26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Naděje Vánoc a smysl dobra

17. 12. 2019

|
Tisk
|

Naděje, kterou nám Bůh ve svém Synu nabízí, je jistotou, že život sám má smysl, že má smysl jít a angažovat se pro dobro, k němuž ve skutečnosti všichni tíhneme – už proto, že jsme stvořeni k podobě Boží, jako jeho obraz.

Vydání: 2019/51-52 Oslavme ten „tajemný svátek“, 17.12.2019, Autor: Mireia Ryšková

Příloha: Perspektivy 51-52



Vánoce jsou velmi zvláštní dobou a člověk by si mnohdy přál, aby byly jindy než na závěr kalendářního roku. Kromě obvyklého předvánočního stresu, jenž obnáší nákupy všeho druhu, obstarávání dárků, stromečku a výzdoby, pečení cukroví, vaření, návštěvy přátel, hřbitova atd., pro zaměstnané lidi vždy ještě přibývá stres z konce roku se závěrkami ve všech oblastech činnosti. Vychutnat si Vánoce jako by bylo nad naše síly, a tak je často slyšet povzdech: „Už aby bylo po Vánocích!“ Vánoční idyla, po níž celý čas vnitřně toužíme či o ní sníme, se nám najednou stává břemenem. Proč vlastně? A jak ona souvisí se skutečným smyslem Vánoc?
Nejsme vzdáleni tehdejší realitě
Tak zvané vánoční příběhy z Matoušova a Lukášova evangelia jsou vším jiným než vyprávěním o rodinné vánoční idyle, jak si ji představuje a snaží se prožívat velké množství lidí. Sentiment v nich hraje jen malou roli, resp. po pravdě řečeno pokud jde o emoce, jde spíše o obavy, nepohodlí, ba hrůzu než zrovna o idylické rozněžnění. Podle Lukášova evangelia se Ježíš narodil poněkud neplánovaně (po namáhavé cestě rodičů z Nazareta do Jeruzaléma) v prostředí málo vhodném pro porod a novorozence – a při jeho představení v chrámě dokonce zaznívají velmi těžká slova o budoucnosti, která kvůli němu čeká jeho rodiče, zejména jeho matku, tedy těžká slova i o budoucnosti jeho samotného. V Matoušově evangeliu se dozvídáme o nejrůznějších obtížích spojených s jeho narozením a prvními roky života: „nemanželské“ dítě, pronásledované Herodem, na útěku do ciziny, důvod pro likvidaci jiných nemluvňat a batolat, putující s rodiči do neznámého nového domova, neznámé budoucnosti. A ani Janovo evangelium, které o celé události hovoří vznešenou hymnickou řečí, nezastírá, že Ježíšovo narození, vtělení Božího slova, je spojeno s temnotou a odmítnutím.
Realita mnohých lidí dnes není od těchto příběhů ani o Vánocích příliš vzdálena, což našemu zraku, oslněnému září světel, dárků, dobrého jídla a rodinné pohody, zůstává většinou skryto. Je na místě si uvědomit, že právě vánoční čas je pro osamělé lidi těžkým obdobím. Ale ani v těžké realitě, jež doprovázela podle evangelních příběhů Ježíšovo narození, neleží podstata Vánoc – bez ohledu na to, jak to opravdu bylo. Evangelní texty nám chtějí navzdory všem problémům sdělit do prožívání Vánoc něco mnohem podstatnějšího.
Proto jsem se narodil
Vánoční rodinná idyla, rozzářené dětské oči nad dárky a stromečkem, emocionálně nabitá atmosféra půlnoční mše s koledami a něhou v očích i hlasech účastníků k našim Vánocům patří a je dobře, že člověk alespoň na chvíli má možnost zažít něco krásného a povznášejícího. Ale neměli bychom u toho skončit.
Jak nám zvěstují zmiňované příběhy o narození a raném dětství Ježíšově, jeho příchod na tento svět je spojen s jeho odchodem z něho; Vánoce a Velikonoce tvoří jeden celek Ježíšova poslání na tomto světě a jeho významu pro každého z nás. V Janově evangeliu říká Ježíš Pilátovi na otázku, zda je král: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. To nás může vést k zamyšlení a reinterpretaci slavení Vánoc.
