Vydání: 2023/34 Češi v Banátu žijí už 200 let, 22.8.2023, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma 34

„Přála bych si vidět les.“ Tak zněla až bolestná odpověď jedné holčičky na otázku týkající se jejího očekávání od prázdninových dobrodružství na tomto táboře. Jak jiné jsou tyto děti, tak jiné jsou i tábory, který pro ně připravují týmy lidí z Mezinárodního vězeňského společenství (MVS) společně s dobrovolníky. Díky darům mají děti pobyty zdarma a daří se udržet dobrou úroveň: ubytování je hotelového typu a čas plní velké množství sportovních a zájmových her či workshopy.
Kvůli rodičům, kteří jsou ve vězení, to mají samozřejmě těžší. Podle odhadů MVS je v Česku ročně 30 až 40 tisíc dětí, které mají někoho z rodičů ve výkonu trestu. Tyto děti čelí sociálnímu propadu, posměchu či šikaně okolí nebo kvůli ztrátě rodiče trpí psychickými problémy.
Co Bůh stvořil, je dobré
Prožitek z aktivit ale není hlavním cílem pobytu. „Snažíme se především vytvořit bezpečné prostředí, kde se každé dítě cítí vítané, kde vnímá své místo a právě skrz různé činnosti poznává svoji hodnotu,“ říká Žaneta Dvořáčková, zástupkyně ředitelky MVS a na kempu v Krkonoších jedna z vedoucích. Podle ní si vedoucí při celodenním zápřahu dávají záležet, aby u každého dítěte našli to, za co jej večer mohou chválit. Táborové venkovní hry, sport, malování a modelování z hmot, hraní na hudební nástroje, tematické workshopy – všude hledají talenty.
„Děti jsou hladové po pozornosti, přijetí, pochvale. Samy se chtějí pochlubit a po pěkném prožitku se také obejmout s vedoucím,“ míní Dvořáčková, kterou děti oslovují prostě „Žanetka“. A dodává, že podobné momenty pomáhají stavět jejich sebedůvěru a také naději, že bez ohledu na to, co se stalo jejich rodičům, či nálepek od okolí „dítě kriminálníka“ mohou mít lepší budoucnost. A kdykoli budou potřebovat, je tady pro ně Pán Bůh.
Tématem celotáborové hry je Stvoření, kdy po dobu sedmi dnů si děti vyslechnou biblický příběh o stvoření světa. V podání vedoucích se dozvídají, že co Bůh stvořil, je dobré a že nás Bůh chtěl přesně takové, jací jsme se narodili. Děti většinou přichází z nevěřících rodin. Křesťanský aspekt tábora proto dodává programu kotvu a rámec, i když spíše jen v podobě ranního přivítání, modliteb před jídlem a modliteb vedoucích.
Děti pak využívají i nabídku k rozhovorům. „Pro hodně z nich je úleva, když přijedou sem, ‚mezi své‘. Všechny děti tady mají některého rodiče ve vězení. Začnou si mezi sebou povídat. A jelikož vědí, že my to víme, tak za námi chodí probírat své smutky,“ dodává Žaneta Dvořáčková, která je také speciálním pedagogem, etopedem.
Vnímat druhé, ne jen sebe
Péče o tyto děti je náročná. Na turnus se 45 dětmi připadá zhruba 30 dospělých a praktikantů, na každou skupinku o šesti dětech jsou tedy dva vedoucí a jeden pomocník. Jde přitom o dobrovolníky, kteří jsou pečlivě vybíráni. „Hlásí se nám hodně lidí,“ potvrzuje vedoucí, „ale vezmeme jen ty, jimž tato služba doslova zarezonuje v srdci.“ Podle ní musí jít o zralé osobnosti, které jsou schopné obětovat týden svého volna ve prospěch dětí, pohlížet na ně s láskou a bez potřeby je převychovávat nebo prosazovat svou představu o jejich chování, které odráží poměry v jejich domově.
Andělský rok
„Byl bych tu klidně jeden rok,“ říká menší klučík Lubo. „Hodně moc se mi tady líbí. Hlavně tu mám kamarády, co si se mnou povídají. Třeba když mám potíže, když se hádáme, tak si mě vezmou na starost a zeptají se, co mě naštvalo,“ zmiňuje Lubo na prvním místě přátelskost dospělých vedoucích, až pak vyjmenovává zábavy: „Bojovky, táborák, workshopy. Teď mýdlíčka, pak Level Design, kde kreslíme mapy na střílečky.“ Rád by se jednou stal táborovým praktikantem, tedy pomocníkem vedoucích.
Dobré kamarádské vztahy potvrzují i další čtyři děti, už právě starší praktikanti, kteří se táborů účastnili od počátku, tedy od roku 2017. Svěřují se, že po letech dětské účasti se nedokázali s táborem rozloučit, a tak přijali alespoň roli pomocníků. „Ale je to teď jiný,“ poznamenává tichý blonďák. „Vlastně těm dětem závidím, chtěl bych někdy zpátky mezi ně, hrát ty jejich hry. A také vedoucí jsou tady v pohodě.“
Mnoho dobrovolníků tvoří manželské páry. „Za to jsme rádi,“ doplňuje Žaneta Dvořáčková, „snažíme se tak dětem ukázat, že lidé se k sobě mohou chovat i laskavě, vycházet si vstříc ve svých odlišných rolích jako muž a žena“. Jedním z postarších párů je i Lukáš Šimek se ženou, kteří přijeli z jihočeské Třeboně. „Nedávno jsme se přidali ke Sdružení salesiánských spolupracovníků ASC. Hledali jsme ve svém okolí něco důležitého, podstatného, čemu bychom se mohli věnovat, a všimli jsme si této služby. Tak jsme tady, letos už třetím rokem,“ prozrazuje.
Tábor je ekumenický, dobrovolníci – podobně jako Mezinárodní vězeňské společenství – jsou členy různých církví. Podle vedoucí Dvořáčkové svou víru nikomu z dětí nevnucují, ale vítají, když některé z dětí projeví hlubší zájem. A dodává: „Na letošním turnusu v Jeseníkách byl jeden kluk, co se začal zajímat o víru vedoucích. Tak jsme mu dali malou dětskou Bibli. O pár dní později ji chtěl vyměnit za dospěláckou a o poledním klidu si ji pročítal. A poslední den přišel za vedoucím s oběma knihami a řekl: Tahle ‚malá a tahle velká‘ mi změnily život.“