kdybychom si zvykli na angličtinu či španělštinu, víme, že bychom tak mluvili i před Čechy, kteří by nám třeba nerozuměli. Na začátku nás bylo pět a u oběda jsme mluvili snad až šesti jazyky. Sjednotili jsme se na češtině.

A umíte se v tomto jazyce i přít?

Jako kněží naštěstí nemáme mnoho příležitostí naučit se nadávky, protože lidé je před námi nepoužívají. Takže to je výhoda. Ale jinak určitě. (smích)

Jak se vám v Česku žije?

Po třetím roce v této zemi jsem se cítil jako doma. A cítím se tak, i když se zrovinka vrátím na jih. Dívám se na společenskou situaci jako každý jiný Čech: se starostí o mravní stav společnosti. Na druhé straně jsem během těch dvanácti let viděl obrovský pokrok. Při mém příchodu bylo ještě vidět, jak tato země v mnohém zaostává oproti zbytku Evropy. Zlepšilo se to. V hmotné rovině pokrok pokračuje, lidé se mají lépe než dříve. Ale ještě důležitější je růst spravedlnosti, respektu a vzájemného přijetí. Je to na dobré cestě.

A co jste si říkal, když jste se potkal s místní církví a religiozitou?

Bylo to zprvu těžké. V době mého příchodu nebyly rány z  předchozích let komunistické totality ještě zdaleka uzdravené. Lidé žijící mimo církev mě přijímali lépe než křesťané, s nimiž jsem se potkával. Ti měli zábrany a bylo vidět, že v sobě nesou nedůvěru, jež v nich zůstala z doby, kdy netušili, kdo je kolaborant nebo donašeč. Zvláště tady ve velkém městě to bylo cítit. Chyběl mi i větší smysl pro komunitu, pro život ve společenství. I proto byla pro nás priorita vytvořit společenství farnosti. Na druhé straně jsem viděl a vidím, že Češi jsou lidé hlubší modlitby, svou víru více nesou do života, že si za ní stojí – možná proto, že s ní museli a musí obstát ve společnosti. Naučil jsem se vážit si víry Čechů.

Jaká je budoucnost augustiniánské komunity u sv. Tomáše?

Povolání je vždycky Boží věc. Já se nebojím. Vybudovali jsme podmínky pro život řádu, jako to bylo v minulosti. Snažíme se o náš život v komunitě a o věrné následování Krista podle sv. Augustina, a proto se není čeho bát.