Ježíšovo narození je zásadní událostí lidských dějin, protože Bůh skrze svého Syna otevřel jejich novou závěrečnou kapitolu. To, že se něco zcela nového otevřelo, je klíčovým poselstvím Vánoc. Ano, začalo něco nečekaného, Bůh se stal „hmatatelnou“ součástí našeho světa, našich osobních příběhů. A to tak hmatatelnou, že se ztotožnil s lidským údělem v jeho výšinách i propastech, v jeho radostech i utrpeních, v přátelstvích i zradách, ve všem, co k lidskému životu bohudík i bohužel patří. Jediné, čím se Ježíš od nás odlišoval, byla neochvějná věrnost Bohu a poslání, jež ho přivedla až k násilné smrti na kříži. To začalo už o Vánocích. Ježíš se narodil, aby vydal svědectví pravdě, totiž svědectví o Boží lásce k člověku.
Vidět za horizont
Narození každého dítěte přináší naději nového života, naději otevřeného osudu, v němž je ještě tolik možností. Ježíšovo narození přináší tuto naději nejen pro jeho vlastní život, nýbrž pro každého člověka, protože Ježíš je Božím Synem, je oním vyvoleným, který nabízí naději otevřenosti, naději nových možností, naději změny všem – každému člověku, ale i každému lidskému společenství. O Vánocích slavíme tuto naději, která se otevírá znovu a znovu přes všechny problémy, jež nás obklopují. Není to naděje snadná, neboť od člověka vyžaduje, aby se jí chopil, a to bez ohledu na situaci. Naděje, jak napsal Václav Havel, není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl. Naděje, kterou nám Bůh ve svém Synu nabízí, je jistotou, že život sám má smysl, že má smysl jít a angažovat se pro dobro, k němuž ve skutečnosti všichni tíhneme – už proto, že jsme stvořeni k podobě Boží, jako jeho obraz.
Utápíme se v mnoha problémech (tím je nechci nijak bagatelizovat, protože jde o potíže často velmi závažné), neboť nám chybí naděje, schopnost překročit vlastní omezený horizont. Naděje je médiem, které nám umožní „vidět“ za horizont, přičemž vidění za horizont neznamená vidění do budoucnosti ve smyslu jasnovidného poznání výsledku. A neznamená ani jistotu úspěchu podle vlastních představ. Naděje, jak Václav Havel trefně vyjádřil, je spojena s vědomím smyslu, s důvěrou, že to, co konám já jako jednotlivec i jako společenství v úsilí o dobro, je smysluplné a dojde svého cíle – byť možná v úplně jiné formě, než si myslíme, že se mělo stát. Naděje znamená i odevzdání, vzdání se nároku na výsledek. Nebyly Ježíšovo narození, jeho život i smrt právě takovým aktem Boží naděje vůči člověku?
Tato Boží naděje začíná stvořením. A nám je nabízena jako cesta důvěry, že všechno dobré má smysl, že svět i život mají smysl (i když to tak vůbec nevypadá), protože za tím vším stojí Boží přítomnost, Boží láska, Boží síla.
Naší dnešní společnosti i církvi chybí ona nosná naděje, která propůjčuje křídla, aby se člověk dokázal přenést přes spoustu problémů a neutopil se v nich. Problémy jsou jednou z jistot našeho života, třebaže nevítanou: vždycky byly a v rámci tohoto pozemského času a našeho putování vždycky budou. Jak čteme v evangeliích, byly i v době Ježíšova narození. A jaké! Z hlediska politického to vůbec nebyla situace snadná: život pod cizí nadvládou, útisk. Z hlediska ekonomického o nic lepší: propast mezi bohatými a chudými se razantně začala prohlubovat, daně byly neúnosné, bída rostla. Z hlediska náboženského zase vzrůstající diferenciace a polarizace náboženského života, kdy se konzervativci, nacionalisté, radikálové a fundamentalisté vůči sobě vymezovali, každý se svým nárokem na pravdu a spásu. Nic, co bychom dnes neznali.
A do této nevhodné situace vstupuje Bůh se svým „projektem“ nové naděje pro všechny bez výjimky, pro chudé i bohaté, pro zbožné i ty na okraji, pro „kolaboranty“, nacionalisty, radikály, lhostejné a unavené, oportunisty… Zkrátka pro všechny. Vstupuje do lidských dějin jako bezmocné dítě bezvýznamných lidí, narozené na okraji, nikoliv jako schopný politik, vládce či vysoký náboženský činitel. Řeklo by se, že takový projekt nemá šanci na úspěch a musí nutně ztroskotat. Jenže ejhle, všechno je nakonec jinak. Ten bezmocný se stává mocným a onen ztroskotanec na kříži zachráncem všech.
Nová perspektiva
Svým vtělením otevřel Bůh člověku novou perspektivu a nabídl a stále nabízí naději na budoucnost. Nikoli jen na tu vzdálenou za hranicemi času, ale na tu bezprostřední. Jako křesťanské společenství z ní však moc nežijeme: bojíme se o sebe, pravdy o sobě, setkání s neznámým, nezajištěné budoucnosti. Stejně jako celá společnost. Jenže my máme být nositeli naděje, protože Bůh přišel se svým projektem lásky, víry a naděje, důvěry v člověka – a tohle chce skrze nás nabízet dál.
Ono dítě, které o Vánocích tak sentimentálně oslavujeme, je především otevřením budoucnosti, je nadějí proměny života, výzvou k odvaze k následování. Není třeba čekat na příhodnější dobu, protože nebude. Jak říká apoštol Pavel: Teď je doba příhodná, teď je čas spásy. Teď nám Bůh skrze své vtělení nabízí odvahu k naději, radosti a svobodě. Můžeme si ji odnést od betlémských jeslí, budeme-li ochotni zanechat tam svůj smutek, svou lhostejnost, svůj strach.
Radost a světlo
Ve vánočních textech nechybějí ani výzvy k radosti a velebení Boha. V Lukášově evangeliu anděl zvěstuje pastýřům: Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán. Radost je plodem důvěry a naděje. Skutečně se raduje pouze ten, kdo je schopen dát sebe sama k dispozici něčemu, co je více než on sám, kdo je schopen se ponořit do proudu života a nechtít být jeho mistrem.
Pastýři přijali poselství, které se vymykalo jejich chápání, protože neztratili naději na zázrak. Ani my nesmíme ztratit naději v Boha, který dělá věci nečekané, který za nás sice naše problémy řešit nebude, ale vždy je nám ochoten rozžehnout světlo, jít s námi. O Vánocích můžeme prožít něco z radosti pastýřů, kteří uvěřili v naplnění naděje a vydali se na cestu, aby vzdali chválu, velebili Boha a radovali se. V jejich životě se po návratu vlastně nic nezměnilo, dál se museli starat o svá stáda, zažívat nepohodu a náročnost svého povolání. Přesto bylo vše jinak – i pro ně. To nepochopí ten, kdo vidí jen vnějšek věcí, kdo nemá naději v živého jednajícího Boha, kdo vtělení, příchod Božího Syna na svět, ve svém životě nepovažuje za zázrak. Bůh k nám přichází, aby s námi sdílel náš život, aby nám byl co nejblíže. O vánočních svátcích slavíme právě tento moment, moment naší neoddělitelnosti od Boha. Lidé kolem nás to možná nevědí a nevidí, ale je tomu tak.
V Janově evangeliu se v Prologu mluví o tom, že temnota nepohltila světlo, jímž je Logos – Boží Syn. Z toho můžeme žít a jednat. Temnota zla nikdy nemůže pohltit světlo – ono ji teprve činí zřejmou a nám ukazuje cestu, po níž můžeme jít s jistotou a radostí, neboť toto světlo nikdy nepřestane svítit. Vánoce nám svými světly, radostí mohou tohle každý rok znovu připomenout. Máme se proč radovat, máme co nabízet tomuto světu v jeho soumračném myšlení a vidění. Bůh nám ve svém Synu daruje sám sebe a na nás je, abychom jej „rodili“ jako radost a světlo pro tento svět.
Vánoce jsou svátky otevírajícími prostor pro nové a nečekané. Buďme na to připraveni a vydejme se do tohoto nového prostoru.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou